Hledání

„Kam to sakra mohli strčit?“ začínaly mi téct nervy. Potřeboval jsem čistič odpadů a už deset minut jsem jej v tom obchoďáku nemohl najít. „Možná bych měl ty brýle nosit pořád,“ vrčel jsem si pod pomyslnými vousy, když tu jsem již po několikáté během chvíle zahlédl dlouhé blonďaté vlasy.

„Spíše odbarvené,“ upřesnil jsem v duchu při pohledu na její obočí. „Neměla už být s maminkou u pokladen?“ Zamířil jsem k ní a u toho přemýšlel nad jejím věkem. Musel jsem do možných kalkulací zahrnout i vzhled její matky. Shodou okolností jsem totiž včera dostal poměrně tvrdou lekci o tom, jak mohou vypadat šestnáctileté dívky.

„Taky to nemůžete najít?“ oslovil jsem ji, když se mi ji podařilo dohnat. Unikala mi už několik drogistických uliček a při tom se velmi usilovně rozhlížela. Obdařila mne plachým pohledem, který měl spíše tendenci unikat očnímu kontaktu někam po mou levici a směrem dolů.

„Třeba si můžeme pomoci,“ pokračoval jsem v zatím dosti jednostranné konverzaci, „já mohu vědět, kde je to vaše a vy mi pomůžete s mým čističem odpadů.“

Odpověděla mi mlčením podbarveným ruměncem, který byl patrný i přes slabší vrstvu make-upu. Pak natáhla ruku do regálu, zčervenala ještě více a beze slova ode mne prakticky utekla.

„Aspoň někdo našel to, co hledal,“ povzdechl jsem si a pak se podíval na objekt jejího pátrání.

„Vypadá to, že zatím co já potřebuju protáhnout, slečně šlo spíše o ucpávání,“ pousmál jsem se s pohledem upřeným na krabičky dámských tampónů.

Jako vítr...

Láska je jako vítr.

***

Vítr nelze zahlédnout.

Nejde jej chytit. Když to zkusíme, třeba do krabice, tak po jejím otevření je v ní pouze vzduch. A ten není vítr…

Popsat lze pouze projevy větru a jeho následky.

Vítr nemá tvar, nemá barvu. Lze jej vysvětlit, jako vyrovnávání atmosférického tlaku (proč je ten tlak v nerovnováze…?).

Vítr může přinést oblaka a mraky, ale stejně tak je může - jako i mlhu bránící v rozhledu - rozehnat.

Vítr se může změnit v ničivou smršť či vichřici, ale také ve vlahý vánek v dusném parnu.

Někdy přinese krupobití a bouři, jindy zase potřebný déšť, aby zalil úrodu a naplnil studny či vysychající řeky.

Silný vítr láme stromy, ale na druhou stranu je od mládí ohýbá a tak zkouší jejich houževnatost a sílu kořenů.

Kam odchází vítr za odpočinkem? Co se s ním stane, když zmizí? A odkud se zase vezme?

Proč někdy fouká bez viditelného důvodu či účelu a jindy, když po něm všichni touží a je ho zapotřebí, jako by se po něm zem slehla?

Vítr nikdy nikdo nezahlédl, přesto tu je. Jeho projevy jsou zcela očividné…

***

Jenže láska… Láska totiž není vítr.

Přijetí

Jak vůbec můžeme čekat, že nás přijme někdo jiný takové, jací jsme,
 když nedokážeme přijmout sami sebe?

Lev

„Je to plán na hovno!“ řekl jsem příkřeji než jsem chtěl. Vlastně jsem to chtěl říct přesně tak, ale měl jsem se více ovládat. „Umře tam moc lidí!“

Ajiva se na mě temně podívala: „Ty jsi byl vždycky proti všemu!“

„Ale vždycky jsem měl pravdu!“ přestával jsem se ovládat. „Nikdy nic nevyšlo! Vždyť prohráváme!“

„To se chceš snad vzdát!“ zaútočila na mě ze strany, z níž jsem to rozhodně nečekal. Přinutila mne se stáhnout. „Máš snad lepší návrh?“ vycítila mé zaváhání a jen více přitlačila s neochvějnou jízlivostí v hlase.

Stáhl jsem se ještě víc. V mé mysli se rozjelo množství nejrůznějších scénářů, variant situací, pravděpodobností. Začal jsem řešit celou vzniklou situaci. Nemohl jsem si pomoct…

„Je to celé na houby,“ řekl jsem smutně až rezignovaně, když jsem shlédl vše, co jsem dokázal. „Celá tahle válka nikam nevede a nepovede.“

„Vidíš?“ prohlásila opovržlivě. „Nejsi schopen nic udělat. Jen kritizuješ, ale přitom zde sedíš se založenýma rukama.“

To řekla žena, kterou jsem miloval. Řekla to žena, která mi slibovala lásku a věrnost až do smrti. Pohlédl jsem jí do očí a viděl tam jen opovržení nad zbabělcem.

„Hojen aspoň bojuje!“ vmetla mi do tváře a postavila se ke vchodu do stanu. „Možná nezvítězí, ale nevzdá se!“

Pak jsem se již díval na cíp plachtoviny rozvlněný jejím odchodem. Snažil jsem se dýchat zhluboka, ale v mé hrudi se otevíraly jen další a další neviditelné rány. Svíral jsem pěsti a měl jsem šílenou chuť někoho bouchnout. Možná kdybych v tomto stavu šel v prvních liniích vojska… Možná bychom vyhráli.

Zatřepal jsem hlavou. Představil jsem si, jak se válečná sekyra v mých rukou zarývá někomu cizímu do těla a hned bylo veškeré mé napětí pryč. Spíš se mi udělalo zle. Na ošetřovně vidívám následky takových ran příliš často, než abych stál o to, je sám způsobovat.

Zvedl jsem se. Z dálky jsem slyšel, jak se jednotky chystají k pochodu.

„Je čas zmírnit následky porážky, jak se dá,“ řekl jsem smutně. Zatím co budou ti praví muži, k nimž najednou Ajiva vzhlížela, bojovat s jimi dost podobnými muži z jiného kmene na válečném poli za čest, slávu, hrdost a podobné hlouposti, já musím skutečně zachránit to opravdu cenné.

Život.

K večeru bylo vše připraveno. Tábor byl sbalen, zásoby zabezpečeny a první skupinky s nejcennějším nákladem se z něj začaly vytrácet na předem dohodnuté místo v horách. Za pět dní se tam shromáždíme a pak se uvidí. Dál mé vize nesahaly.

Z počátku se na mě dívali všichni nedůvěřivě, když jsem začal vydávat rozkazy odporující povznesené náladě bojovníků po odchodu, ale občasné zprávy z bitvy má rozhodnutí postupně začala potvrzovat.

Zpět se jich vrátila sotva polovina.

Ajiva a Hojen přišli spolu s posledními. Oba měli četná zranění, Ajiva však vážnější. Snažil jsem se to nevnímat, leč Hojen ji vlastně do bývalého tábora donesl. Nebyla na tom nijak zle, nic co by nespravilo pár dní odpočinku a klidu na zacelení ran, takže jsem ji podezíral úplně z něčeho jiného.

„Co je na něm tak úžasného?“ zeptal jsem se ji sám ve své mysli, když jsem ji obvazoval v naprostém tichu. Nedívali jsme se na sebe.

„Bojuje,“ odvětil jsem si za ni. Znal jsem ji příliš moc dobře na to, abych dokázal odhadnou co by mi řekla. „Chce vidět světlejší budoucnost a jde za ní!“

„Iluze, která není podložena realitou,“ odfrknul bych na to. Nejspíše bych nedokázal ovládnout ten opovržlivý tón.

Věnoval jsem se jejímu tělu. Bylo to tělo s nímž jsem před nějakým časem splýval v extázi lásky. Taky to byla iluze? Teď mi bylo cizí. Teď patřila jemu.

Ale její duši a mysl… S tou jsem byl propojen stále, ať už ona chce či ne.

„Všechno víš, všechno znáš, ale nic neděláš!“ okřikla by mne.

„Hojen je pátým velitelem za poslední rok!“ zařičel bych na ni vztekem. „A dělá přesně to samé, co dělali jeho předchůdci!“

„Bojuje!“ vmetla by mi rudá vzteky do tváře.

„Kraviny!“ zařval bych na ni.

V tu chvíli by se - ač krvácející - zvedla k odchodu.

„A dopadne úplně stejně, jako ti před ním!“ soptil bych neovládaným vztekem. „Kdybych tu nebyl já, nebylo by už dávno zač bojovat!“

„Ale rada starších zvolila jej a ne tebe!“ bodla by mne a přinutila se stáhnout.

„Rada starších…“ zamyslel jsem se. Nemohl jsem říct, že jsou bandou zoufalých hlupáků, protože to rozhodně nebyli ani v mých očích. Důsledky a důvody jejich rozhodnutí někdy unikaly i mně. To byl jeden z neznámých elementů této války.

