Sen

„Chyťte ji!“ zněla ta rozhodující slova, jež určila směr, kterým se bude zaobírat můj zbývající život. Dva otroci bez své vlastní vůle se pohnuli, aby vykonali rozkaz jejich černovlasé majitelky.

Byť jsem nebyla v hierarchii o moc výše než oni a rozhodně o dost níže než ona, něco se ve mně vzbouřilo. Na něco takového ona určitě neměla právo.

Na prvního jsem převrhla stůl a druhému jsem proklouzla pod rukama a zamířila ke dveřím. Jenže v nich se jakoby mávnutím kouzelného proutku objevila ona se svým posměšným úšklebkem ve tváři. Ještě více mě tím rozzuřila, takže jsem k ní vyrazila vší rychlostí, již jsem byla schopná na tak krátké vzdálenosti vyvinout. Pohnula se sice rychle a skoro mi ustoupila a já ji téměř netrefila, ale alespoň jsem jí smazala ten hnusný škleb z obličeje. Odvrávorala kousek bokem a mně se otevřela cesta k úniku na prašnou uličku. Nebýt otroka za mými zády, možná bych si nevěděla vůbec rady, co si s tak nečekaně rychle nabytou svobodou počít.

Jenže ten muž za mnou byl svalnatý, dobře živený a rozhodně rychlejší než mladá vyplašená dívka. Takže má svoboda netrvala ani deset metrů a už jsem bezmocně kopala v jeho pevném sevření.

Lidé z mé rodné vesnice nás užasle sledovali, ale jakmile zahlédli znaky nejvyššího chrámu na opascích a sponách otroků, raději sklopili zrak a dál se na oko věnovali svým činnostem.

„Není úniku,“ řekla klidně ta žena, když mě dotáhli zpět do domu. Vzpouzela jsem se seč to šlo, ale proti dvěma mužům to bylo platné asi jako protesty žížal proti rolníkovi s motykou. „Nejvyšší kněz si tě vyžádal.“

„Ne!“ vykřikla jsem, i když jsem vůbec netušila proč bych měla protestovat. Jen jsem měla takový divný pocit, že bych měla. Nikdy nikdo neslyšel o tom, že by si nechal nejvyšší kněz vodit k sobě prosté lidi, natož zcela obyčejné dívky.

Kupodivu přes tvář mé věznitelky přeběhl stín překvapení. Sice se rychle ovládla, ale mne to usvědčilo v tom, že mé tušení bylo oprávněné.

„Co ty o tom vůbec můžeš vědět, jaké jsou pohnutky mého pána, že se chce setkat s někým jako jsi ty?“ otázala se opovržlivým tónem.

Nikdy jsem nejvyššího kněze nezahlédla ani koutkem oka, protože zůstával vždy zavřený v chrámu. Podle všeho pro hovoření s bohy bylo potřeba zachovat si odstup od tohoto světa, protože jakýkoliv kontakt se smrtelníky by jej příliš stahoval zpět do pozemských rovin.

„Nenávidím ho!“ vyštěkla jsem, přesto že jsem jej vlastně vůbec neznala a ani o něm nic konkrétního neslyšela. Ale v tuhle chvíli to tak skutečně bylo. Jakákoliv představa, že bych se s ním měla setkat se mi úplně hnusila. Bála jsem se ho jako ničeho na světě. Raději bych skončila ve lví kleci než stanula tváří tvář mu.

Vyrazila jsem jí dech. Netrpělivě mávla rukou a já byla najednou volná. Otroci bez jakékoliv námitky zamířili ven ze dveří. Podle zvuků ale zůstali hned za nimi. Pak udělala ještě něco – zkroutila prsty na rukou do podivného gesta, zavřela oči a drsným cizím hlasem pronesla několik neznámých slov. Nerozuměla jsem jim, ale pochopila jsem.

Zvuky města najednou utichly. Možná ani tak neutichly, ale zpomalily se, takže vlastně nebyly slyšet. Prostě zůstaly viset ve vzduchu. Možná se toho stalo ještě o dost více, než jsem stihla zaznamenat, ale tohle bylo nejmarkantnější. Na něco víc mi nedala čas.

