Teorie velkého plesku
aneb
Jak obrovská globální katastrofa učiní lidi dobrými
…nebo alespoň lepšími
„To byla ale darda, co sousede?“ osloví mne paní z vedlejších dveří, když jsem se zvládl posbírat z podlahy. Moje kočky vyděšeně zalezly kdo ví kam, protože sklo z oken se jednoduše vysypalo.
Stručně řečeno, proběhla nějaká katastrofa a my to přežili. Jeden jediný panelový dům byl spolu se svými obyvateli ušetřen. Zbytek světa - a hlavně lidí - vymřel. Trvalo nám pár dní si to ověřit, ale vzhledem k tomu, že nic nefunguje, nikdo nepřišel na pomoc, tak to pomalu začínáme brát jako fakt. A stejně tak začíná být nutností se postarat sami o sebe.
„Musíme zvolit vůdce!“ vykřikne do dvousetčlenné skupiny přeživších asi čtyřicetiletý bývalý manager. Samozřejmě myslí sám sebe.
Sedím na zídce, houpu nohama a dívám se kolem sebe. Máme zde nějaké děti i starce a stařenky. Pak obvyklá skrumáž lidí středního věku nejrůznějšího ražení, ambicí a praktických dovedností. A psychických nemocí…
Ten žárlí, ten nemá žádné sebevědomí, ta jej má zase extrémně nabubřelé. Ten je alkoholik, ten fetuje, jiná je vegetaránka, pár náboženských fanatiků různých vyznání.
Ti všichni přede mnou rozjíždějí scénu známou z mnoha filmů a seriálů o jakýchkoliv přeživších. Přehrávají stále stejný boj o moc, soutěž o ovládnutí dostupných zdrojů.
Ale co jsem vůbec já, že je mohu soudit?
Cynik, který se kvůli svému nabubřelému egu hrabe v naprosto nezáživných filozofických tématech, protože to je asi tak jediné, co jakž takž zvládne a dokáže odprezentovat. Ze svého jediného bývalého manželství mám stále zlomené srdce. Často se miluji koupat ve svých pocitech méněcennosti a sebelítosti. Vlastně jsem jasný případ schizoidního psychotika, který to jakž takž dokáže před okolím skrývat díky svému rozvinutému sebeovládání a nějaké té inteligenci.
Činí mne vědomí toho všeho a touha to u sebe zlepšit někým víc, než jsou ti lidé, co tu se mnou tuhle katastrofu přežili? Podle všeho mám dost podobnou psychickou nemoc jako Woody Alen.
„Héj!“ zakřičím do davu, kde se mezi tím málem strhla bitka. Kupodivu upoutám jejich pozornost – asi se jim zase tak moc prát nechce.
„To vám vůbec zatím nedochází, že jsme vyvolení?“
Zírají na mě jako na blázna.
„Příroda, Země a Bůh nás potrestali, protože jsme jako lidstvo selhali a vy tu teď znova oživujete to, co na nás tu zkázu přivolalo!“
Z jejich očí čtu, že jsem se totálně zcvoknul.
„New age?“ přichomýtne se ke mně nenápadně padesátiletý seschlý pán, ale odtlačí jej sedm žen ještě vyššího věku: „My si to taky myslíme!“ začnou na mě horlivě brebentit. „Lidé zapomněli na to, co je to láska a myslí jen na sebe!“
„Láska?“ zaslechnu toho pána, jak se úlisně podívá na skupinku žen mnohem mladšího a sexuálně rozhodně přitažlivějšího věku, než se nachází v mé blízkosti. S výrazem říkajícím: „Tyhle si nech.“ rozpřáhne ruce a vykřikne: „Zapomněli jsme milovat z celého srdce!“
„Doprdele,“ zírám na svůj harém oddaných stařenek. „Doprdele!“
Opravdu si myslíte, že ať proběhne jakákoliv globální nebo i neglobální katastrofa, že se lidé budou schopni chytit za nos a přiznat si, že to bylo díky tomu, co dělali, jak se chovali a jak mysleli?
A nedej bože to všechno budou schopni od základů změnit?
Žádný výchovný políček v podobě nahodilé kosmické události či jen zvrácenosti přírody nebude v našem případě fungovat, protože lidstvo na dostatečně globální úrovni nepřijalo fakt, že by se to mohlo pojit s jeho vývojem.
Pokud je vesmír či jen Země alespoň průměrně osvíceným rodičem, nikdy nepoužijí takovou formu kárného prostředku. Alespoň ne do té doby, dokud si lidstvo nebude zcela jisto, zač přesně to schytalo.
Žádné komentáře:
Okomentovat