„Díky,“ řekla již reálně, když jsem utáhl poslední obvaz. Už nám docházely a já začal přemýšlet, co použijeme za náhradu.

Díval jsem se chvíli za ní dokud se neocitla z doslechu a pak jsem v hraném pozdravu zvedl ruku: „Rád jsem si popovídal.“

Seděl jsem na stráni nad místem setkání a počítal. Vyšli jsme sice poslední – potřeboval jsem se ujistit, že vše jde podle mých plánů, ale byli jsme zde jako jedni z prvních - chtěl jsem mít vše pod kontrolou a připravené. A mít čerstvé informace, abych na nich založil plán dalšího postupu.

Z nějakého nevysvětlitelného důvodu byl nedaleko stan Ajivy a Hojena, trochu vzdálen od ostatních. Vlastně ten důvod, proč jsem se ocitl najednou v jeho blízkosti, mi nebyl ani tak neznámý, jako jsem na něj spíše nechtěl myslet…

Byli v tom stanu zrovna spolu. Teď už zmlkli. Nejspíše usínali, i když jak znám Ajivu, ona hned tak spát nebude, zatím co Hojen, jako všichni ostatní muži, padne oním příjemným vyčerpáním. Chtěl jsem se v sebeobraně opět ušklíbnout, ale stále to příliš bolelo.

Povzdechl jsem si, abych ulevil břemeni v mé hrudi a při tom jsem si všiml dalších příchozích.

„Dobře,“ pochválil jsem je i sebe. „Rujonovci to zvládli.“ Byli to zkušení řemeslnící a potažmo i bojovníci. A svěřil jsem jim cenné věci do opatrování.

Není těžké se sebrat a utéct. Bezhlavě, jen zachránit holý život nebo to, co přijde pod ruku. Ale je to krátkodobé řešení. Když pak vyvázneme z akutního nebezpečí, vyvstávají další nebezpečí – nedostatek jídla, surovin, schopných lidí, kteří se ztratili…

Všechno je důležité.

„I když o takovém Tuvoru se Sorem se to moc říct nedá,“ prohodil jsem sám k sobě. O těch dvou jsem při každém ústupu (tak říkám našim porážkám já) doufal, že to nezvládnou, padnou do pasti, nechají se něčím zlákat, zběhnou, vezmou roha, ztratí se... A oni se vytrvale drželi při životě, i když to byli snad dva nejzbytečnější lidi pod sluncem.

Nebyli hloupí, ale stupidně vychytralí.

Nebyli zbabělí, jen měli rozvinutý pud sebezáchovy.

Nebyli líní, jen se nechtěli unavit.

…mohl bych tak pokračovat dlouho.

„Živote, někdy mi opravdu uniká smysl existence těchto lidí,“ povzdechl jsem si, ale svým způsobem jsem byl rád. V takových chvílích jsem byl vděčný za to, že pořád všemu nerozumím a život pro mne měl stále onu jiskru vzrušení z neznámého.

Zvedl jsem se. Chtěl jsem jít něco vykonat, protože všichni, které jsem tu potřeboval mít, se sešli. Uspokojující ověření mého odhadu. Samozřejmě se to nepodařilo vždy, ale zatím jsem překonával svá vlastní očekávání. Ztráty minimální a když, tak jsem je z větší části dokázal předpokládat, odhadnout či prostě jen vytušit.

Přesto jsem cítil, že něco ještě chybí. Stále jsem ještě nebyl na tahu. A to mě vždy znervózňovalo…

„Říkáš malá jednotka mužů?“ zeptal se Hojen ještě zadýchaného mladíka, který ochotně přisvědčil.

„Jak moc malá?“ otázal jsem se podezíravě a věděl, jsem, že na tohle jsem čekal.

„Ne více než padesát,“ odvětil mladík. „Doror vám vzkazuje, že nejdou po naší stopě. Nejspíše o nás vůbec nevědí. Přesunují se k Jirskému průsmyku.“

„Sakra, chtějí napadnout naše jižní vesnice!“ naštval se Hojen. „Musíme je zastavit!“

Povzdechl jsem si. Je to tu zase.

„Máme přes sto bojovníků,“ přemýšlel Hojen. Věděl jsem, že to snad ani jinak neumí. Vážně jsem nechápal, jak po hlubokomyslných konverzacích se mnou na nejrůznější témata, může být Ajiva s někým takovým.

V mysli mi samovolně vytanuly zvuky jejich stanu z minulého večera.

„Zabijeme dvě mouchy jednou ranou!“ vyrušila mne z myšlenek jeho najednou nadšená slova. Gestem propustil mladíka, druhou rukou přivinul ke svému pasu Ajivu a směrem ke mne prohlásil: „Zachráníme vesnice a dobudeme si malého vítězství, které zvedne našim lidem morálku.“

Nevěřícně jsem na něj zíral. Na rozdíl od Ajivy, jejíž pohled byl plný obdivu a hrdosti. Pak teprve přišla budoucnost a praštila mne surově do obličeje.

„Nesmysl,“ zvedl jsem se.

„Zase jsi proti, bratře?“ zeptal se blahoskoně Hojen.

„Je to do očí bijící léčka,“ řekl jsem co možná nejklidněji, ale při tom se to ve mně začínalo vařit.

„Ne,“ rázně odvětil Hojen, „je to příležitost!“

Už jsem se jej chystal zchladit, když mezi nás vstoupila Ajiva: „Uklidněte se.

Hojene, jdi připravit vše potřebné, já to zde vyřídím,“ nabídla mu hlasem, jakým se nabízí zabití obtížného hmyzu někomu, kdo je na to příliš důležitý.

„Žárlíš,“ obula se do mě, když odešel a zvenku se ozvalo svolávání mužstva.

„Načpak prosím tě?“ odvětil jsem staženě. Jedno slovo a dokonale mne zahnala do kouta. Vím, že neumím žárlit, ale v její přítomnosti jsem si tím najednou vůbec nebyl jistý.

„Tvůj o šest let mladší bratr má vše, nač bys mohl mít nárok ty,“ vmetla mi nesoucitně do obličeje. Nemusela ani vyjmenovávat co všechno má.

„Je to past,“ vrátil jsem se k tématu.

Podívala se na mne výrazem, který chtěl důkaz. Jenže já žádný neměl. Neměl jsem nic jiného, než svou logiku, která se v tomto případě nemohla opřít o žádné konkrétní informace, a své pocity. Jenže co s pocity…

Hleděli jsme na sebe několik minut. Věděl jsem, že čeká. I ona mne znala moc dobře…

Hlavou mi opět letěly možnosti, variace, kalkulace, plány… Nebyl jsem z nich nadšený.

„Víš, že útok je špatné rozhodnutí,“ zkusil jsem to mírně. Postojem mi dala zcela jednoznačně najevo, že nezaútočit je nepřijatelné řešení. Povzdechl jsem si a začal dělat to, co umím nejlépe – zachraňovat to, co se dá.

Teprve až odešla, tak mi došlo, jak mne zneužila. Věděla, že jen já dokáži vymyslet smysluplný plán. A ona je natolik inteligentní, že jej dokáže změnit v něco, co se hodí jejím a Hojenovým záměrům.

„Stále máš naději na vítězství,“ povzdechl jsem si. „Stále věříš ve šťastné náhody, ale nechceš si připustit, že štěstí přeje pouze připraveným a náhody neexistují.“

Ve vší tichosti jsem nechal postavit tři lékařské stany necelý kilometr od místa přepadu. K ruce jsem měl patnáct vojáků z nichž vesměs většina byla zraněných, pak dalších patnáct rolníků a řemeslníků z vesnic, jež jsme při ústupu brali sebou. Utíkali před nepřítelem, jehož jsme nedokázali s tehdy tisícovou armádou porazit a který pronikal postupně naším územím. Už nám z něj moc nezbývalo. A pak asi dvacet žen zběhlých v ošetřování a léčení. Doufal jsem, že okamžitým lékařským zásahem dokážeme zachránit a vyléčit co nejvíce našich zraněných ihned po bitvě, takže zamezíme zbytečným ztrátám na životech.

Hojen nakonec vyrazil s šedesátkou mužů. Víc jsem mu dát opravdu nemohl. Někdo musel hlídat náš tábor v horách a zbytek byl v boji prostě nepoužitelný.

Začalo se šeřit.

„Teď asi začali,“ nadhodila Ajiva. Byl jsem s ní a se dvěma dalšími ženami v zadním stanu. Poklepal jsem na stoličku a naznačil jí, ať se posadí. Její rána, která ji znemožnila dnes bojovat, potřebovala převázat.

A možná jsem se spíše potřeboval nějak zabavit. Čekání na první zraněné je nejhorší.

Ženský výkřik hrůzy mne zarazil. Následoval další, plný smrtelné agónie. Nato někdo vpadl do stanu ozářeného lampami.