„Ty hloupá,“ řekla už trochu mírně a vstřícně popošla ke mně. „Ani nevíš jaké se ti dostalo pocty,“ pokračovala. Ten vemlouvavý tón nešlo přeslechnout. „Za celou dobu mé služby chrámu jsem neslyšela, že by se nejvyšší kněz setkal s někým nižším, než se svými akolyty,“ došla ke mně a pohladila mě po rameni. Měla jsem nesmírnou touhu uhodit ji do obličeje, ale mé končetiny mě nějak neposlouchaly. Veškerou mou vůli spotřebovala jen snaha udržet se na nohou.

„Třeba si tě v nějakém jeho zjevení vybral za svou služebnou,“ zkoušela to dál. V tu chvíli jsem věděla, že mi lže. „Nebo si tě vyžádal některý z bohů, abys mu sloužila,“ nabádala dále.

Ona dokonce ví naprosto přesně, proč mě nejvyšší kněz chce! vyvstalo v mé mysli z ničeho nic. Zacloumal mnou další záchvat vzteku a srazil mne na kolena. Trochu jsem zavzlykala.

„No tak,“ klekla si ke mně a vzala něžně můj obličej do svých dlaní. „Nebraň se, všechno bude v pořádku. Uvidíš.“

Tehdy se mi zjevil obličej mého milovaného. Jeho klidný, vznešený obličej plný lásky a útěchy. Jeho úsměv se rozlil mým srdcem. To bylo všechno, co jsem potřebovala – trochu se vzpamatovat a začít myslet.

„Ty víš naprosto přesně, proč mě chce nejvyšší kněz vidět,“ odvětila jsem jí na rovinu a ze vzdálenosti pár centimetrů jí pohlédla zpříma do očí.

Zachvěla se a pokusila se stáhnou své ruce, ale já je uchopila do svých. Najednou mé tělo bylo lehké jako vánek. Proudila jím energie. Energie lásky od mého milovaného.

„Pověz,“ řekla jsem s citem a něžně, přesto s důrazem. „Proč si mě přeje nejvyšší kněz vidět?“ V očích se jí zračil strach. Strach z něčeho, čemu nerozuměla a nedokázala pochopit, byť se sebevíc snažila.

„Přeje si spojit se s tebou,“ vypadlo z ní během několika chvil. Toto prohlášení mělo tendenci mě překvapit, ale věděla jsem, že si to v tuto chvíli nemohu dovolit, protože situace by se opět obrátila, takže jsem jej odsunula na později a zatím jen zaznamenala. Má současná pozice byla velice vratká, cítila jsem, že to takto příliš dlouho nevydržím. Ta černovlasá žena byla silná a mocná a prodělala mnohem delší a náročnější výcvik než já. Ale já se vznášela na křídlech lásky a ta mi dodávala mnoho sil. A ji oslabovalo její překvapení. Bylo ovšem otázkou času, kdy si to uvědomí úplně stejně, jako já před chvílí.

„Proč.“

„Nejspíš proto, co právě teď děláš se mnou,“ zněla odpověď. Všimla jsem si, že zvuky kolem nás se začínají dávat líně do pohybu.

Nemám moc času, uvědomila jsem si. V jejích očích jsem si všimla opět vzdoru a arogance. Opřela jsem se do nich s láskou a světlem, ale pomohlo to jen trochu.

„Proč?“ nenechala jsem ji.

„Chce tvou sílu!“ řekla tak, jako bych z ní vymohla doznání mučením. Začala se bránit.

Někdo zabušil na dveře a zalomcoval jimi.

Zmobilizovala jsem v sobě ještě trochu sil, ale nebylo to ono. Cítila jsem pochyby a to mě oslabovalo více, než její rostoucí uvědomění.

„Vzkaž mu, že mě nikdy živou nedostane,“ řekla jsem, i když jsem chtěla něco jiného. Naposledy jsem na ni pohlédla se vší zbývající silou a pustila ji. Zhroutila se na podlahu.

