pondělí 12. března 2012

Afrodita a Štír


Poušť. Nehostinná to země. Písek přelévající se směrem, jenž mu poručí prudký vítr. Ostré a nesmlouvavé slunce, jež vysuší během chviličky cokoliv, co obsahuje byť jen kapku vody. Každičký život zde bojuje o kousíček stínu, něco vláhy… Druh proti druhu, přítel proti příteli.

„Kde ses tu vzala?“ zeptal se Štír, ale ona jej neslyšela. Ležela v krátícím se stínu duny a život z ní utíkal četnými ranami. Instinkt mu radil vzít jí i ten zbytek života, jež jí zbýval a použít jej pro sebe. Ale on se instinkty již nějakou dobu neřídil.
Co nejněžněji ji vzal do klepet.
„Člověk,“ zašeptal si jen tak pro sebe. Plný vody, s křehkým masem. „Žena…“
Čas od času se zde tento druh objevil, ale vždy rychle uhynul. Nebyli stvořeni pro život v poušti, který vyžadoval pevný pancíř proti nepřízni počasí, a silné zbraně, proti všem, jenž život chtěli jen brát.
Opatrně ji odnesl do své jeskyně, chladivé s malým jezírkem křišťálové vody. A tam se zarazil. Pohlédl na její měkké a křehké tělo a podvědomě pocítil, že se nehodí, aby ji jen tak položil na studenou kamennou zem. Jemu stačila, on měl tvrdý a necitlivý krunýř, ale tahle žena…  Bude cítit každičký kamínek či výčnělek. A že jich na podlaze bylo požehnaně.
Jenže on nyní neměl na vybranou. Kolem byla poušť plná písku a skal. Nežila v ní ani žádná velká zvířata, která by poskytla kožešinu nebo kůži pro lože, nehledě na to, že on by je ani neuměl vyčinit, aby byly vhodné pro její křehké tělo.
„Nějak jsi přežila doposud, určitě sneseš i trochu dalšího nepohodlí,“ prohodil k ní napůl omluvně a uložil ji na celkem rovný výběžek skály, který vyčníval do jezírka. „Lepší než zemřít na vysušení tam venku.“
Pohlédl na její rány. Cestou se zacelily a již nekrvácely. Mnohé však byly hluboké a nejspíše jí po nich zůstanou jizvy. Byly to rány jiných štírů, rány jež zanechají klepeta. Ty znal moc dobře, za svůj život mnohé rozdal a mnohé také dostal. Ale to již patřilo k životnímu údělu štíra. Byl pro to jaksepatří vybaven a přizpůsoben.
Stejně tak jako na čekání… Složil klepeta co nejpohodlněji a bez jakéhokoliv hnutí sledoval spící dívku. Propustil svou mysl a nechal ji toulat se jejími vlastními cestičkami. Když chtěl, vydržel bez vody mnoho dní a bez jídla i mnoho měsíců…