Nevšímal jsem si toho, kdo to byl. Měl na sobě klasický kožený oděv barbarského válečníka. A v ruce okovanou palici. Mířila na hrudník překvapené ošetřovatelky.

Mohl jsem být šokovaný. Možná jsem i chvíli byl. Ale bylo to příliš krátké. Mé myšlenky mi poskytly svou vlastní nezměřitelnou rychlostí důsledky vetřelcova pohybu na ženině těle. Ale než se tak stalo, pohnul jsem se sám. Ta představa totiž rozdmýchala něco žhavého v mém nitru…

Kameninovou nádobu s něčím, jsem mu vrhnul přímo do obličeje a sám za ní vystartoval s operačním nožem v ruce asi ve chvíli, kdy se ženin šat zbarvil karmínem. Útočník nestihl ani zvednout ruku na obranu.

Ale já musel změnit cíl, protože do stanu vstoupil někdo další. Máchl jsem mu po krku a ruku měl najednou nějak horkou. Věděl jsem od čeho, ale nedokázal jsem na to teď myslet. Vše bylo nějak zpomalené. I já sám a při tom jsem potřeboval se pohybovat rychleji…

Dalším pohybem jsem sekl do obličeje muži zasaženému nádobou.

„Med,“ konstatovalo něco věcného v mé hlavě. „Používáš jej na dezinfekci ran. Už jej moc nemáš…“

Zmocnil jsem se okované palice a zaútočil na někoho třetího, kdo se zjevil v mém zorném poli. A dosahu. První ránu dostal do kolene, druhou přes ruku s mečem.

„Meč? To není obvyklá zbraň barbarského nájezdníka,“ prohlásil onen suchar ve mně.

Vedle se něco mrštného a hbitého vrhlo na muže s medem v obličeji a srazilo jej to k zemi. Podal jsem tomu svou palici.

„Ajiva,“ pochopil jsem totožnost pomocníka, když jsem se díval, jak oběma rukama svírá získanou zbraň a buší jí do hlavy své oběti. Ale možná jsem si to jen vykonstruoval v mysli, když jsem viděl její zdvihnuté paže. Abych ji nějak pozoroval, na to jsem čas věru neměl.

Sehnul jsem se pro meč, kopl jeho bývalého majitele do hlavy a vyrazil ze stanu.

Tam stáli další dva. Po tom bližším jsem ledabyle mávnul ozbrojenou rukou.

„Stačí zranit,“ komentovala to ta věcná část mé mysli, „bolest jej už vyřadí sama.“

Přesekl jsem mu nosní příčku jeho helmy.

„Ten už ze světa moc neuvidí.“

Druhý se zkusil bránit, ale narazil jsem do něj svou vahou. Byl těžší a větší než já, ale tohle stačilo, aby ztratil rovnováhu.

„Je legrační, že i v ohrožení života, se snaží udržet rovnováhu,“ zněl můj komentář, „při tom kdyby se podvolil pádu, tak by mohl i zvítězit,“ dořeklo to ve mně a já mu přesekl část brady a krku.

„Perfektní délka meče. Jako pro tebe…“

Dalších pár kroků a další útočníci. Mají mezi sebou několik bíle oděných postav.

„Ta bílá je hodně červená. Ošetřovatelky.“

Nevnímám žádnou reakci mého nitra na to, co se děje v okolí. Jen cítím plápolající žár něčeho krvavě rudého uvnitř.

Mé pohyby jsou úsporně vražedné. Nejsem žádný amatér. Jako syn náčelníka jsem vyučen v bojových uměních. Jsem jako loutka řízen roky tréninků. Dělám co je potřeba. Jen s tím, že mé tělo chápe podstatu boje. Je to jako se vším, co jsem kdy dělal - pronikám do podstaty, ke kořenům. Rozkrývám nitky situace, což mi umožňuje s ní plynout v harmonii.

Jsem nezastavitelný…

Ajiva je mi v patách. Nevidím ji, ale cítím ji. Je součástí boje. Já zraním a vyřadím, ona dorazí. Perfektní pár. Vždy jsme se dokonale doplňovali. Ve všem.

Nechápu, jak to poslední dobu dokázala ignorovat. Přehlédnout se to nikdy nedalo. Není mi jasné, kde na to vzala sílu a odhodlání.

Další sek. Proklouzla mi pod rukou a zabořila odněkud ukořistěný oštěp do muže, který mne chtěl nabodnout. Věděl, jsem, že to udělá.

Něco mnou škublo.

„Je jich na nás dva moc.“

„Kde jsou sakra moji vojáci?!“ zvolal jsem nahlas, ale věděl jsem to naprosto přesně. Budou tu každým okamžikem. I když se čas loudal, byli jsem s Ajivou rychlí. Vražedně rychlí.

Dalšího jsem kopl do jeho štítu. Očekával něco jiného, takže se jím sám praštil do obličeje. Ajiva jej podmetla a zarazila mu jeho vlastní dýku do třísel.

Kolem se uvolnilo místo. Dorazili moji lučištníci.

Hodil jsem Ajivě meč, aby se zbavila posledního dotírajícího a sám vytrhl její oštěp ze zmítajícího se těla.

Byl poslední a utíkal. Již při otáčení k němu jsem se napřáhl a setrvačnost mi dodala sílu. Ale jak jsem viděl jeho záda, tak jsem zaváhal. Bylo však již pozdě. Oštěp opustil mou ruku a s ním mne opustilo všechno to… Nemyšlení?

Moc jsem si přál minout.

Zezadu se mu ostří zaseklo do nekrytého stehna a srazilo jej k zemi. Krev doslova vystříkla a já věděl, že zemře. Chvíli se pokoušel bojovat, ale byl to marný boj.

Rozhlédl jsem se. Ajiva mi oddechovala u nohou, kolem nás se shlukovali vojáci a ostatní muži, které jsem poslal na úplně druhou stranu tábora, odkud jsem očekával potíže či návrat našich lidí. Všichni na mě hleděli, ale já je ještě nedokázala vnímat. Potřeboval jsem teď být ještě chvíli sám…

Poodešel jsem pár kroků a pak se konečně pozvracel.

„Vrať se! Vrať se! Vrať se!“ křičel jsem sám na sebe. Uvnitř.

Stalo se něco nepředpokládatelného. Život přišel a zasáhl svou půvabnou nevypočitatelností, jak to jen on umí. Když potkám možnost, jak něco ovlivnit, tak to poznám.

„Ztráty!“ zavelel jsem. Rozhlédl jsem se dokola a sám si snažil učinit vlastní závěr. Při tom jsem zachytil Ajivin pohled. Prořezávala se jím hluboko do mého nitra přesně tak, jak to vždy uměla. A já měl pocit, že to s Hojenem ztratila.

Čekal jsem, že něco řekne, že něco udělá, ale najednou byla neproniknutelná jako žulová skála.

„Jen pár odřenin, pane!“ ozval se vedle mne nějaký voják. Vybavila se mi ihned kombinace bílé a červené barvy…

„Myslím všechny!“ řekl jsem nakvašeně.

Odpovědi jsem se dočkal až za chvíli.

Chtěl jsem si sednou, ale věděl jsem, že by to bylo v mém případě špatně.

Nepřítel ztratil tucet mužů. Já jen dva – Tuvorna a Sorema. Maličká moje část se chtěla podivit nad tím, že to vysvětluje jejich účel života, ale na to jsem teď neměl moc čas. Bytostně jsem cítil každičký okamžik, který odkapával a věděl jsem, že je potřeba jednat rychle. Život mi dal konečně šanci změnit rozložení sil a já toho musel využít.

Dále jsem přišel o šest žen. Dvě z nich teprve umíraly, ale jsem příliš dobrým léčitelem, než abych nepoznal, kdy nemám šanci. Dalších pět bylo zraněno.

„Vyrážíme na pomoc Hojenovi,“ oznámil jsem jim. „Vyzbrojte se. Jdeme okamžitě!“

Ajiva se spokojeně pousmála. Nebyl to ten typ výrazu, který bych čekal od ženy, jejímuž milovanému hrozí smrtelné nebezpečí a ona mu jde na pomoc. Najednou mi došlo, že i ona sleduje ze svého vlastního úhlu pohledu předivo života.

Zraněné jsem nechal napospas osudu v táboře. Museli se o sebe postarat navzájem sami. Jednačtyřicet nás šlo na pomoc šedesátce a já jen doufal, že tímto alespoň trochu vyrovnáme nepoměr sil.

Cestou jsme ztenčili nepřátelský počet o třicet, aniž bychom někoho sami ztratili. Zbroj cizinců byla dobrou léčkou, zvláště takhle navečer.

A Ajiva umí velmi dobře nepřátelský jazyk. Když pomineme, že i zraněná bojuje jako lvice…

Probral jsem se, až to všechno skončilo.

„Berserk,“ slyšel jsem své vojáky šeptat kolem sebe. Ajiva se na mě škodolibě šklebila. Ale byl to jiný škleb, než jako posledních pár měsíců. Byl pro mne uspokojující. Jako za starých časů.

