pondělí 2. července 2012

Lev


„Je to plán na hovno!“ řekl jsem příkřeji než jsem chtěl. Vlastně jsem to chtěl říct přesně tak, ale měl jsem se více ovládat. „Umře tam moc lidí!“
Ajiva se na mě temně podívala: „Ty jsi byl vždycky proti všemu!“
„Ale vždycky jsem měl pravdu!“ přestával jsem se ovládat. „Nikdy nic nevyšlo! Vždyť prohráváme!“
„To se chceš snad vzdát!“ zaútočila na mě ze strany, z níž jsem to rozhodně nečekal. Přinutila mne se stáhnout. „Máš snad lepší návrh?“ vycítila mé zaváhání a jen více přitlačila s neochvějnou jízlivostí v hlase.
Stáhl jsem se ještě víc. V mé mysli se rozjelo množství nejrůznějších scénářů, variant situací, pravděpodobností. Začal jsem řešit celou vzniklou situaci. Nemohl jsem si pomoct…
„Je to celé na houby,“ řekl jsem smutně až rezignovaně, když jsem shlédl vše, co jsem dokázal. „Celá tahle válka nikam nevede a nepovede.“
„Vidíš?“ prohlásila opovržlivě. „Nejsi schopen nic udělat. Jen kritizuješ, ale přitom zde sedíš se založenýma rukama.“
To řekla žena, kterou jsem miloval. Řekla to žena, která mi slibovala lásku a věrnost až do smrti. Pohlédl jsem jí do očí a viděl tam jen opovržení nad zbabělcem.
„Hojen aspoň bojuje!“ vmetla mi do tváře a postavila se ke vchodu do stanu. „Možná nezvítězí, ale nevzdá se!“
Pak jsem se již díval na cíp plachtoviny rozvlněný jejím odchodem. Snažil jsem se dýchat zhluboka, ale v mé hrudi se otevíraly jen další a další neviditelné rány. Svíral jsem pěsti a měl jsem šílenou chuť někoho bouchnout. Možná kdybych v tomto stavu šel v prvních liniích vojska… Možná bychom vyhráli.
Zatřepal jsem hlavou. Představil jsem si, jak se válečná sekyra v mých rukou zarývá někomu cizímu do těla a hned bylo veškeré mé napětí pryč. Spíš se mi udělalo zle. Na ošetřovně vidívám následky takových ran příliš často, než abych stál o to, je sám způsobovat.
Zvedl jsem se. Z dálky jsem slyšel, jak se jednotky chystají k pochodu.
„Je čas zmírnit následky porážky, jak se dá,“ řekl jsem smutně. Zatím co budou ti praví muži, k nimž najednou Ajiva vzhlížela, bojovat s jimi dost podobnými muži z jiného kmene na válečném poli za čest, slávu, hrdost a podobné hlouposti, já musím skutečně zachránit to opravdu cenné.
Život.

K večeru bylo vše připraveno. Tábor byl sbalen, zásoby zabezpečeny a první skupinky s nejcennějším nákladem se z něj začaly vytrácet na předem dohodnuté místo v horách. Za pět dní se tam shromáždíme a pak se uvidí. Dál mé vize nesahaly.
Z počátku se na mě dívali všichni nedůvěřivě, když jsem začal vydávat rozkazy odporující povznesené náladě bojovníků po odchodu, ale občasné zprávy z bitvy má rozhodnutí postupně začala potvrzovat.
Zpět se jich vrátila sotva polovina.
Ajiva a Hojen přišli spolu s posledními. Oba měli četná zranění, Ajiva však vážnější. Snažil jsem se to nevnímat, leč Hojen ji vlastně do bývalého tábora donesl. Nebyla na tom nijak zle, nic co by nespravilo pár dní odpočinku a klidu na zacelení ran, takže jsem ji podezíral úplně z něčeho jiného.