Nečekala jsem na nic dalšího a protáhla se oknem. Když jsem se z něj spouštěla, tak někdo vyrazil dveře.

Utíkala jsem seč mi nohy stačily k pobřeží a podél něj do blízkého lesa. Tam jsem, nevšímaje si krokodýlů, přebrodila několik úzkých slepých ramen Řeky a zcela vyčerpaná se zhroutila v opuštěné chýši mezi několika políčky o několik hodin později.

Nějaký hnusný děda chce mou sílu, řvalo ve mně všechno nenávistí. Mou sílu! Ta je moje! …a universu, dodala jsem skromně. Můj milovaný mě učil vše co vím po dlouhé roky. Od doby, kdy se objevil na prahu naší chýše. Mladým, sotva odrostlým chlapcem tehdy byl, přesto krásným bohem v mých desetiletých očích. Má tehdy žijící matka to neviděla jako dobré znamení, protože on byl očividně z odlišné vrstvy, než jsme byli my. A právě proto s tím nemohla dělat vůbec nic, natož tomu bránit.

A tak mě učil a provázel dospíváním. Povídal mi o světě, hvězdách, bozích, ale hlavně lidské mysli, duši a těle. A já jen poslouchala protože byl starší, vznešenější. A pak už jen proto, že jsem na to byla zvyklá a měla ho moc ráda.

Někdy se stalo, že se i několik měsíců neukázal. A i když jsem ho v té době nevíce postrádala, tak kupodivu jsem právě tehdy nejvíce naslouchala jeho slovům a přemýšlela o nich. Bylo to zvláštní, ale později jsem si uvědomila, že v těch dobách mě nejvíce naučil.

A někdo chce tohle všechno. Ty krásné chvíle. I ty jiné osamocené, ale plné moudrosti. Ten někdo chce mou lásku a štěstí? Nikdy, zapřísáhla jsem se. To je jen moje a podělím se o to pouze s mým milovaným.

A tehdy jsem konečně usnula.

Prospala jsem tvrdě celou noc. Zdály se mi různé sny. Často v nic vystupovala ona černovlasá kněžka, její otroci a další neznámé osoby. Možná mi ty sny měli něco říct, ale když jsem se ráno vzbudila nepamatovala jsem si z nich nic důležitého. Jen obrazy, které nedávaly žádný smysl. Takže jsem usoudila, že to byly jen pozůstatky silných zážitků z minulého dne.

Vstala jsem z rohože, protáhla se a zahájila sérii ranních cviků. Když jsem skončila hned se mi zdál den jasnější a příjemnější. Není nad to dodržovat rituály.

Venku svítilo krásně sluníčko s příslibem nádherného letního dne.

Rozhlédla jsem se, protože jsem potřebovala vodu a nějaké ovoce k jídlu, když mě u srdce sevřela ledová ruka. U lesa stála nosítka se dvěma velmi dobře známými otroky a jednou černovlasou ženou, která z nich právě vystupovala. Byli ještě daleko, ale vyběhli za mnou všichni tři naprosto ve stejnou chvíli, jako já od nich.

Zdejší krajinu jsem znala velice pramálo, takže bylo pro mne velkým překvapením, že když jsem vyběhla na první návrší, tak jsem zjistila, že se za ním již rozkládá poušť. Beznaděj mě málem dostihla mnohem dříve než oni, ale pak mi došlo, že velikým a těžkým otrokům se po písku poběží možná hůře než mně a tak jsem se opět pustila do útěku. Byl sice marný a hodně zoufalý, ale co mi zbývalo. Ostatně, spíš než tyto logické myšlenky mnou cloumal vztek, zlost a strach.

Ač jsem se snažila seč jsem mohla, doháněli mne. Nevím, jestli to bylo stresem či včerejším několikahodinovým úprkem, ale za chvíli mi ztěžkly nohy a přes druhou dunu jsem se sotva vlekla. Pak jsem pochopila, že černovlasá kněžka mě opřádá svými zaříkáváními a pomalu je utahuje. Pokusila jsem se ji přemoci, ale po včerejší moci nezůstala ani kapka. Nepomohlo mi ani když jsem se snažila představit si svého milovaného. Nedokázala jsem před sebou udržet ani vizi jeho spanilé tváře.