Probral jej pohyb a tichý sten. Ženino tělo, které se dostalo z nejhoršího, začalo zcela přirozeně hledat nějakou pohodlnou pozici. Na kamenech to však nebylo nic jednoduchého. Během odpočinku Štíra napadlo, jak by mohl vyřešit tuto situaci, takže nyní zase rozložil své tělo a vydal se do pouště. Nemusel chodit nikterak daleko – písku bylo kolem dokola mnoho a on se rozhodl jej nanosit do jeskyně. Ani na písku se neleží úplně nejlépe, je tvrdý ale přeci jenom postrádá onu drsnou nepřizpůsobivost skály a hlavně její výčnělky. Jenže nabrat písek do štířích klepet není jen tak…
„Nějakou dobu to potrvá,“ uvědomil si. Ale nebyl by to štír, kdyby jej taková maličkost dokázala zastavit.
Vrátil se do jeskyně s pískem a uložil jej v místě, o němž si usmyslel, že je pro vytvoření lůžka nejvhodnější. A pak zase s klapotáním svých četných nohou zamířil ven pro další. Jeho boční oči však zaznamenaly změnu.
Žena neležela na výběžku skály, ale již probuzená se krčila v jezírku na protější straně od vchodu a upírala na něj vytřeštěné oči plné strachu a bázně. Přesunul se na její původní místo a začal přemýšlet, čím narušit atmosféru děsu, která se v ní začala rozlévat. Cítil, jak je žena vyčerpaná, doslova uštvaná četnými útrapami a nyní se probudila v přítomnosti velikého štíra, který by jí jediným cvaknutím klepet mohl přepůlit.
Ani po dlouhé chvíli přemýšlení nenalezl žádná vhodná slova, jež by jí mohla utěšit. A tak se sebral a šel dodělat její lůžko.
V průběhu jeho práce, se atmosféra v jeskyni měnila. Po nějaké době již ani tak nevnímal tu činnost, jako spíše tu mimoslovní komunikaci, jež mezi ním a ženou pomalu vznikala. Při jeho každém návratu bylo něco jinak, bylo to lepší a čistší. Fascinovalo jej to, protože nikdy za celý svůj život si nemohl dovolit být tak otevřený. A nyní to šlo samo. Ta žena uvolňovala ovzduší a ač sama zranitelná, vnášela do něj prvek klidu a bezpečí.
„Lůžko,“ pokynul k hromadě písku, když usoudil, že by to mohlo stačit. Doposud nikdy nic takového ve svém životě neučinil. Vždy mu stačilo to, co nalezl.
Vlastně se na své dílo podíval s nezvyklou hrdostí. Bylo to poprvé, co něco vytvořil. A ještě ke všemu pro druhého. Probudil se v něm nějaký zvláštní pocit hrdosti, jenž pramenil z doposud nepoznaného zdroje v jeho nitru.
Vyrušila jej žena, která se v jezírku postavila a volným krokem zamířila k tomu, co pro ni stvořil. Nemohl si nevšimnout, že její rány se zcela zhojily a jen po některých zůstalo pár světlých jizev. Napadlo jej, že během nějaké doby zmizí i ony…
„Jmenuji se Afrodíta,“ promluvila jako by mimochodem, když rozhrnovala písek do vhodnější podoby.
„Afrodíta,“ řekl trochu zasněně.
„A ty jsi…?“ pokračovala.
„Již jsem o tobě slyšel,“ ignoroval její otázku. „Zrozená z mořské pěny… Co někdo jako ty pohledává v tomto nehostinném kraji?“
„Nehledám nic. Ale přináším…“ umlkla smutně. „Leč nikdo nerozumí mému daru.“
„Sama a v cizím kraji,“ odvětil hloubavě Štír.  „Nepřátelským se ti může zdát, pokud jej neznáš.“
„Pravda,“ souhlasila. „Sám sis všiml, že jsem v něm málem přišla o život. Přesto mě na něm něco láká… To něco, co nakonec zabránilo, abych o ten život přišla. Chtěla bych to objevit.“
„V tom případě…“ na chvíli se odmlčel Štír, ponořen částečně ve hlubinách své mysli. „Jsem pro tebe Průvodce.“
Afrodíta se spokojeně usmála. A pak padla na lůžko, na němž okamžitě usnula.

Kolem něj zuřila bouře. Ta nejhorší bouře, kterou za svůj dlouhý život zažil. Bušila do jeho krunýře, smýkala jím a snažila se jej odtrhnout ze skály, na níž seděl a jíž se držel ze všech sil. Miloval to.
…aspoň doposud.
Jenže něco se změnilo. Dříve pouze bouře dokázala proniknout jeho pancířem a dopřát mu nějaké pocity. Pouze bouře v něm dokázala probudit nějaké emoce, ukázat mu že žije.
Ale ta žena, to změnila. Nic neučinila, ani se jej nedotkla, přesto jí najednou cítil tam, kde dříve nic nebylo.
A od té chvíle mu již žádná bouře nedokázala dopřát takové potěšení, jako doposud…