„Co je na něm tak úžasného?“ zeptal jsem se ji sám ve své mysli, když jsem ji obvazoval v naprostém tichu. Nedívali jsme se na sebe.
„Bojuje,“ odvětil jsem si za ni. Znal jsem ji příliš moc dobře na to, abych dokázal odhadnou co by mi řekla. „Chce vidět světlejší budoucnost a jde za ní!“
„Iluze, která není podložena realitou,“ odfrknul bych na to. Nejspíše bych nedokázal ovládnout ten opovržlivý tón.
Věnoval jsem se jejímu tělu. Bylo to tělo s nímž jsem před nějakým časem splýval v extázi lásky. Taky to byla iluze? Teď mi bylo cizí. Teď patřila jemu.
Ale její duši a mysl… S tou jsem byl propojen stále, ať už ona chce či ne.
„Všechno víš, všechno znáš, ale nic neděláš!“ okřikla by mne.
„Hojen je pátým velitelem za poslední rok!“ zařičel bych na ni vztekem. „A dělá přesně to samé, co dělali jeho předchůdci!“
„Bojuje!“ vmetla by mi rudá vzteky do tváře.
„Kraviny!“ zařval bych na ni.
V tu chvíli by se - ač krvácející - zvedla k odchodu.
„A dopadne úplně stejně, jako ti před ním!“ soptil bych neovládaným vztekem. „Kdybych tu nebyl já, nebylo by už dávno zač bojovat!“
„Ale rada starších zvolila jej a ne tebe!“ bodla by mne a přinutila se stáhnout.
„Rada starších…“ zamyslel jsem se. Nemohl jsem říct, že jsou bandou zoufalých hlupáků, protože to rozhodně nebyli ani v mých očích. Důsledky a důvody jejich rozhodnutí někdy unikaly i mně. To byl jeden z neznámých elementů této války.
„Díky,“ řekla již reálně, když jsem utáhl poslední obvaz. Už nám docházely a já začal přemýšlet, co použijeme za náhradu.
Díval jsem se chvíli za ní dokud se neocitla z doslechu a pak jsem v hraném pozdravu zvedl ruku: „Rád jsem si popovídal.“

Seděl jsem na stráni nad místem setkání a počítal. Vyšli jsme sice poslední – potřeboval jsem se ujistit, že vše jde podle mých plánů, ale byli jsme zde jako jedni z prvních - chtěl jsem mít vše pod kontrolou a připravené. A mít čerstvé informace, abych na nich založil plán dalšího postupu.
Z nějakého nevysvětlitelného důvodu byl nedaleko stan Ajivy a Hojena, trochu vzdálen od ostatních. Vlastně ten důvod, proč jsem se ocitl najednou v jeho blízkosti, mi nebyl ani tak neznámý, jako jsem na něj spíše nechtěl myslet…
Byli v tom stanu zrovna spolu. Teď už zmlkli. Nejspíše usínali, i když jak znám Ajivu, ona hned tak spát nebude, zatím co Hojen, jako všichni ostatní muži, padne oním příjemným vyčerpáním. Chtěl jsem se v sebeobraně opět ušklíbnout, ale stále to příliš bolelo.
Povzdechl jsem si, abych ulevil břemeni v mé hrudi a při tom jsem si všiml dalších příchozích.
„Dobře,“ pochválil jsem je i sebe. „Rujonovci to zvládli.“ Byli to zkušení řemeslnící a potažmo i bojovníci. A svěřil jsem jim cenné věci do opatrování.
Není těžké se sebrat a utéct. Bezhlavě, jen zachránit holý život nebo to, co přijde pod ruku. Ale je to krátkodobé řešení. Když pak vyvázneme z akutního nebezpečí, vyvstávají další nebezpečí – nedostatek jídla, surovin, schopných lidí, kteří se ztratili…
Všechno je důležité.
„I když o takovém Tuvoru se Sorem se to moc říct nedá,“ prohodil jsem sám k sobě. O těch dvou jsem při každém ústupu (tak říkám našim porážkám já) doufal, že to nezvládnou, padnou do pasti, nechají se něčím zlákat, zběhnou, vezmou roha, ztratí se... A oni se vytrvale drželi při životě, i když to byli snad dva nejzbytečnější lidi pod sluncem.
Nebyli hloupí, ale stupidně vychytralí.
Nebyli zbabělí, jen měli rozvinutý pud sebezáchovy.
Nebyli líní, jen se nechtěli unavit.
…mohl bych tak pokračovat dlouho.
„Živote, někdy mi opravdu uniká smysl existence těchto lidí,“ povzdechl jsem si, ale svým způsobem jsem byl rád. V takových chvílích jsem byl vděčný za to, že pořád všemu nerozumím a život pro mne měl stále onu jiskru vzrušení z neznámého.
Zvedl jsem se. Chtěl jsem jít něco vykonat, protože všichni, které jsem tu potřeboval mít, se sešli. Uspokojující ověření mého odhadu. Samozřejmě se to nepodařilo vždy, ale zatím jsem překonával svá vlastní očekávání. Ztráty minimální a když, tak jsem je z větší části dokázal předpokládat, odhadnout či prostě jen vytušit.
Přesto jsem cítil, že něco ještě chybí. Stále jsem ještě nebyl na tahu. A to mě vždy znervózňovalo…