V půli třetí duny se mi podlomila kolena a já se málem vzdala. Nakonec jsem přeci jen vystoupala skoro až na horu. Moji pronásledovatelé již byli jen pár desítek kroků za mnou a nebýt sypkého písku dostihli by mě mnohem dříve.

Nač se snažit? běžely mi hlavou myšlenky. Co z toho, když za touhle dunou je jen další hromada písku. Přesto jsem udělala ještě těch pár kroků a zhroutila se do vlídné náruče v zářivě bílém rouchu.

Veškerá únava ze mě rázem spadla. Vrátila se mi síla, naděje a láska. Zatřpytily se mi oči slzami, když jsem pohlédla do jeho spanilé usměvavé tváře. Objevil se úplně stejně jako kdykoliv před tím – v tu nejvhodnější a při tom nejnepravděpodobnější chvíli.

„Mistře,“ zašeptala jsem užasle. Hlas se mi chvěl štěstím a láskou.

Uchopil mne kolem ramen a otočil směrem odkud jsem přišla. Trojice se stále lopotila do kopce. Zatím si nás nevšimli. Nejspíš proto že jsme stáli proti rannímu slunci.

Zdálo se mi však, že nějak zpomalili. Když jsem se na tuto novou skutečnost soustředila, bylo to zcela očividné. A zpomalovali stále více a více.

Ruka mého milovaného mi sklouzla kolem pasu a pevně mě k sobě přitiskl.

„Vždy je lepší se postavit nepříteli čelem,“ promluvil a mně přišlo, že je to opravdu zvláštní chvíle na další lekci. „Dnes ti ještě pomohu,“ dodal s úsměvem a já pocítila, že nestojíme na zemi, ale že se vznášíme. Ten pohyb se stále zrychloval – přímo úměrně ke zpomalování pohybu mých nepřátel. Nakonec jsme se proti nim řítili tak rychle, že se to nedalo ani vyjádřit.

A když jsem si myslela, že do nich vrazíme, obestřelo nás světlo. Vznášela jsem se v něm se svým usmívajícím se milovaným. Zcela v jeho náruči, koupající se v jeho vznešené lásce. Tu tam byla černovlasá čarodějka s jejími pochopy. Ani stopy po nenávisti vůči anonymnímu starci. Jen já, můj milovaný a všeobjímající konejšivá láska. Stulila jsem se u něj a nechala se hýčkat tím dokonalým splynutím.

Probrala jsem se na posteli. Byl to zvláštní pocit, neboť jsem vždy spávala na obyčejné rohoži. A on seděl vedle mě a sledoval mě se svým věčným úsměvem. A když jsem se trochu rozkoukala, něžně mě pohladil po tváři a přivítal polibkem na čelo.

Nejspíš mě odnesl do ráje a teď jsme v něm spolu, napadlo mě zasněně

Pravda byla mnohem prostší – odnesl nás pomocí svých schopností do jeho chrámu. Z dalšího našeho povídání jsem pochopila, že jsem dostatečně připravená k dalšímu pokroku ve svém výcviku, takže zde nějakou dobu zůstanu a budu se nadále od něj, nebo od jiných učit dalším vědomostem a dovednostem. Bylo mi to celkem jedno, jen jsem toužila být mu nablízku.

Historie se samozřejmě opakovala. Ze začátku jsme trávily dny procházkami po nádherné zahradě, dlouhými rozpravami – tedy spíš jeho vysvětlováním – a společnými meditacemi. Jak čas běžel, začal mě postupně na delší a delší dobu opouštět a já abych se nenudila jsem si, jak už byl můj dlouholetý zvyk, opakovala, co vše mi řekl a cvičila podle toho.