Ale její vztah k Hojenovi se drsně změnil. Až mi jej zabylo líto.

Byl těžce pobodán a skoro přišel o nohu. Když se budu hodně snažit, tak mu ji zachráním a možná bude moct chodit. Spíše kulhat. S berlí. A ona jej přehlížela. Vlastně tak zlá nebyla – chovala se k němu jako k ostatním. Přímo jsem cítil, že je to pryč, že je to zase ona, ta stará dobrá povaha, kterou jsem tak miloval a jenž mne tolik netrápila.

Ale na tohle bude čas později. Teď mám zase hodně práce.

Musím zachránit to, co se zachránit dá…

„Už chápeš, proč jsem říkal, že není vítězství v téhle válce?“ řekl jsem jí.

Pohladila mne po čele a zašeptala: „Padáš únavou, musíš si odpočinout.“

„Ještě zachráním tam toho,“ ukázal jsem na vojáka, který opravdu potřeboval mne. Nebyl zde nikdo jiný, kdo by se mi mohl v léčení vyrovnat. „A pak odpadnu.“ Věděla, že nemá cenu se se mnou přít. Ne o tomhle.

A já měl na oplátku jistotu, že mi pohlídá záda, stejně jako v tom boji předevčírem.

Stál jsem před radou starších. Cítil jsem, že někteří z nich se spokojeně usmívají, i když jim to na tvářích vidět nebylo.

„Zničil jsi trojnásobnou přesilu,“ řekl Loto, můj kmotr a učitel.

Přesněji, doplnil jsem jej v duchu, utkal jsem se se stejnou armádou, která nás před deseti dny zahnala na útěk, i když jsme tehdy měli vyrovnané počty.

„Mladému lvu narostla hříva a on konečně poznal sílu svých tesáků,“ řekla stařena. „On nás teď povede a vrátí mír našim územím.“

Cítil jsem Ajivu kousek za sebou. Toužila se ke mně přitisknout a odevzdat mi svou lásku. Odevzdat se mi s láskou…

Mohl bych ji nenávidět pro vypočítavost, s níž přelétala mezi důležitými muži s mocí. Mohl bych jí opovrhovat pro podlost, s níž mnou manipulovala, abych se konečně stal tím, kým nyní jsem. Ale nic z toho nedokáži. Chápu, že stejně jako rada straších, tak i ona cítila víc, než jsem v danou chvíli dokázal vidět já sám. Každý z nás následoval své cesty tak, jak mu je předepisovalo vlastní vnímání života. A nás navzájem.

I radu starších bych mohl obvinit z toho, že obětovala bezmála tisícovku udatných bojovníků kmene jen tím, že za vůdce volila špatné muže.

A stejně tak mohla rada i Ajiva obvinit mne samotného, že mi trvalo tak dlouho se chopit vlastní role.

Život kráčí svými vlastními cestičkami. My jej můžeme jen s pokorou poslouchat.

Ty nejtěžší bitvy mne stejně teprve čekaly.

O Vodě a Ohni

Voda a oheň. Dva protichůdné elementy. Přesto dávají vzniknout životu a právě ony hýbou Kosmem. Vždyť v jiné perspektivě je voda onou mrazivou vesmírnou prázdnotou a Slunce je tím žhavým ohněm. A na pomezí, kde se tyto prvky mísí, obvykle vzniká život. A právě o tom všem je tento příběh.

Byla to malá planeta. Ale rozhodně ne bezvýznamná! Ostatně, dá se říct o čemkoliv, že by to bylo v celém celičkém Kosmu bezvýznamné?

Na té planetě kromě jiných, žil také oheň a voda. Vlastně ohňů bylo mnoho. Jedni velicí, druzí malí, jedni sálali, tak moc, že nikdo a nic jim neodolalo, a druzí hřáli jen tak trochu, sotva by si u nich člověk ohřál ruce. A stejně tak, to bylo s vodou. Některé byly prudké, jiné, pomalé a klidné. Další byly rozlehlé a nebo třeba jiných byl jen takový malý čůrek. A všichni žili pospolu.

Ve skutečnosti ohně byly nepochopitelnou silou přitahováni ke svému protikladu vodě. A té oheň rozhodně také nebyl lhostejný. A tak spolu zkoušeli po dlouhé roky žít. A zajimavé bylo, že z těchto vlastně úplně nesmyslných svazků vznikaly další ohně a další vody. Nikdo tomu moc nerozuměl, ale prostě to tak bylo.

Jenže spolužití takového ohně a vody je poměrně náročné. I když tento vztah zkoumalo mnoho odborníků jak z řaď ohňů tak i vod, přesto se jim moc nedařilo přijít na to, jak je skloubit v harmonii.

Obvykle z počátku to vypadalo harmonicky. Potkala se voda s ohněm, většinou ještě mladí, a opatrně kolem sebe kroužili. Jemně a něžně se seznamovali jak s možnostmi svými, tak s možnostmi svého protějšku. Voda poznávala horkost ohně a oheň zase rozsáhlost a chlad vody. A každý si říkal: „Ano! My to dokážeme! Vždyť je to úžasné!“

Ale nikdo to nesvedl. Po nějaké době – někomu to trvalo déle, jiným zase jen krátce – tu najednou oheň popálil vodu a z ní se kousek odpařil. Tu třeba zase voda vyšplíchla a uhasila kousek ohně. Někdy se třeba před tím pohádali, někdy jenom špatně odhadli své možnosti, nebo třeba možnosti svého protějšku, ale obvykle si pak začali na toho druhého dávat pozor.

V těch chvílích jim hlavou běželi takovéhle myšlenky: „To pálilo, když tak zaplanul. A zrovna ten kousek té části jsem měla tak ráda a on se mi jeho žárem vypařil.“

A nebo zase on: „Dalo mi takovou práci se tak rozrůst, když už jsem konečně mohl a ona prostě přijde a nevědomky vyšplíchne a zase mě uhasí.“

Oba: „Asi bych si měl dávat pozor a moc se k němu nepřibližovat. Nebo mi třeba zase ublíží…“

A do toho se ještě přichomýtli třeba rodiče nebo protřelejší přátelé, se svými zkušenostmi: „To víš, oheň prostě pálí. Tvůj tatínek mě už tolikrát popálil za život… Už jsem mohla být dávno pořádnou řekou. Je to prostě normální. Tak to chodí.“

Nebo: „Podívej se třeba na tu moji, kámo. Prostě se s tím smiř. Nic s tím nenaděláš. Vždycky vycákne, vybublá nebo vystříkne v tu nejnečekanější a nejhorší možnou chvíli. Třeba před týdnem – zrovna jsem si našel fajn suché dřevo, na němž můžu hořet pěknou dobu a už jsem si na něj brousil zuby, když tu se přihnala ta moje s takovým slejvákem, že v tu ránu bylo skrz na skrz mokré a nepoužitelné pro dalších pár let. A jak jsem to schytal já, ti snad nemusím ani ukazovat. Sám víš, že posledně jsem byl dvojnásobný…“

Nelze se co divit, že v takovém světě se našly ohně, které se raději zařekly a stranily se vod. Žili osamoceně, vzhlíželi k nebi a možná tiše záviděli vodám, že když se promění v páru, tak se coby mraky po té obloze mohou prohánět. A stejně tak vody se stranily ohňům a s takovou divnou směsicí pocitů pokukovaly po ohních, že mohou jiným ubližovat a sami z bojů vyjít nezraněni.

Vzhledem k tomu, že to již takto šlo mnohá staletí, ba i tisíciletí, nikdo se již nad tím moc nepozastavoval. Tak to bylo a nikdo na světě to nemohl změnit. Prostě oheň, byť bytostně přitahován k vodě, s ní nikdy nemohl dojít opravdového štěstí a naplnění. Pro vodu to platilo úplně stejně.

Nebo třeba ne?

Někdy v našich časech, se na této planetce narodil malý oheň. Budeme mu říkat Oheň s velikým „O“, abychom jej snadněji poznali. A také se v tuto dobu narodila Voda s velikým „V“. Jejich rodiče nijak nevybočovali z šedivého průměru panujícím na této planetce po tisíciletí, tudíž by se dalo říct, že i jejich život bude předurčen podobnými a stejnými osudy všech vod a ohňů. Jenže Slunce dané soustavy se již nemohlo dívat na to všechno neštěstí, které vysílaly popálené vody, či uhašené ohně a řeklo si: „Dost!“ A když něco takového řekne někdo důležitý, jako je Slunce, tak to znamená opravdu moc.

A tak náš Oheň i Voda vyrůstali jako všichni ostatní. Jejich otcové Ohňové a matky Vody se o ně starali jak nejlépe uměli a chtěli. Přesto oba věděli, že je něco špatně. Oba byli přitahování svými protějšky a oba toužili po harmonickém tanci po celý život. A oběma jejich rozum nedal, aby se nepodivovali nad tím, co všichni kolem nich vyvádějí a diví se, že to dopadá tak, jak to dopadá.