Když se ráno vracel z lovu, nalezl ji před jeskyní, jak se vystavuje ranním, ještě příjemným slunečním paprskům. Složil jí k nohám svou kořist, ale ona si jí nevšimla. Vlastně ji zcela očividně ignorovala.
„Slunce,“ řekla. „Slunce je zdroj všeho života. Je to ta nejčistší energie.“
„Jinde možná, ale u nás je to ten největší zabiják,“ podotkl a pustil se do jídla. Včerejší nošení písku jej vyčerpalo více, než si prvně uvědomil. Afrodíta se dále slunila se zavřenýma očima.
„Poušť ožívá, až slunce zapadá,“ zašeptala a usmála se.
„Jenže nyní vychází,“ poznamenal Štír více uštěpačněji než chtěl a pokynul směrem do jeskyně. Afrodíta se ladně zvedla a následovala jej do chládku.
„Voda,“ prohlásila uvnitř a labužnicky se ponořila do jezírka. „Miluji vodu, víš?“
„Vždyť z vody pocházíš,“ řekl Štír. „Tvým domovem jsou oceány plné života a mořské pobřeží. Ne nehostinná vražedná poušť.“
„Pravda,“ mrkla na něj nezbedně. „Ale na pobřeží je také písek. Často jsem na něm lehávala a dováděla,“ zamířila ke svému lůžku a slastně se na něm protáhla.
Až očividně provokativně, poznamenal v duchu Štír.
„Znám písek dobře,“ pokračovala. „Znám také kamení. Tam odkud pocházím je všechno, co je i zde.“
„Jen vody je zde mnohem méně,“ podotknul Štír.
„Ale i zde ji lze nalézt,“ oponovala mu a udělala rukou gesto, jako by hladila jezírko. To se v odpověď zčeřilo. „Prostě miluji vodu,“ zasmála se svým jasným smíchem.
„I v poušti je voda,“ připustil Štír.
„Ano?“ zpozorněla.
„Musí se hluboko. Dá to tolik práce, že se to vlastně ani nevyplatí.“
„Ale jsou místa, jako třeba toto,“ pokračovala za něj Afrodíta, „kde zcela přirozeně vyvěrá na povrch.“
Štír pouze gestem souhlasil.
Afrodíta k němu přistoupila a pohladila jej po krunýři: „Ukaž mi poušť, můj Průvodče. Nauč mě jak v ní žít.“
Kdyby to Štír uměl a byl toho schopen, rozbrečel by se. I když po tom velmi toužil, její dotyk totiž vůbec necítil…

Vyjeli za šera. Seděla mu na velkém hlavohrudním pancíři a nad ní se vznášel bodec plný smrtelného jedu. Když mu to došlo, najednou pochopil, jak moc se musí v její přítomnosti ovládat. Na co všechno si s ní musí dávat pozor. Měl mnoho schopností, jak jí rychle zničit. Představovala opravdu velikou výzvu. S ní se mu život velice zkomplikoval. Prakticky každé ráno, co se vracel do jeskyně, trnul, zda ji tam ještě nalezne. Stejně jako on, vyráželi na lov i jiní štíři, z nichž kterýkoliv mohl veden neomylnými instinkty lovce, zavítat do jeho doupěte a najít v něm velice snadnou kořist.
Ano, bez ní by všechno bylo mnohem jednodušší. Ale bylo by to i pěknější? I když ji nedokázal cítit fyzicky, měla schopnost se jej dotknout na jiných úrovních, o nichž doposud nic nevěděl.
A tak každou noc vyráželi do pouště a on jí učil o životě a smrti v ní. Že život je vzácný a smrt je rychlá a vždy připravená. On sám toho byl dostatečným důkazem…

„Čas v poušti je prazvláštní věc,“ pozdravila jej jednou ráno, když ji jako obvykle nalezl sedět před jeskyní jak pozoruje slunce. Složil své obrněné tělo před ní a pozorně naslouchal. Věci, které mu říkala, mu vždy připadaly jako z jiného světa, i když mu byly jistým zajimavým způsobem důvěrně známy.
„Zde se dá rozdělit pouze na den a noc. Neexistují zde žádné roční období. Neroste zde nic, na čem by bylo patrné vidět, jak plyne.
Jen písečné duny se mění a posunují,“ napadlo ji jako by najednou. „Ale je to tak nepatrné a nezachytitelné, že je to prakticky bezvýznamné.“
„Dny splývají a jsou jen plné boje o holý život,“ řekl mimoděk. „…o přežití.“ Usmála se s radostí nad tím, že to chápe, uvelebila se mu na klepetech a něžně jej pohladila po hmatovém tykadle. Obdivoval jí, jak rychle nalezla místa, kde má smysl se jej dotýkat. A ještě více jej udivila tím, že vycítila, jak moc on po tom touží.
„Narodit se, vybojovat si život a ve chvíli, kdy jsme dost slabí, na jeho obranu, o něj násilím přijít,“ pokračoval popisem chmurné skutečnosti. „Každý den stále to samé. Každý den žít ve strachu, kdy již přijde ta osudová chvíle…“
„Život, jehož jediným smyslem je život,“ prohodila. „Nikde to není jinak, leč zde je to příliš absolutní.“
„A může za to to tvé životodárné slunce,“ rozvíjel své myšlenky Štír. „Zalévá nás svou energií tak moc, že zde prakticky není pro život místo.“
„Chybí zde katalyzátor,“ poznamenala s pochopením Afrodíta. „Život, který zprostředkuje živoucí sluneční energii dalšímu životu.“
Štír na ni pohlédl. Pokud ne ona, kdo jiný…?