„Říkáš malá jednotka mužů?“ zeptal se Hojen ještě zadýchaného mladíka, který ochotně přisvědčil.
„Jak moc malá?“ otázal jsem se podezíravě a věděl, jsem, že na tohle jsem čekal.
„Ne více než padesát,“ odvětil mladík. „Doror vám vzkazuje, že nejdou po naší stopě. Nejspíše o nás vůbec nevědí. Přesunují se k Jirskému průsmyku.“
„Sakra, chtějí napadnout naše jižní vesnice!“ naštval se Hojen. „Musíme je zastavit!“
Povzdechl jsem si. Je to tu zase.
„Máme přes sto bojovníků,“ přemýšlel Hojen. Věděl jsem, že to snad ani jinak neumí. Vážně jsem nechápal, jak po hlubokomyslných konverzacích se mnou na nejrůznější témata, může být Ajiva s někým takovým.
V mysli mi samovolně vytanuly zvuky jejich stanu z minulého večera.
„Zabijeme dvě mouchy jednou ranou!“ vyrušila mne z myšlenek jeho najednou nadšená slova. Gestem propustil mladíka, druhou rukou přivinul ke svému pasu Ajivu a směrem ke mne prohlásil: „Zachráníme vesnice a dobudeme si malého vítězství, které zvedne našim lidem morálku.“
Nevěřícně jsem na něj zíral. Na rozdíl od Ajivy, jejíž pohled byl plný obdivu a hrdosti. Pak teprve přišla budoucnost a praštila mne surově do obličeje.
„Nesmysl,“ zvedl jsem se.
„Zase jsi proti, bratře?“ zeptal se blahoskoně Hojen.
„Je to do očí bijící léčka,“ řekl jsem co možná nejklidněji, ale při tom se to ve mně začínalo vařit.
„Ne,“ rázně odvětil Hojen, „je to příležitost!“
Už jsem se jej chystal zchladit, když mezi nás vstoupila Ajiva: „Uklidněte se.
Hojene, jdi připravit vše potřebné, já to zde vyřídím,“ nabídla mu hlasem, jakým se nabízí zabití obtížného hmyzu někomu, kdo je na to příliš důležitý.
„Žárlíš,“ obula se do mě, když odešel a zvenku se ozvalo svolávání mužstva.
„Načpak prosím tě?“ odvětil jsem staženě. Jedno slovo a dokonale mne zahnala do kouta. Vím, že neumím žárlit, ale v její přítomnosti jsem si tím najednou vůbec nebyl jistý.
„Tvůj o šest let mladší bratr má vše, nač bys mohl mít nárok ty,“ vmetla mi nesoucitně do obličeje. Nemusela ani vyjmenovávat co všechno má.
„Je to past,“ vrátil jsem se k tématu.
Podívala se na mne výrazem, který chtěl důkaz. Jenže já žádný neměl. Neměl jsem nic jiného, než svou logiku, která se v tomto případě nemohla opřít o žádné konkrétní informace, a své pocity. Jenže co s pocity…
Hleděli jsme na sebe několik minut. Věděl jsem, že čeká. I ona mne znala moc dobře…
Hlavou mi opět letěly možnosti, variace, kalkulace, plány… Nebyl jsem z nich nadšený.
„Víš, že útok je špatné rozhodnutí,“ zkusil jsem to mírně. Postojem mi dala zcela jednoznačně najevo, že nezaútočit je nepřijatelné řešení. Povzdechl jsem si a začal dělat to, co umím nejlépe – zachraňovat to, co se dá.
Teprve až odešla, tak mi došlo, jak mne zneužila. Věděla, že jen já dokáži vymyslet smysluplný plán. A ona je natolik inteligentní, že jej dokáže změnit v něco, co se hodí jejím a Hojenovým záměrům.
„Stále máš naději na vítězství,“ povzdechl jsem si. „Stále věříš ve šťastné náhody, ale nechceš si připustit, že štěstí přeje pouze připraveným a náhody neexistují.“