A tak oba vyrostli, aniž by se znali. Oba byli ztracení v tom velikém světě plném mnohem větších a zářivějších ohňů a rozlehlých chladivých vod. Oběma běžela hlavou ta samá myšlenka: „Jsem nenormální, když vidím, co všichni kolem mě dělají a jak to dopadá a po mě chtějí, abych to dělal taky?“ Oba z toho byli velmi smutní. Oba zkoušeli najít si partnery, s nimiž by mohli dosáhnout své nejvyšší vize, ale vysloužili si tím akorát odpaření nebo uhašení.

Jenže Slunce to nehodlalo nechat jen tak a oba svedlo dohromady. Z počátku kolem sebe chodili po špičkách a jen tak se z rozumné vzdálenosti oťukávali a seznamovali. Jenže Voda, protože má přeci jenom k nebi mnohem blíže než oheň, to nevydržela a našemu Ohni doširoka rozevřela své srdce. Ten byl z počátku překvapen nesmírností a vřelostí jejích hlubin, ale po nějakém váhání se rozhodl si s ní zatančit.

Jenže byl to ten samý tanec. Kroky je naučili rodiče, kteří ve svých tancích neuspěli, a rytmus jim udávala celá společnost. A tak světe div se, se nekonal žádný zázrak. Sem tam opařil naši krásnou čistou Vodu Oheň, jindy zase nevědomky Voda vyšplíchla na nevinný Oheň. A tak místo aby spolu rostli, aby oheň opatrně rozehříval vodu a ona z něj odebírala jeho přebytečný žár, díky němuž mohl růst do netušených velikostí, aniž by komukoliv ublížil, se vedle sebe jen umenšovali. Oba věděli, že je něco špatně, jenže netušili, jak nalézt ty správné kroky pro nový tanec a jak změnit hudbu, která doléhala k jejich uším. A tak Oheň, jak už to je v jejich rodu zvykem, se rozhodl, že to tak má být a velmi dobře o tom přesvědčil i partnerku Vodu.

A tak se vedle sebe pomalu umenšovali s pocitem, že je všechno špatně, ale nejsou schopni s tím nic udělat…

Samo Slunce se z toho moc rmoutilo a tak si vzpomnělo na svou odvěkou přítelkyni Vesmírnou prázdnotu. Požádalo ji o radu i o pomoc a nyní již společně se do toho pustili.

Jednoho dne, po malé taneční přestávce, když se Oheň vrátil na parket, nebylo po jeho Vodě ani vidu, ani slechu. Chvíli na ni čekal, ale když všichni okolo nich začali zase tančit a vrhali po něm vědoucné pohledy, říkající: „Tak už i na tebe došlo,“ nevydržel to a šel Vodu hledat.

Našel ji venku na zápraží, jak pozoruje Nebe a na něm plápolající Slunce. Chtěl ji okřiknout, ale něco v jeho nitru jej zastavilo a on si uvědomil ten klid kolem.

Než se posadil, promluvila: „Je to špatně, víš?“

Málem zbrkle řekl, že je přeci všechno v pořádku, ale ať už se vrátí na parket, že budou vypadat trapně před ostatními, ale vnitřně cítil, že se děje něco důležitého. Po dlouhém vnitřním boji, který mohl trvat i několik týdnů jejich pozorování Oblohy a naslouchání Větru přiznal: „Ano, všechno je špatně.“

Překvapeně na něj pohlédla, ale usmála se. Zkroušeně: „Již s tebou nechci tančit.“

Zhluboka zalapal po dechu, rozhořel se a pak málem zhasl. Soustrastně se slzami v očích jej pozorovala, jak bojuje sám se sebou a musela se mu obdivovat, že i když chvílemi v jeho očích cítila žár msty a krutosti, který jí sliboval na oplátku také bolest, tak se nakonec překonal. To žádný oheň před ním nezvládl. Měla chuť se s ním pustit zase do reje, ale tušila, že by to byla po krátké chvíli zase ta samá písnička.

Seděl vedle ní a měl touhu všechno zničit. Vzplanout a nechat za sebou jen popel a dým. Ale hluboko v něm se tímto šokem odkrývaly vzpomínky na doby, kdy věděl, že tanec je povznášející. Nikoliv to, co posledních pár let předváděli a působili si navzájem.

„Už mě nemiluješ, že?“ otázal se s jistotou v hlase. Nemusela mu ani odpovídat. Věděl to. Tančili spolu ne dlouze, ale zato intenzivně.

A tak tam seděli vedle sebe. Kolem nich chodili jiné ohně a vody, čerstvě zamilované, aby si zatančili na parketu, ale po nějaké době se vraceli malincí a sami. Stěžující si na to, jak jim bylo ublíženo.

Naše Voda a Oheň však pomalu rostli. Většinu času mlčeli a jen se dívali na okolí, nebo hloubali sami nad sebou a někdy se spolu dali do hovoru. I když spolu netančili, cítili, že k sobě mají mnohem blíže, než ke komukoliv jinému.

„Co se stalo?“ zeptal se jednou Oheň. „Byl jsem tak špatný tanečník?“

„Ale vůbec!“ vykřikla Voda. „Jsi ten nejlepší tanečník na této planetě. To já jsem špatná partnerka. Prostě jsem s tebou nevydržela. Zasloužil by sis nějakou trpělivou. Takovou, po níž jsi celý život toužil. Já už budu raději sama, abych někomu neublížila.“

„Jenže co když si myslím, že ty jsi tou partnerkou?“

„A co když se na mě jen upínáš? Co když na tebe čeká někde jinde jiná? Lepší?“

Nečeká, řekl si v duchu Oheň. „Ty nejsi netrpělivá. A jsi úžasná tanečnice. Myslím, že jen máš schopnost si připustit, že je něco špatně, ale viníš z toho sebe, protože jsi příliš hodná na to, abys někomu mohla ublížit.“

Voda se rozvzlykala a Oheň věděl, že to není zcela pravda. Nějakou dobu přemýšlel a pak řekl: „A co když není chyba v nás?“

Voda překvapeně vzhlédla: „Jak to?“

„Přeci jsme tančili ty správné kroky na tu jedinou hudbu, kterou známe a na níž tančí všichni. A stejně tak, jsme směřovali a dopadli tak, jak ostatní.“

„Ale takhle se už tančí tak dlouho…!“ sotva to Voda dořekla, došlo jí to.

Oheň se rozzářil novým jasem: „Co to zkusit znova? Lépe?“

Voda se podivila jeho nové energii a okouzlila ji.

„Zkusíme něco jiného! Jiné kroky!“ sálalo z něj nakažlivé nadšení. Popadl ji za ruku a odtáhl ji na parket. Překvapením se ani nebránila.

A tak se roztančili. Oheň se snažil, zapojoval svou veškerou imaginaci a dělal věci, které nikdo nikdy před ním nezkusil. Jenže si tím vysloužil jen pobouřené a nepřející pohledy ostatních tančících párů. Vždycky patřil k těm nejlepším a tak se nebylo co divit, že mu začali za chvíli zavazet. Už jen to, že se vrátil na parket silnější a jasnější než kdy dřív s tou samou partnerkou bylo něco nevídaného! A co ty nové kreace a figury!

Oheň se zarazil. Najednou nebylo nikde na parketu dost místa. Ostatní páry jej tísnily, vrhaly na něj nepřátelské pohledy a zavazely mu. Musel se čím dál častěji soustředit na to, kam je nasměřovat a tak mu nohy automaticky přecházely do starých kroků.

„Sakra,“ zaklel v duchu, rozčilením zaplanul více než měl a popálil Vodu. Uvědomil si to, umenšil se a jeho nohy vklouzly do starého tanečního rytmu. Chvíli tak setrvali, šťoucháni ze všech stran nepřejícími zlomyslnými páry.

„To nemá cenu,“ přerušila jejich tanec Voda a se slzami v očích utekla zase ven. Našel ji opět jak sedí a sleduje Nebe a Slunce. Posadil se zkroušeně vedle ní.

Mlčeli zase nějakou dobu zahloubáni ve svých nitrech.

„Jsem špatná tanečnice,“ řekla Voda. „Najdi si jinou. Jsi úplně úžasný tanečník a já ti to zkazila. Ještě nikdy nikdo nezkusil tančit jinak a ty jsi to zvládl!“

„Nezvládl,“ řekl Oheň. „Možná chvíli, ale ty kroky jsou příliš zažité. A ti všichni kolem… Všimla sis? Najednou jich byl parket plný, i těch, co přišli sami. Jako by nám schválně překáželi!“

„Co to zkusit jinde?“ pípla nesměle Voda.

„Jinde?“ Zaplál zvědavě Oheň. „Jenže na co budeme tančit?“ dodal podezíravě.

„Něco si můžeme zazpívat,“ navrhla Voda.