Východ slunce. Stal se symbolem života. On večer odcházel, aby někoho o život připravil v zájmu zachování toho svého vlastního, ale ráno… ráno se setkával s ní a ona jej učila život obdivovat.
Dny přestaly být stejné. Již neplynuly tak, jako kdysi dříve. Rána činila z každého dne jedinečný zážitek.
Takže když ji jednou nenašel tam kde obvykle, celkem se vyděsil. Když ji nenalezl ani v jeskyni, začalo mu být už opravdu úzko. O to větší úlevu poznal, jakmile ji doslova vyčenichal v ďolíku těsně vedle skály na její západní straně. Dřepěla u stěny a spokojeně se usmívala.
„Sebekontrola,“ připomněl si v duchu a již pokojně se sesunul k ní.
„Opatrně,“ varovala jej s úsměvem. V centru její pozornosti nalezl nějaké rostliny. Byly zelené a krčily se těsně u skalní stěny, která jim poskytovala ochranu před prudkým sluncem a větrem.
Se zájmem na ně pohlédl. Ve skutečnosti něco podobného čekal už nějakou dobu. Ovšem také předpokládal, že ona na tom již nějakou dobu pracovala. Pochopil, že využila své síly ovládat vodu, kterou nechala z jeho jezírka proudit podél skalní stěny do míst, která byla pro život nejvhodnější.
„Změníš poušť,“ poznamenal.
„Poušť změnila mě,“ odvětila. „Díky ní jsem poznala význam smrti. Se znalostí smrti, mohu lépe porozumět životu.“
„Tohle je tvůj dar, jenž jsi sem původně přinesla?“
„Nikoliv,“ pohladila jej po klepetu a přivinula se k němu. „Toto je pouze odměna poušti za to, co mne naučila. To, co ovlivní nás, je zároveň ovlivněno námi. Nyní jsem já dala poušti možnost poznat život.“

Nechala se odnést do jeskyně k jejímu lůžku.
„Můžeš dnes spát u mě, prosím?“ požádala upřímně. „Chybí mi něčí teplo… Něčí přítomnost,“ opravila se.
Škoda že jsem studenokrevný, pomyslel si zasmušile Štír. A že necítím její objetí…

Všechno se zase měnilo. Přes den v jeskyni sledoval, jak zcela bezostyšně využívá vodu z jezírka a svou mocí ji směřuje vzhůru k rozrůstajícím se rostlinám. Ke kytičkám během pár dnů přibyly i malé keře a za několik týdnů i palmy.
Z počátku měl strach. Voda byla příliš vzácná na takové plýtvání, ale ona se vždy v noci, když byl pryč, zase doplnila.
„Voda je všude,“ smála se. „Je škoda ji nevyužít.“
„Ty jsi voda,“ řekl jí jednou, ale ona to popřela.
„Já jenom miluji vodu a umím s ní. Ve mně je voda,“ nadhodila a on v těch slovech vycítil ještě jiný, zatím skrytý význam. „…stejně jako v tobě.“

Ještě něco se změnilo, když trávili dny v jeskyni, skryti před sluncem. Začala jej zkoumat. Hrála si s ním, dotýkala se jej, hladila… A na tomto jejím konání bylo něco palčivého, něco neuspokojivého, co jej silně znervózňovalo. Byl štír a většina jeho těla byla ukrytá za pancířem. Díky tomu, co dělala však poprvé svou ochranu nenáviděl. Nesčetněkrát mu zachránil život. Ale nyní měl pocit, že jej o prožitek života okrádá…