Ani nevím, jak dlouhá doba uplynula, ale jednou, zrovna když byl se mnou můj milovaný nezvykle dlouho a my společně každodenně prováděli podivná složitá cvičení jsme byli pozváni představeným chrámu na návštěvu. Oznámil mi to můj mistr při zvláštní večeři a řekl, že následující tři dny nesmíme promluvit a naopak musíme jíst speciální stravu a hodně meditovat. Přivítala jsem to jako jeho rozhodnutí a pokud budu moci meditovat v jeho přítomnosti, tak mi to vůbec nevadilo, protože mi nečinilo žádný problém s ním komunikovat beze slov.

Tři dny uběhly jako voda. Ostatně jsem se sama cítila průzračná a křišťálově čistá jako voda z toho nejposvátnějšího pramene. A zároveň jsem byla lehká jako pírko.

V poledne čtvrtého dne pro nás přišel člověk, jehož jsem nikdy neviděla a mlčky nás vyzval, abychom jej následovali. Bez hlesu – stále jsme ještě dnes nepromluvili – jsme jej následovali, přičemž on nás odvedl do míst v chrámu, která jsem za dobu svého pobytu nenavštívila.

Důležité však bylo, kdo tam na nás čekal. Byl tam zvláštní muž. Nejspíš starý, ale k jeho věku jsem se nedokázala vyjádřit nijak přesněji. Naplňovala jej nadpozemsky čistá moudrost a láska, před kterou jsem musela sklopit oči. Dojem ještě umocňovala zářivě bílá róba s občasným zlatým ornamentem, ale hlavně naprosto bílé vlasy a vousy, které mu kolem obličeje dělaly takovou bílou koronu.

Mile se na nás usmíval a přestože moc nehovořil, promlouval k nám tisíci slovy a naplnil mou duši vším, po čem vždy celá léta prahnula a já o tom ani nevěděla. Nakonec nás obdaroval zvláštní hůlkou – já i můj milovaný jsme dostali každý vlastní.

S díky jsme se s ním rozloučili a odebrali se do našich pokojů. Můj milovaný byl cestou někam povolán, ale ujistil mne, že za chvíli bude u mne. Takže jsem se rozhodla ten dar prozkoumat sama. A po chvíli hraní a zkoušení se na opačném konci než jsem hůlku držela rozžehl plamen. Zprvu jsem se lekla a on okamžitě uhasl, ale hlasitě jsem se tomu zasmála, protože jsem poznala, že tak to má být a že o tom mluvil ten zvláštní muž, i když vlastně nemluvil. A že se tak stane pouze tomu správnému a povolanému člověku.

Pak se mi opět chvíli nedařilo rozsvítit ten plamen, ale když jsem se zklidnila, šlo to najednou lehce a samozřejmě. Někdy v tu chvíli se ke mně vrátil můj milovaný. Už držel danou hůlku v ruce a taky mu na ní plápolal jeho plamínek. Úplně stejně zvláštní jako ten můj, takový zlatavě – fialový, trochu prskající a když se člověk trochu zklidnil, šlo zaslechnout, že nepatrně zvoní. Tak krásně příjemně. Bylo to něco tak zvláštního, že to nelze pořádně popsat. Společně jsme se zasmáli a odejmuli se.

Pak jsem však pochopila ještě něco. A to, že mi byl dán velmi vzácný dar. A možná právě tehdy jsem pochopila to všechno, co mi kdy můj milovaný sdělil, naučil mě a co se mi v životě stalo. Kupodivu mě to vůbec nerozrušilo. Prostě to tak bylo a já byla šťastná. A když jsem znova pohlédla na svůj plamínek, teď krásně jiskřící a pulsující, jako mé srdce, pochopila jsem, že představuje mé srdce, mysl a duši naplněné božskou esencí, která mi dává magické a nadpřirozené schopnosti. Schopnosti natolik mocné, že vyžadují uvědomělého ducha a mysl a že ty schopnosti jsou natolik vzácné, že nesmí zůstat nevyužity. Najednou jsem se cítila silná a jistá. A věděla jsem, že není cesty zpět, ale ani jsem to nechtěla, protože jsem se nebála. Měla jsem svou spřízněnou duši, svého milovaného.