Oheň se nadšeně postavil, popadl ji do náruče a zabroukal si nějakou melodii. Když se jednalo o tanec, byl velice vynalézavý. Chvíli jen tak kroužili kolem, pak se rozlétli do okolí a Oheň u toho zpíval a pobrukoval nové melodie a vytvářel nové taneční kreace.

Jenže jej to stálo mnoho pozornosti. Dělat nohama nové kroky a při tom vymýšlet melodie a slova… Příliš mnoho věcí najednou i pro nadšený mladý oheň. A tak se stalo, že se občas vrátily staré kroky, sem tam zazněla už tolikrát ohraná obvyklá melodie.

A také jejich netradiční konání přilákalo pozornost. Po ulicích se přeci jenom jen tak netančí. Sešlo se mnoho přihlížejících. Voda se začala stydět a Oheň, aby ukázal svou odvahu se schválně rozhořel. Jenže Voda nebyla připravena snést takový žár a tak ji popálil. A při tom to myslel dobře, chtěl ji jen ochránit před těmi zvědavci. Mnoho jich bylo již starých, útrapami skoro vysušených vod či vyhaslých ohýnků. Někteří se jim smáli, jiní jim nadávali, další je pomlouvali.

„Taková nestoudnost! Jak můžete něco takového zpívat!“

„A ještě na to tančit!“

„Vždyť to není ani pořádný tanec!“

„To jsou kroky!?“

„A co bylo tohle!“

„Rouhání!“

„Tohle může napadnou jenom oheň!“

„Co oheň, podívejte se na tu vodu! Taková hanba!“

„Běžte tančit tam, kam se má na pořádnou hudbu!“

„Vždyť takhle se nechovají ani malé plamínky a kapky!“

…

Voda to nevydržela a utekla. Věděla, že Oheň by nikdy neustoupil a jen by se vyčerpal k smrti. A tak mu zmizela mezi ostatními a utekla kdo ví kam.

Oheň ji hledal, ale po ní se zem slehla. Doslova se vypařila, v což doufal, že se opravdu nestalo. Prošel mnoho měst, mnoho vesnic, ale nikde nebyla. A jak ji tak hledal, zjišťoval, že všude se hraje stejná melodie, tančí se stejný tanec, že všude jsou stejně nešťastní a že, i když jsou všichni jiní, tak se snaží, aby to popřeli. Postupem času už jen tak procházel světem, a i když jej prošel křížem krážem několikrát, po Vodě nenašel ani památky. Ale zato měl pocit, že stačí navštívit jednu zem, aby poznal, všechny ostatní.

Z počátku byl ze svých poznání zkroušený a překvapený, smutný a nešťastný, ale pak si zvykl. A dokonce začal přeci jenom vidět drobné odlišnosti. Tu a tam, v některém kraji udělali místo jedné figury jen bezvýznamný krok, jinde zase nějaký krok vynechali a přidali figuru. Tu byla melodie o něco rychlejší a jinde zase hlasitější…

Jednou se zastavil na velmi vysokém kopci. Ohně se kopcům vždy vyhýbaly, protože je mohl sfouknout silný vítr, a vody se na ně těžce dostávaly těžce, protože je pro ně přirozené setrvávat v údolích. Leda, že na něj spadly v podobě deště. Ale i tak stejně stekly dolů.

Byl na vrcholku a kochal se Nebem a Sluncem jako kdysi, ještě spolu s Vodou. Zafoukal vítr a trochu jej ochladil. Ale zároveň jej posílil. A protože to bylo opuštěné místo, všude bylo dost potravy. Ohni se již nechtělo do údolí a do měst a tak si začal s Větrem hrát. Nechával se ochlazovat, aby neponičil okolí, ale zároveň z okolí bral tolik, aby sám nezhasl. Bylo zajímavé, jak jej Vítr dokáže ochladit a přitom rozdmýchat.

Jenže Vítr byl nevypočitatelný. Někdy foukal dlouho a silně, jindy zase nefoukal po několik dnů. Zvláště tehdy, když na něj byl Oheň přichystaný. Byla to pro něj zkouška trpělivosti, ale byla to zábava. Postupem času se dokázal rozhořet, když mohl a zároveň se nebránil zase utlumit své plameny. Věděl, že Vítr zase někdy zafouká. Po nějaké době, si Oheň na tu hru tak zvykl, že ji dokázal dělat se zavřenýma očima nebo i ve spánku.

A jednoho dne Vítr přihnal mraky, z nichž ke spícímu Ohni spadla Voda. Pohlazením jej vzbudila a on užasle se slzami štěstí klesl před ní na kolena. Zkušenosti s Větrem jej naučily, že nelze nic předpokládat, s ničím počítat a že nejjednodušší a nejprospěšnější, je poddat se. Ale Voda… To byl závan minulosti.

„Byla jsem na Nebi a také se učila,“ řekla mu s úsměvem. „Kamarád Vítr mi o tobě nedávno řekl a já… Já po tobě opět zatoužila a nechala se za tebou odnést. Chybí mi náš tanec.“

„Mně chybí také,“ řekl třesoucím se hlasem Oheň, něžně k sobě Vodu přivinul a trochu ji ohřál, aby mu nestekla do údolí.

„Povedeš mě?“ zeptal se jí zbytečně, protože se v duchu naladil na její něžné pohyby.

Odpovědí mu byl její úsměv.Trochu se rozepjala a odebrala mu přebytek horka. Pohnuli se v hudbě, kterou jim zahrál přítel Vítr, a jejich kroky byly ozvěnou srdce.

Příliš drahý diamant

Mohutný otřes. A pak zmizel ten obrovský tlak tísnící po milióny let.

Svoboda! Život!

„Mistře! Mistře Alberte!“ ozýval se brusírnou Lokův mladý hlas. „Mistře! Obchodníci přijeli a mají ten největší diamant pod sluncem! To musíte vidět!“

Šedivý Mistr Albert důstojně vyšel ze své dílny. Za svůj dlouhý život již spatřil nespočet kamenů a jen o něco méně jich sám přivedl k dokonalosti, ale přesto bylo v jeho očích i pohybech znát dychtivost.

Postavil se před dva úctyhodné muže, za nimiž stálo šest mohutných ozbrojených otroků s vražednými pohledy.

„Ctěný Mistře,“ uklonili se oba zatímco ten starší pronesl pozdrav. „Jak jste již slyšel od vašeho učedníka, přinášíme vám k odkoupení největší diamant, který dosud spatřil světlo světa. Pochází ze vzdálené Tramtárie, kde byl nedávno objeven diamantový důl a tento kámen byl mezi prvními vytěženými. A protože pověst o vašem brusičském umění sahá mnohem dále, než se nalézá Tramtárie, rozhodli jsme se předložit tuto přírodní raritu někomu, kdo z ní bude schopen dostat jen to nejlepší.“

„K odkupu říkáte?“ promluvil zamyšleně Mistr Albert. „Proč jej nenecháte vybrousit a neprodáte za mnohem vyšší cenu vy sami?“

„Ano, jako obchodníci bychom měli uvažovat i tímto směrem,“ pokýval zachmuřele hlavou opět ten starší, jenž se věkem vyrovnal Mistru Albertu, „a nepopírám, že nás to i napadlo, leč já jsem již za svůj život prodal mnoho zboží, potkal mnoho řemeslníků i kupujících, ale nikdy jsem nespatřil, takto veliký diamant,“ prohlásil a pokynem přiměl jednoho z otroků položit na blízký stůl zlatem zdobenou truhličku. Pak k ní sám přistoupil a odklopil víko. Uvnitř ležel větší než grapefruit veliký surový drahokam.

Mistr Albert přišel blíže a začal jej zkoumat.

„Je to natolik zvláštní diamant,“ pokračoval obchodník, „že od první chvíle, kdy jsem jej spatřil vím, že je potřeba s ním zacházet jinak, než je zvykem. Vše mě nabádalo k tomu, abych jej svěřil do péče právě Vám, Mistře.“

„Opravdu zvláštní přístup,“ souhlasil Mistr Albert. „Jakou si za něj žádáš cenu?“

„Nechám Vám tu kámen a do rána po zítřejším dni budu U Zlatého mezka. Poté časně odjíždím zpět do své vlasti,“ oznámil obchodník. „Bez kamene,“ dodal. Načež se uklonil a bez dalšího slova odešel ze dveří.

„Věru zvláštní přístup,“ povzdychl si Mistr.