Vedle skály vyrostla oáza. Množství rostlin překročilo onu kritickou hranici a nyní již dokázaly žít a rozrůstat se bez další péče. Štíra to přímo fascinovalo. Ještě před tím, než se tak stalo, začal trávit dny venku a svým způsobem chránil ten rodící se život. Před tím znal důvěrně smrt, ale nyní…
A čas… Čas se najednou dal měřit. Něco rostlo, bujelo a podle toho také začal čas plynout. Dostal rozměr minulosti a také budoucnosti. V mysli byly najednou vzpomínky z minulosti, kdy ten keřík byl o polovinu menší, ale také v ní byl obraz jeho možné velikosti.
Život přestal být pouze o přežívání. Objevila se v něm i radost. Ale s ní přišel i smutek… Smutek z omezení, jež zabraňovaly vnímat ještě větší radost a štěstí.

Jednou stál uprostřed oázy a Afrodíta seděla vedle v jeho stínu. Pokud si kdysi musel dávat pozor na to, co dělá v její blízkosti, nyní to platilo několikanásobně. Byl veliký a smrtící. I jí někdy nechtě ublížil. Měl na sobě výstupky a hroty a ona se občas o některý z nich pořezala. Ale měla neobvyklou schopnost se vyléčit. Přesto ji to vždy bolelo.
Ale nyní, uprostřed spousty živých rostlin… Doslova cítil, jak každý jeho pohyb něco zničí. Toužil mít stejně hebké a poddajné tělo jako měla ona sama. Její nohy mohly chodit po trávě, aniž způsobily něco horšího, než že ji na chvilku ohnuly. Kdežto on… i když se snažil se tomu vyhnout, tak přesekl nebo rozdrtil cokoliv.
A když oáza zhoustla, přestal do ní chodit úplně. Jediná jeho návštěva dokázala zničit týdny růstu.

Stál na výběžku skály do jezírka a shlížel se v jeho vodách. Již několik dní nevyšel z jeskyně.
„Jsi v pořádku?“ zeptala se jej a přitulila se k němu. Moc to chtěl pocítit.
„Kdysi zde byla osamocená skalka s malou jeskyní a jezírkem chladivé čisté vody,“ odvětil. „V ní žil jeden zvláštní štír, který hledal smysl všeho toho okolo. Nyní je ta skalka ztracená uprostřed zeleně. A ten štír, který pocítil kouzlo života, jenž byl donedávna pouze zvyklý brát, je tam uvězněn. Protože pokud bude chtít vyjít, zničí toho tolik, co za celý život.“
„Víš…“ začala, zatím co se z něj svezla a vstoupila do vody, „..jsme tu spolu už hodně dlouho, ale nikdy jsem tě neviděla se vykoupat v tomto jezírku. Zkusil jsi to vůbec někdy?“
Byl překvapený její otázkou. Nedávalo to smysl, aby do něj někdy vstoupil. Stačilo se občas napít. A i k pití mu toho stačilo velmi málo. Krunýř jej chránil před zraněními zvenčí stejně dobře, jako před ztrátou vody zevnitř.
„Pojď,“ nečekala na jeho odpověď a něžně jej uchopila za klepeto. Omámeně ji následoval.
„Jsem Afrodíta,“ řekla, ale on to vnímal nějak z povzdálí, „jsem bohyně lásky zrozená z mořské pěny. Díky vodě jsem změnila poušť. Nyní se ty ponoř do mých vod, abys mohl poznat skutečnou krásu života.“

Východ se obarvil světlem.
Průvodce stál před vchodem do jeskyně a čekal na slunce.
A cítil!
Všude bylo tolik pocitů a vjemů. Útočily na něj ze všech stran a on zažíval nepoznané. Zbytky krunýře, ležely v jeskyni za ním. Vedle něj se k němu tiskla Afrodíta a on zatím ještě rozjitřenými smysly konečně vnímal její hebkou pokožku.
„Zabíjel jsem, abych přežil,“ řekl. „Nyní jsem zemřel, abych se konečně zrodil. Nyní jsem zranitelný, ale o to více plný života.“
„Není těžké rozdávat lásku v prostředí, které ji umí přijímat,“ poznamenala Afrodíta. „Ale i já se musela naučit jak dávat lásku tam, kde o ni vlastně nikdo nestojí.“