Tehdy ke mně přistoupil, objal mne a my konečně splynuli v nádherné povznášející jednotě. Jednotě, kterou může vytvořit mezi dvěma tělesnými bytostmi pouze ryzí láska.

Následující den jsme se se všemi rozloučili a odešli z chrámu. Pak jsme několik dnů cestovali zemí a sdíleli spolu svou jednotu a lásku, ale pak mne jako už několikrát před tím můj milovaný zanechal samotnou. Loučení bylo velmi příjemné s příslibem dalšího setkání.

Já si však nezoufala a jako obvykle jsem pokračovala ve své vlastní cestě, takže ani netrvalo dlouho a dostala jsem se do města.

Bylo to nečekané, ale zemřel starý panovník a všude probíhaly oslavy na počest jmenování jeho nástupce.

Procházela jsem nedotčena tímto veselím a obdarovávala lidi láskou. Nohy, maje svůj vlastní rozum, mě zanesly na jednu ulici, jíž zrovna projížděl kočár s novým vladařem. Kupodivu mě ani nepřekvapilo, když jsem na něm spatřila svého milovaného mistra a učitele, jak tam stojí se svým vznešeným laskavým úsměvem. Tažen dvěma divokými lvy, kteří odložili před jeho majestátním a nadpozemským vzezřením svou hrdost, vznášeje se nad davy působil opravdu jako král všech králů. Milovala jsem jej jako nikoho na zemi a vůbec v celém universu.

A on mezi tisíci dalšími lidmi spatřil mne a v tu chvíli, kdy se naše pohledy spojily, vše ustalo a my se opět koupali společně ve všeobjímajícím světle a lásce. Objal mě a řekl: „Miluji tě, polovino duše mé duše. Již více nejsem tvým mistrem a učitelem. Teď jsme rovnocenné bytosti a přesto, že by se mohlo zdát, že jsme tělesně odděleni, tak již nikdy odděleni nebudeme. Co vesmír bude vesmírem vždy budu s každou myšlenkou dlít u tebe a stejně tak jako ty budeš cítit mne, tak já budu cítit tebe. A v průběhu našich životů budeme spolu, i když spolu třeba nebudeme. Jsme dvě části jedné duše a to je celek, který z boží vůle nemůže být rozdělen.“

A já věděla, že to tak až do skončení věků bude. A byla jsem šťastná.

Poté jsme se vrátili zpět do života a když odjel, věděla jsem, co ještě musí být vykonáno, aby mé zasvěcení bylo dokonalé.

Černovlasá kněžka se objevila záhy po té, co jsem ji pokusila sama vyhledat. Okamžitě mně začala opřádat mocnými zaklínadly, ale já se jim ubránila. Měla o dost větší sílu než před tím, ale rovněž i já se velice zlepšila. Takže jsme strávili velice dlouhou dobu vzájemným bojem, ale nakonec musela celá zoufalá ustoupit a vzdát se.

„Pojď se mnou za knězem,“ štkala, poražená, bez kouska naděje, přesto se stále snažící. „Pojď! Není zlý, neublíží ti!“ Zkoušela to stále. Ale já ji nic nevysvětlovala. Nebylo co.

Přistoupila jsem a vzala její obličej něžně do svých dlaní. Rozbrečela se ještě více a mně už najednou nepřišla zlá a strašlivá. Byla to bytost jako všechny kolem, ale přitom byla celá svá a originální, přesně podle božího plánu.

„Prosím…!“ zakňučela zoufale.

Konejšila jsem ji ve svém náručí dokud se nerozplynula. Celou tu dobu mi vyprávěla o svém mistrovi a já začala chápat. Není zlo. Není dobro a nic nemůže být rozděleno, protože vše je naprosto dokonalé ve své jednotě.

A když bylo po všem, vstala jsem a vydala se na svou poslední pouť.

Dostala jsem se do nejvyššího chrámu a prošla jsem jako pozvaný host. Možná proto, že černá čarodějka byla se mnou, možná proto, že mě očekávali.

A když mě konečně uvedli do komnaty nejvyššího kněze stál tam on a láskyplně se na mě usmíval.

A já byla konečně celistvá.