O hodinu později seděl se svými dvanácti nejstaršími učedníky v kanceláři a nechával je vyjádřit se ke kameni. Ve skutečnosti totiž vůbec netušil, co s ním má dělat. Byl to první kámen, s nímž si nevěděl rady. První v jeho dlouhém životě…

„Tady a tady bych jej rozseknul,“ mluvil zrovna nejstarší a nepraktičtější Chosef. „Vznikli by tak podle směru krystalů čtyři možná i pět menších kamenů, které by byly stále natolik veliké, že by pořád představovaly obrovské jmění.“

„Nejspíše bychom měli nejdříve nalézt potenciální kupce,“ chopil se slova Dionýs, „a kámen zpracovat až podle jejich požadavků a přání.“

„Taky by nebylo špatné…“ většina návrhů nedolehla k Albertovým uším. Bloumal myslí kdo ví kde, až si všimnul, že mladý Nicholas sedí s kamenem v rukách a zadumaně si jej prohlíží. Vydrželo mu to tak dlouho, dokud se ostatní nevypovídali. Poté zvedl hlavu, podíval se Mistru zpříma do očí a řekl: „Mistře, dokáži z něj udělat jedinečný kámen. Je tam. Vidím jej. Prosím, nechte mě to udělat!“

Mistr pokýval zasmušile hlavou: „Uvědomuješ si co všechno to způsobí?“

„Ne,“ svěsil hlavu mladík. „Vidím jen ten tvar. Nikdo nikdy neudělat takový tvar, ale já jej tam vidím. Udělám z něj největší diamant na světě. Bude mnohem vetší než De Wrolosovo oko.“

„Došlo ti, že jej nebude nikdo moc koupit? Že jej budeš opracovávat spoustu let? A když uděláš chybu…“

„Když udělám chybu, tak z něj přeci vždy můžeme udělat několik menších…“ svěsil hlavu Nicholas. Přesto dodal: „Já ji ale neudělám.“

„A komu ten kámen bude patřit?“ zeptal se Mistr. „Máš dost peněz na to, abys jej od toho kupce koupil? Co mu chceš nabídnout? Nikdy ty peníze nezískáš zpět. A i když jej nakonec prodáš a bude to za mnohem více, než jej koupíš, tak pořád to bude jen zlomek jeho skutečné hodnoty. Nehledě na to, že pokud jej budeš opracovávat tak dlouho, tak si vezme kus tebe. Nikdy jej nebudeš schopen prodat.“

Nicholas svěsil ramena. A i když se vnitřně velice bránil, věděl, že má Mistr pravdu. Pomalu položil kámen zpět na stůl, ale bylo to, jako by tam pokládal své vlastní srdce. Třásly se mu ruce, ale nebylo to chtivostí. Cena diamantu mu byla ukradená. Před očima měl od prvního okamžiku jiný kámen než právě držel v rukách. Byl opracovaný, blyštěl se tisíci ploškami, skvěl se jasností, ve světle hrál barvami duhy. Byl již zkušený v práci s diamanty. Za necelé dva roky mu končila služba a pak mohl jít do světa a postavit se na vlastní nohy. S výslužkou si založit vlastní dílničku, pomalu přijímat učedníky, založit rodinu…

Ale najednou to vše bylo pryč. Viděl ten kámen. Najednou to bylo to, po čem pásl celý život, jen to nevěděl, dokud to nespatřil.

„Ten kámen…“ řekl po chvíli ticha. „Opracuji ten kámen a po celou tu dobu Vám budu sloužit. Za byt a stravu. Budu pro Vás pracovat a ve svém volném čase budu teprve dělat na tom kameni. A nechci žádnou výslužku.“

„Jak dlouho?“

„Patnáct let,“ odvětil pevně Nicholas.

„Patnáct let,“ zašumělo v místnosti z jedenácti hrdel.

„Patnáct let je dlouhá doba,“ prohlásil zamyšleně Mistr Albert. „Zvlášť pro mladého muže.“ Vysloužil si tím akorát odhodlaný Nicholasův pohled. V tuto chvíli Nicholas nepochyboval. Věděl, že to je něco, co musí udělat a nepřemýšlel, co jej to bude stát.

„Tak platí,“souhlasil Mistr. Patnáct let bude mít k dispozici nejšikovnějšího ze svých žáků, kteří se u něj kdy učili. Za tu dobu mu vydělá více, než je ochoten zaplatit tomu kupci. Ve skutečnosti byl však zvědavý na to, co vzejde z Nicholasových rukou. Přeci jenom to byl první kámen, jenž vůči němu nepromlouval. Očividně si nechal své tajemství pouze pro toho jediného…

Od té doby se Nicholas uzavřel. Dostal od Mistra samostatnou dílnu a úplnou důvěru. Nutno říct, že přidělenou práci plnil úžasně rychle a zodpovědně. A dokonce lépe, než bylo zadáno. Z pod jeho rukou začaly jako zázrakem vycházet zlatnické a brusičské skvosty.

Na svůj kámen však nešáhl přes půl roku. Když někdo náhodou vstoupil do jeho dílny, tak jej v ten čas většinou přistihli, jak na něj nepřítomně hledí. A možná si u toho něco mumlá…

Až jednoho sobotního odpoledne se Nicholas odhodlal a začal odměřovat první údery. Měl sice před sebou skutečný kámen a v mysli jeho výslednou podobu, o níž za celou tu dobu ani jednou nezapochyboval, protože byla jasnější než letní slunce v poledne. Přesto potřeboval objevit tu cestu, mezi těmi to dvěma obrazy. Z počátku to zkoušel logicky, procházel si vše, co jej jeho Mistr naučil, ale stále to nebylo ono. Měl u toho strach, že to nedopadne tak, jak by mělo.

A tak toho odpoledne, po obrovském vnitřním boji, se rozhodl, že na vše zapomene. Zapomene na ta léta dřiny, shrbených zad a unavených očí. Nechá své ruce a svůj cit vykonat to, co mají a dá jim k tomu plnou důvěru. Těch tisíce hran nedokáže opracovat ve své mysli. Na to žádná nestačí…

A tak začal. Při tom prvním úderu sice možná přeci jenom trochu váhal, ale slyšel jako by jej samotný kámen něžně uklidňoval. Neslyšně k němu promlouval a dodával mu odvahy. Vše bylo v pořádku, on byl ten, který mohl…

A tak šly týdny, měsíce i roky. Chvílemi se Nicholas sám přistihl, že byl natolik ponořen do své práce na velikém diamantu, že se ztrácel mezi realitou a svými představami těch tisíců třpytivých ploch. Někdy nejedl, a nebýt Mistrovy služky, by i nepil celé dny. V takových časech byl rád, že má od Alberta stále dost práce a může od svého diamantu utéct. A tak si vytvořil určitý rytmus mezi prací svou a prací pro Mistra. A Albert na to v tichosti přistoupil. A zákazníci, i když měli zpočátku nějaké výhrady, postupně zjistili, že dostávají za těch pár dní či týdnů čekání navíc umělecké skvosty, jejich cena je vyšší, než ve skutečnosti platí. A tak již dost vysoká pověst Mistrovy dílny ještě více rostla a šířila se do vzdálenějších krajů. Možná k tomu přispíval i tajemný učeň, který pracoval na ještě záhadnějším kameni. O obou začaly postupně vznikat příběhy, jež s množstvím vypravěčů přecházely k pověstem, bájím a legendám…

Nic z toho však nedošlo k Nicholasovým uším. Mistr Albert se o něj chvílemi i strachoval a snažil se jej přemluvit k rozumnějšímu způsobu života, ale Nicholas jej neslyšel. Jak se realita kamene stávala podobnější obrazu v jeho mysli, byl puzen k většímu a většímu pracovnímu nasazení. Dny mu splývaly v roky. Někdy jej obtěžovala únava a nutnost spánku, či jídla. Po takových dnech však přicházela najednou prázdnota a obraz v jeho mysli mizel. Měl pak třeba špatnou náladu, vlastně býval někdy dost zlý a podrážděný, ale když si pár dnů odpočinul, pohrál si se zlatem a vytvořil něco z něj. Či se jen tak prošel mezi stromy v lese, navštívil tržiště a splynul trochu s hlomozem lidí, tak se osvěžen o to náruživěji vracel zpět do práce na diamantu, protože obraz opět povstal svěží a jasný.

Po sedmi letech jednou při večeři se jej Mistr Albert zeptal: „Jak se bude jmenovat?“ Nicholasovi překvapením vypadla lžíce z prstů. Tou dobou mu již táhlo na třicet let a on dokončil hrubý tvar kamene.

„Ještě jsem nad tím nepřemýšlel,“ přiznal se. „Vůbec netuším…“

„Však to přijde ve správný čas,“ uklidnil jej Mistr. Jenže najednou Nicholas cítil, že ten správný čas je právě nyní. Jako by si kámen sám řekl o jméno prostřednictvím Mistrových úst.

Ustal v práci na kameni a opět na něj jen mlčky zíral, i když se mu chvílemi rty samovolně pohybovaly.

A pak po týdnech, možná i po nějakém tom měsíci, zase Mistr uslyšel, že Nicholas započal opět svou práci na kameni. A u večeře sám promluvil: „Již má jméno.“

„Ano,“ konstatoval Mistr.