Ve vší tichosti jsem nechal postavit tři lékařské stany necelý kilometr od místa přepadu. K ruce jsem měl patnáct vojáků z nichž vesměs většina byla zraněných, pak dalších patnáct rolníků a řemeslníků z vesnic, jež jsme při ústupu brali sebou. Utíkali před nepřítelem, jehož jsme nedokázali s tehdy tisícovou armádou porazit a který pronikal postupně naším územím. Už nám z něj moc nezbývalo. A pak asi dvacet žen zběhlých v ošetřování a léčení. Doufal jsem, že okamžitým lékařským zásahem dokážeme zachránit a vyléčit co nejvíce našich zraněných ihned po bitvě, takže zamezíme zbytečným ztrátám na životech.
Hojen nakonec vyrazil s šedesátkou mužů. Víc jsem mu dát opravdu nemohl. Někdo musel hlídat náš tábor v horách a zbytek byl v boji prostě nepoužitelný.
Začalo se šeřit.
„Teď asi začali,“ nadhodila Ajiva. Byl jsem s ní a se dvěma dalšími ženami v zadním stanu. Poklepal jsem na stoličku a naznačil jí, ať se posadí. Její rána, která ji znemožnila dnes bojovat, potřebovala převázat.
A možná jsem se spíše potřeboval nějak zabavit. Čekání na první zraněné je nejhorší.
Ženský výkřik hrůzy mne zarazil. Následoval další, plný smrtelné agónie. Nato někdo vpadl do stanu ozářeného lampami.
Nevšímal jsem si toho, kdo to byl. Měl na sobě klasický kožený oděv barbarského válečníka. A v ruce okovanou palici. Mířila na hrudník překvapené ošetřovatelky.
Mohl jsem být šokovaný. Možná jsem i chvíli byl. Ale bylo to příliš krátké. Mé myšlenky mi poskytly svou vlastní nezměřitelnou rychlostí důsledky vetřelcova pohybu na ženině těle. Ale než se tak stalo, pohnul jsem se sám. Ta představa totiž rozdmýchala něco žhavého v mém nitru…
Kameninovou nádobu s něčím, jsem mu vrhnul přímo do obličeje a sám za ní vystartoval s operačním nožem v ruce asi ve chvíli, kdy se ženin šat zbarvil karmínem. Útočník nestihl ani zvednout ruku na obranu.
Ale já musel změnit cíl, protože do stanu vstoupil někdo další. Máchl jsem mu po krku a ruku měl najednou nějak horkou. Věděl jsem od čeho, ale nedokázal jsem na to teď myslet. Vše bylo nějak zpomalené. I já sám a při tom jsem potřeboval se pohybovat rychleji…
Dalším pohybem jsem sekl do obličeje muži zasaženému nádobou.
„Med,“ konstatovalo něco věcného v mé hlavě. „Používáš jej na dezinfekci ran. Už jej moc nemáš…“
Zmocnil jsem se okované palice a zaútočil na někoho třetího, kdo se zjevil v mém zorném poli. A dosahu. První ránu dostal do kolene, druhou přes ruku s mečem.
„Meč? To není obvyklá zbraň barbarského nájezdníka,“ prohlásil onen suchar ve mně.
Vedle se něco mrštného a hbitého vrhlo na muže s medem v obličeji a srazilo jej to k zemi. Podal jsem tomu svou palici.
„Ajiva,“ pochopil jsem totožnost pomocníka, když jsem se díval, jak oběma rukama svírá získanou zbraň a buší jí do hlavy své oběti. Ale možná jsem si to jen vykonstruoval v mysli, když jsem viděl její zdvihnuté paže. Abych ji nějak pozoroval, na to jsem čas věru neměl.
Sehnul jsem se pro meč, kopl jeho bývalého majitele do hlavy a vyrazil ze stanu.
Tam stáli další dva. Po tom bližším jsem ledabyle mávnul ozbrojenou rukou.
„Stačí zranit,“ komentovala to ta věcná část mé mysli, „bolest jej už vyřadí sama.“
Přesekl jsem mu nosní příčku jeho helmy.
„Ten už ze světa moc neuvidí.“
Druhý se zkusil bránit, ale narazil jsem do něj svou vahou. Byl těžší a větší než já, ale tohle stačilo, aby ztratil rovnováhu.
„Je legrační, že i v ohrožení života, se snaží udržet rovnováhu,“ zněl můj komentář, „při tom kdyby se podvolil pádu, tak by mohl i zvítězit,“ dořeklo to ve mně a já mu přesekl část brady a krku.
„Perfektní délka meče. Jako pro tebe…“
Dalších pár kroků a další útočníci. Mají mezi sebou několik bíle oděných postav.
„Ta bílá je hodně červená. Ošetřovatelky.“
Nevnímám žádnou reakci mého nitra na to, co se děje v okolí. Jen cítím plápolající žár něčeho krvavě rudého uvnitř.
Mé pohyby jsou úsporně vražedné. Nejsem žádný amatér. Jako syn náčelníka jsem vyučen v bojových uměních. Jsem jako loutka řízen roky tréninků. Dělám co je potřeba. Jen s tím, že mé tělo chápe podstatu boje. Je to jako se vším, co jsem kdy dělal - pronikám do podstaty, ke kořenům. Rozkrývám nitky situace, což mi umožňuje s ní plynout v harmonii.
Jsem nezastavitelný…
Ajiva je mi v patách. Nevidím ji, ale cítím ji. Je součástí boje. Já zraním a vyřadím, ona dorazí. Perfektní pár. Vždy jsme se dokonale doplňovali. Ve všem.
Nechápu, jak to poslední dobu dokázala ignorovat. Přehlédnout se to nikdy nedalo. Není mi jasné, kde na to vzala sílu a odhodlání.
Další sek. Proklouzla mi pod rukou a zabořila odněkud ukořistěný oštěp do muže, který mne chtěl nabodnout. Věděl, jsem, že to udělá.
Něco mnou škublo.
„Je jich na nás dva moc.“
„Kde jsou sakra moji vojáci?!“ zvolal jsem nahlas, ale věděl jsem to naprosto přesně. Budou tu každým okamžikem. I když se čas loudal, byli jsem s Ajivou rychlí. Vražedně rychlí.
Dalšího jsem kopl do jeho štítu. Očekával něco jiného, takže se jím sám praštil do obličeje. Ajiva jej podmetla a zarazila mu jeho vlastní dýku do třísel.
Kolem se uvolnilo místo. Dorazili moji lučištníci.
Hodil jsem Ajivě meč, aby se zbavila posledního dotírajícího a sám vytrhl její oštěp ze zmítajícího se těla.
Byl poslední a utíkal. Již při otáčení k němu jsem se napřáhl a setrvačnost mi dodala sílu. Ale jak jsem viděl jeho záda, tak jsem zaváhal. Bylo však již pozdě. Oštěp opustil mou ruku a s ním mne opustilo všechno to… Nemyšlení?
Moc jsem si přál minout.
Zezadu se mu ostří zaseklo do nekrytého stehna a srazilo jej k zemi. Krev doslova vystříkla a já věděl, že zemře. Chvíli se pokoušel bojovat, ale byl to marný boj.
Rozhlédl jsem se. Ajiva mi oddechovala u nohou, kolem nás se shlukovali vojáci a ostatní muži, které jsem poslal na úplně druhou stranu tábora, odkud jsem očekával potíže či návrat našich lidí. Všichni na mě hleděli, ale já je ještě nedokázala vnímat. Potřeboval jsem teď být ještě chvíli sám…
Poodešel jsem pár kroků a pak se konečně pozvracel.

„Vrať se! Vrať se! Vrať se!“ křičel jsem sám na sebe. Uvnitř.
Stalo se něco nepředpokládatelného. Život přišel a zasáhl svou půvabnou nevypočitatelností, jak to jen on umí. Když potkám možnost, jak něco ovlivnit, tak to poznám.
„Ztráty!“ zavelel jsem. Rozhlédl jsem se dokola a sám si snažil učinit vlastní závěr. Při tom jsem zachytil Ajivin pohled. Prořezávala se jím hluboko do mého nitra přesně tak, jak to vždy uměla. A já měl pocit, že to s Hojenem ztratila.
Čekal jsem, že něco řekne, že něco udělá, ale najednou byla neproniknutelná jako žulová skála.
„Jen pár odřenin, pane!“ ozval se vedle mne nějaký voják. Vybavila se mi ihned kombinace bílé a červené barvy…
„Myslím všechny!“ řekl jsem nakvašeně.
Odpovědi jsem se dočkal až za chvíli.
Chtěl jsem si sednou, ale věděl jsem, že by to bylo v mém případě špatně.
Nepřítel ztratil tucet mužů. Já jen dva – Tuvorna a Sorema. Maličká moje část se chtěla podivit nad tím, že to vysvětluje jejich účel života, ale na to jsem teď neměl moc čas. Bytostně jsem cítil každičký okamžik, který odkapával a věděl jsem, že je potřeba jednat rychle. Život mi dal konečně šanci změnit rozložení sil a já toho musel využít.
Dále jsem přišel o šest žen. Dvě z nich teprve umíraly, ale jsem příliš dobrým léčitelem, než abych nepoznal, kdy nemám šanci. Dalších pět bylo zraněno.
„Vyrážíme na pomoc Hojenovi,“ oznámil jsem jim. „Vyzbrojte se. Jdeme okamžitě!“
Ajiva se spokojeně pousmála. Nebyl to ten typ výrazu, který bych čekal od ženy, jejímuž milovanému hrozí smrtelné nebezpečí a ona mu jde na pomoc. Najednou mi došlo, že i ona sleduje ze svého vlastního úhlu pohledu předivo života.