„Je, vlastně vždy to byla, Senjuu – Duše nymfy z Lotosu.“

„Zvláštní jméno,“ pokýval zadumaně Albert. „Jak jsi na něj přišel?“

„Nevím, Mistře. Asi mi jej sama řekla.“

Večeři dokončili utopeni v myšlenkách. Ale než se Nicholas zvedl, Albert jej zadržel: „Jsi něco přes půlku své smluvní doby,“ začal hovor. „Ale již jsi mi vydělal více, než jsem zaplatil za tvůj drahokam. Jen chci, abys věděl, že můžeš jít kam se ti zlíbí. Již mi nejsi povinován žádnou úmluvou.“

Nicholas byl překvapen. Trochu jej to vytrhlo z kontextu. Vlastně si ani neuvědomil, že už na kameni pracuje tak dlouho. Podíval se na své ruce, pak se zvedl a došel k blízkému zrcadlu. „Sedm let,“ nepoznával se. Byl to někdo jiný. „Sedm let…“

Odešel do své dílny a dále zíral na diamant. „Sedm let,“ zašeptal.

Druhý den jej nikdo nedokázal najít. Vše po něm zůstalo v dílně. Dokonce i diamant ležel na podstavci ze stříbra.

Nebylo po něm ani vidu ani slechu po celý měsíc. Albert si už začínal dělat starosti, ale pak se jednoho odpoledne přiřítil do dílny opálený zarostlý mladý muž. Na tváři měl však úsměv: „Mistře! Můžu tu ještě zůstat a pracovat pro vás, dokud ji nedokončím?“

„Samozřejmě, hochu. Ale pod jednou podmínkou.“

„Přijmu cokoliv,“ smál se Nicholas. Byl najednou jiný – zase plný energie, jako za mládí.

„Převezmeš po mě tuto dílnu až se rozhodnu odejít na odpočinek.“ Nicholasovi spadla čelist. Tak dalece rozhodně nemyslel. Jeho veškerý budoucí život stále končil u hotové Senjuu.

„Pro tebe to bylo sedm let,“ řekl Albert. „Dospěl jsi v mladého zručného muže. Sám se podivuji tvému umění! Ale pro mne to bylo stáří,“ pokračoval Albert. „Můj život již došel skoro všeho, čeho jsem chtěl dosáhnout a cítím, že jsem zralý na odpočinek.“

„A co vaše děti?“ vypadlo z Nicholasových úst.

„Mé děti jsou bohaté. Nemalou měrou jsi se o to zasloužil ty,“ zachechtal se Albert. „Ty nebudou nikdy pracovat. Zato ty jsi syn, jenž se mi nenarodil. Ale abychom učinili všemu zadost. Po dobu než dokončíš Senjuu, půjde výdělek ze tvé práce na odkup této dílny. A když přeplatíš, jako že zcela jistě, tak to zbude tobě.“

„Nevím co na to říct,“ řekl zkroušeně Nicholas.

„Třeba ano,“ nabídl mu ruku Albert.

Časy se změnili. Ne moc, ale přeci jenom ano. Nicholas začal přijímat pod vedením Alberta učedníky a pracoval již jen na vybraných zakázkách. A taky se s radostí pustil do broušení Duše nymfy z Lotosu. Práce to byla titěrná, leč mu šla nebývale od ruky.

„Omluvám se, že jsem tě nechal měsíc samotnou,“ povídal s úsměvem. „Potřeboval jsem si odpočinout, nadechnout se trochu života. Ostatně, ty jsi ležela pod tunami skal několik miliónů let. Co je to pro tebe měsíc?“

„Bez tebe více, než celá ta věčnost,“ zazněla mu v mysli odpověď. Nicholas se trochu lekl, ale vlastně to čekal. Usmál, se.

„Tvůj Lotos rozkvetl, krásná vílo. Nyní zapracujeme na jeho lesku.“

A opět utíkaly měsíce a roky. Nicholas se stal známým nejen pro své umění, ale i proto, že odcházející učedníci šířili zvěsti o krásné Senjuu, jež rozkvétá pod jeho rukama. Jedni říkali, že je krásnou dívkou zakletou mocným čarodějem do kamene, protože se vzepřela jeho zlovůli. Jiní o ní tvrdili, že je smyslným démonem, jenž ošálil Nicholasovu mysl a propůjčil mu moc nad všemi vzácnými kameny a drahými kovy, aby z nich dokázal utvořit nebývalé zázraky. Další mluvili o tom, že sám Nicholas je mocný mág, jenž kameni propůjčil část své duše, aby se tak stal nesmrtelným. Mnoho a mnoho povídaček, báchorek a pověstí vznikalo, ale všechny přispívali tomu, že ještě více mladíků chtělo k Nicholasovi do učení, aby se mohli podívat na tu vzácnost. Nicholas byl zasypán zakázkami i učedníky a měl možnost vybírat jen ty, jež byli jeho srdci nejbližší. A ti odmítnutí samozřejmě svalovali vinu na našeptávajícího ďábla v podobě velkého diamantu.

Po letech Senjuu zkrásněla. Nicholas jí před učedníky netajil a ti jej občas přemluvili, aby jí ukázal i někomu z jejich blízkých. Jen Mistr Albert se na ni nechodil dívat. Chtěl si podržet v paměti ten původní tvar neopracovaného kamene a byl zvědavý, co z něj Nicholas vytvoří.

A Senjuu… Duši nymfy z Lotosu se popularita zamlouvala. Z počátku moc nerozuměla lidem. Byla vyladěná pouze na Nicholase, ale časem se pomalu učila pronikat do myslí ostatních lidí a nějaký čas před svým dokončením již dokázala číst i v těch, jež viděla poprvé. Většinou však byla pro ni lidská mysl plná nepochopitelných obrazů a pocitů. Každý z lidí byl jiný, tak jako se každá její ploška ve stejném světle třpytila jinak. Přesto všichni byli svým způsobem stejní, stejně tak, jako bude každá její plocha souměrná a symetrická.

Jen Nicholas byl jiný. Byl takříkajíc příliš čistý a příliš zahleděný do své práce, než aby měl čas na obyčejný život. Když pohlédla na něj, viděla tam jen sebe. Takovou, jaká bude, možná již za pár měsíců…

 „Hotovo,“ řekl jednoho večera Nicholas. Když už dva dny na ní nic neučinil. Naposledy očistil jednu plošku a pak si ji dlouze prohlížel, ale vnitřně cítil, že je konec. Bylo mu třicet pět let. Posledních patnáct let pracoval na největším diamantu na světě. Za posledních patnáct let se stal nejváženějším klenotníkem na celém světě a možná i v celém vesmíru.

Vůbec si tu dobu nepamatoval. Nyní měl před očima hotový diamant a v mysli obraz toho, jak tehdy vypadal.

„Hotovo,“ řekl spokojeně. „Jsi… Prostě jsi.“

Mistr Albert ležel na posteli, když mu Senjuu donesl. Umíral již několik měsíců, ale nechtěl odejít ze světa, aniž by pohlédl na ten kámen, jenž k němu nikdy nepromluvil. Přesto uklidňoval Nicholase, aby nespěchal. Ostatně to nebylo ani zapotřebí. Nicholasovi to prostě nešlo. Za ty roky si práce našla svůj vlastní rytmus.

Albert vzal Senjuu do rukou a díval se na ni. Před dlouhou dobou ji měl v rukou jako bezejmenný neopracovaný kámen. Teď ten diamant žil svým vlastním životem. Ostatně, ten diamant byl životem. Mnohem rozlehlejším, než by jej dokázala vykonstruovat lidská mysl. Celistvým a jedinečným, jakým jen život může být.

„Zvládl jsi to,“ řekl Albert. „Žák přerostl svého Mistra. Kdybych byl mladší, tak tě požádám o učení.“

„Nesmysl, Mistře. Vždyť to jaký jsem, vše co jsem dokázal, mám od Vás.“

„Nikoliv, Nicholasi,“ protestoval Albert. „Já ti ukázal jak používat nástroje, naučil jsem tě techniku, ale tvé ruce držely ty nástroje. Tvé ruce si našly nejlepší způsob, jak používat mou techniku. A jenom tvé srdce ti řeklo, co se ukrývá v tom kameni.“

Rozhostilo se ticho. Nicholas se díval na kámen a cítil, že na okraji jeho mysli se třepotá nějaká neodbytná myšlenka.

„Přesto,“ řekl klidně Mistr Albert, spokojeně se zavrtal do svých peřin a zavřel oči: „Má technika mi pro tento život byla dostačující a já ji dovedl k dokonalosti, i když ty jsi ji předčil. A jestli je nějaké příště, tak díky tobě vím, že je pořád co zlepšovat a poznávat.“

Nicholas se znova podíval na diamant, který se mu blyštil v rukou. Držel v nich vybroušený život. Použil to, co se naučil, ale povznesl to ke svému srdci a učinil z toho něco jedinečného.

„Končí tady také můj život?“ zeptal se Mistra. Ale odpovědi se mu již nedostalo. Albert již nedýchal, ale na tváři mu spočíval spokojený úsměv.

„A nebo teprve začíná?“