Zraněné jsem nechal napospas osudu v táboře. Museli se o sebe postarat navzájem sami. Jednačtyřicet nás šlo na pomoc šedesátce a já jen doufal, že tímto alespoň trochu vyrovnáme nepoměr sil.
Cestou jsme ztenčili nepřátelský počet o třicet, aniž bychom někoho sami ztratili. Zbroj cizinců byla dobrou léčkou, zvláště takhle navečer.
A Ajiva umí velmi dobře nepřátelský jazyk. Když pomineme, že i zraněná bojuje jako lvice…

Probral jsem se, až to všechno skončilo.
„Berserk,“ slyšel jsem své vojáky šeptat kolem sebe. Ajiva se na mě škodolibě šklebila. Ale byl to jiný škleb, než jako posledních pár měsíců. Byl pro mne uspokojující. Jako za starých časů.
Ale její vztah k Hojenovi se drsně změnil. Až mi jej zabylo líto.
Byl těžce pobodán a skoro přišel o nohu. Když se budu hodně snažit, tak mu ji zachráním a možná bude moct chodit. Spíše kulhat. S berlí. A ona jej přehlížela. Vlastně tak zlá nebyla – chovala se k němu jako k ostatním. Přímo jsem cítil, že je to pryč, že je to zase ona, ta stará dobrá povaha, kterou jsem tak miloval a jenž mne tolik netrápila.
Ale na tohle bude čas později. Teď mám zase hodně práce.
Musím zachránit to, co se zachránit dá…

„Už chápeš, proč jsem říkal, že není vítězství v téhle válce?“ řekl jsem jí.
Pohladila mne po čele a zašeptala: „Padáš únavou, musíš si odpočinout.“
„Ještě zachráním tam toho,“ ukázal jsem na vojáka, který opravdu potřeboval mne. Nebyl zde nikdo jiný, kdo by se mi mohl v léčení vyrovnat. „A pak odpadnu.“ Věděla, že nemá cenu se se mnou přít. Ne o tomhle.
A já měl na oplátku jistotu, že mi pohlídá záda, stejně jako v tom boji předevčírem.

Stál jsem před radou starších. Cítil jsem, že někteří z nich se spokojeně usmívají, i když jim to na tvářích vidět nebylo.
„Zničil jsi trojnásobnou přesilu,“ řekl Loto, můj kmotr a učitel.
Přesněji, doplnil jsem jej v duchu, utkal jsem se se stejnou armádou, která nás před deseti dny zahnala na útěk, i když jsme tehdy měli vyrovnané počty.
„Mladému lvu narostla hříva a on konečně poznal sílu svých tesáků,“ řekla stařena. „On nás teď povede a vrátí mír našim územím.“
Cítil jsem Ajivu kousek za sebou. Toužila se ke mně přitisknout a odevzdat mi svou lásku. Odevzdat se mi s láskou…
Mohl bych ji nenávidět pro vypočítavost, s níž přelétala mezi důležitými muži s mocí. Mohl bych jí opovrhovat pro podlost, s níž mnou manipulovala, abych se konečně stal tím, kým nyní jsem. Ale nic z toho nedokáži. Chápu, že stejně jako rada straších, tak i ona cítila víc, než jsem v danou chvíli dokázal vidět já sám. Každý z nás následoval své cesty tak, jak mu je předepisovalo vlastní vnímání života. A nás navzájem.
I radu starších bych mohl obvinit z toho, že obětovala bezmála tisícovku udatných bojovníků kmene jen tím, že za vůdce volila špatné muže.
A stejně tak mohla rada i Ajiva obvinit mne samotného, že mi trvalo tak dlouho se chopit vlastní role.
Život kráčí svými vlastními cestičkami. My jej můžeme jen s pokorou poslouchat.

Ty nejtěžší bitvy mne stejně teprve čekaly.

3 komentáře: