sobota 5. května 2012

O Vodě a Ohni


Voda a oheň. Dva protichůdné elementy. Přesto dávají vzniknout životu a právě ony hýbou Kosmem. Vždyť v jiné perspektivě je voda onou mrazivou vesmírnou prázdnotou a Slunce je tím žhavým ohněm. A na pomezí, kde se tyto prvky mísí, obvykle vzniká život. A právě o tom všem je tento příběh.

Byla to malá planeta. Ale rozhodně ne bezvýznamná! Ostatně, dá se říct o čemkoliv, že by to bylo v celém celičkém Kosmu bezvýznamné?
Na té planetě kromě jiných, žil také oheň a voda. Vlastně ohňů bylo mnoho. Jedni velicí, druzí malí, jedni sálali, tak moc, že nikdo a nic jim neodolalo, a druzí hřáli jen tak trochu, sotva by si u nich člověk ohřál ruce. A stejně tak, to bylo s vodou. Některé byly prudké, jiné, pomalé a klidné. Další byly rozlehlé a nebo třeba jiných byl jen takový malý čůrek. A všichni žili pospolu.
Ve skutečnosti ohně byly nepochopitelnou silou přitahováni ke svému protikladu vodě. A té oheň rozhodně také nebyl lhostejný. A tak spolu zkoušeli po dlouhé roky žít. A zajimavé bylo, že z těchto vlastně úplně nesmyslných svazků vznikaly další ohně a další vody. Nikdo tomu moc nerozuměl, ale prostě to tak bylo.
Jenže spolužití takového ohně a vody je poměrně náročné. I když tento vztah zkoumalo mnoho odborníků jak z řaď ohňů tak i vod, přesto se jim moc nedařilo přijít na to, jak je skloubit v harmonii.
Obvykle z počátku to vypadalo harmonicky. Potkala se voda s ohněm, většinou ještě mladí, a opatrně kolem sebe kroužili. Jemně a něžně se seznamovali jak s možnostmi svými, tak s možnostmi svého protějšku. Voda poznávala horkost ohně a oheň zase rozsáhlost a chlad vody. A každý si říkal: „Ano! My to dokážeme! Vždyť je to úžasné!“
Ale nikdo to nesvedl. Po nějaké době – někomu to trvalo déle, jiným zase jen krátce – tu najednou oheň popálil vodu a z ní se kousek odpařil. Tu třeba zase voda vyšplíchla a uhasila kousek ohně. Někdy se třeba před tím pohádali, někdy jenom špatně odhadli své možnosti, nebo třeba možnosti svého protějšku, ale obvykle si pak začali na toho druhého dávat pozor.
V těch chvílích jim hlavou běželi takovéhle myšlenky: „To pálilo, když tak zaplanul. A zrovna ten kousek té části jsem měla tak ráda a on se mi jeho žárem vypařil.“
A nebo zase on: „Dalo mi takovou práci se tak rozrůst, když už jsem konečně mohl a ona prostě přijde a nevědomky vyšplíchne a zase mě uhasí.“
Oba: „Asi bych si měl dávat pozor a moc se k němu nepřibližovat. Nebo mi třeba zase ublíží…“
A do toho se ještě přichomýtli třeba rodiče nebo protřelejší přátelé, se svými zkušenostmi: „To víš, oheň prostě pálí. Tvůj tatínek mě už tolikrát popálil za život… Už jsem mohla být dávno pořádnou řekou. Je to prostě normální. Tak to chodí.“
Nebo: „Podívej se třeba na tu moji, kámo. Prostě se s tím smiř. Nic s tím nenaděláš. Vždycky vycákne, vybublá nebo vystříkne v tu nejnečekanější a nejhorší možnou chvíli. Třeba před týdnem – zrovna jsem si našel fajn suché dřevo, na němž můžu hořet pěknou dobu a už jsem si na něj brousil zuby, když tu se přihnala ta moje s takovým slejvákem, že v tu ránu bylo skrz na skrz mokré a nepoužitelné pro dalších pár let. A jak jsem to schytal já, ti snad nemusím ani ukazovat. Sám víš, že posledně jsem byl dvojnásobný…“
Nelze se co divit, že v takovém světě se našly ohně, které se raději zařekly a stranily se vod. Žili osamoceně, vzhlíželi k nebi a možná tiše záviděli vodám, že když se promění v páru, tak se coby mraky po té obloze mohou prohánět. A stejně tak vody se stranily ohňům a s takovou divnou směsicí pocitů pokukovaly po ohních, že mohou jiným ubližovat a sami z bojů vyjít nezraněni.
Vzhledem k tomu, že to již takto šlo mnohá staletí, ba i tisíciletí, nikdo se již nad tím moc nepozastavoval. Tak to bylo a nikdo na světě to nemohl změnit. Prostě oheň, byť bytostně přitahován k vodě, s ní nikdy nemohl dojít opravdového štěstí a naplnění. Pro vodu to platilo úplně stejně.
Nebo třeba ne?

Někdy v našich časech, se na této planetce narodil malý oheň. Budeme mu říkat Oheň s velikým „O“, abychom jej snadněji poznali. A také se v tuto dobu narodila Voda s velikým „V“. Jejich rodiče nijak nevybočovali z šedivého průměru panujícím na této planetce po tisíciletí, tudíž by se dalo říct, že i jejich život bude předurčen podobnými a stejnými osudy všech vod a ohňů. Jenže Slunce dané soustavy se již nemohlo dívat na to všechno neštěstí, které vysílaly popálené vody, či uhašené ohně a řeklo si: „Dost!“ A když něco takového řekne někdo důležitý, jako je Slunce, tak to znamená opravdu moc.
A tak náš Oheň i Voda vyrůstali jako všichni ostatní. Jejich otcové Ohňové a matky Vody se o ně starali jak nejlépe uměli a chtěli. Přesto oba věděli, že je něco špatně. Oba byli přitahování svými protějšky a oba toužili po harmonickém tanci po celý život. A oběma jejich rozum nedal, aby se nepodivovali nad tím, co všichni kolem nich vyvádějí a diví se, že to dopadá tak, jak to dopadá.
A tak oba vyrostli, aniž by se znali. Oba byli ztracení v tom velikém světě plném mnohem větších a zářivějších ohňů a rozlehlých chladivých vod. Oběma běžela hlavou ta samá myšlenka: „Jsem nenormální, když vidím, co všichni kolem mě dělají a jak to dopadá a po mě chtějí, abych to dělal taky?“ Oba z toho byli velmi smutní. Oba zkoušeli najít si partnery, s nimiž by mohli dosáhnout své nejvyšší vize, ale vysloužili si tím akorát odpaření nebo uhašení.
Jenže Slunce to nehodlalo nechat jen tak a oba svedlo dohromady. Z počátku kolem sebe chodili po špičkách a jen tak se z rozumné vzdálenosti oťukávali a seznamovali. Jenže Voda, protože má přeci jenom k nebi mnohem blíže než oheň, to nevydržela a našemu Ohni doširoka rozevřela své srdce. Ten byl z počátku překvapen nesmírností a vřelostí jejích hlubin, ale po nějakém váhání se rozhodl si s ní zatančit.
Jenže byl to ten samý tanec. Kroky je naučili rodiče, kteří ve svých tancích neuspěli, a rytmus jim udávala celá společnost. A tak světe div se, se nekonal žádný zázrak. Sem tam opařil naši krásnou čistou Vodu Oheň, jindy zase nevědomky Voda vyšplíchla na nevinný Oheň. A tak místo aby spolu rostli, aby oheň opatrně rozehříval vodu a ona z něj odebírala jeho přebytečný žár, díky němuž mohl růst do netušených velikostí, aniž by komukoliv ublížil, se vedle sebe jen umenšovali. Oba věděli, že je něco špatně, jenže netušili, jak nalézt ty správné kroky pro nový tanec a jak změnit hudbu, která doléhala k jejich uším. A tak Oheň, jak už to je v jejich rodu zvykem, se rozhodl, že to tak má být a velmi dobře o tom přesvědčil i partnerku Vodu.
A tak se vedle sebe pomalu umenšovali s pocitem, že je všechno špatně, ale nejsou schopni s tím nic udělat…
Samo Slunce se z toho moc rmoutilo a tak si vzpomnělo na svou odvěkou přítelkyni Vesmírnou prázdnotu. Požádalo ji o radu i o pomoc a nyní již společně se do toho pustili.

Jednoho dne, po malé taneční přestávce, když se Oheň vrátil na parket, nebylo po jeho Vodě ani vidu, ani slechu. Chvíli na ni čekal, ale když všichni okolo nich začali zase tančit a vrhali po něm vědoucné pohledy, říkající: „Tak už i na tebe došlo,“ nevydržel to a šel Vodu hledat.
Našel ji venku na zápraží, jak pozoruje Nebe a na něm plápolající Slunce. Chtěl ji okřiknout, ale něco v jeho nitru jej zastavilo a on si uvědomil ten klid kolem.
Než se posadil, promluvila: „Je to špatně, víš?“
Málem zbrkle řekl, že je přeci všechno v pořádku, ale ať už se vrátí na parket, že budou vypadat trapně před ostatními, ale vnitřně cítil, že se děje něco důležitého. Po dlouhém vnitřním boji, který mohl trvat i několik týdnů jejich pozorování Oblohy a naslouchání Větru přiznal: „Ano, všechno je špatně.“
Překvapeně na něj pohlédla, ale usmála se. Zkroušeně: „Již s tebou nechci tančit.“
Zhluboka zalapal po dechu, rozhořel se a pak málem zhasl. Soustrastně se slzami v očích jej pozorovala, jak bojuje sám se sebou a musela se mu obdivovat, že i když chvílemi v jeho očích cítila žár msty a krutosti, který jí sliboval na oplátku také bolest, tak se nakonec překonal. To žádný oheň před ním nezvládl. Měla chuť se s ním pustit zase do reje, ale tušila, že by to byla po krátké chvíli zase ta samá písnička.
Seděl vedle ní a měl touhu všechno zničit. Vzplanout a nechat za sebou jen popel a dým. Ale hluboko v něm se tímto šokem odkrývaly vzpomínky na doby, kdy věděl, že tanec je povznášející. Nikoliv to, co posledních pár let předváděli a působili si navzájem.
„Už mě nemiluješ, že?“ otázal se s jistotou v hlase. Nemusela mu ani odpovídat. Věděl to. Tančili spolu ne dlouze, ale zato intenzivně.
A tak tam seděli vedle sebe. Kolem nich chodili jiné ohně a vody, čerstvě zamilované, aby si zatančili na parketu, ale po nějaké době se vraceli malincí a sami. Stěžující si na to, jak jim bylo ublíženo.
Naše Voda a Oheň však pomalu rostli. Většinu času mlčeli a jen se dívali na okolí, nebo hloubali sami nad sebou a někdy se spolu dali do hovoru. I když spolu netančili, cítili, že k sobě mají mnohem blíže, než ke komukoliv jinému.
„Co se stalo?“ zeptal se jednou Oheň. „Byl jsem tak špatný tanečník?“
„Ale vůbec!“ vykřikla Voda. „Jsi ten nejlepší tanečník na této planetě. To já jsem špatná partnerka. Prostě jsem s tebou nevydržela. Zasloužil by sis nějakou trpělivou. Takovou, po níž jsi celý život toužil. Já už budu raději sama, abych někomu neublížila.“
„Jenže co když si myslím, že ty jsi tou partnerkou?“
„A co když se na mě jen upínáš? Co když na tebe čeká někde jinde jiná? Lepší?“
Nečeká, řekl si v duchu Oheň. „Ty nejsi netrpělivá. A jsi úžasná tanečnice. Myslím, že jen máš schopnost si připustit, že je něco špatně, ale viníš z toho sebe, protože jsi příliš hodná na to, abys někomu mohla ublížit.“
Voda se rozvzlykala a Oheň věděl, že to není zcela pravda. Nějakou dobu přemýšlel a pak řekl: „A co když není chyba v nás?“
Voda překvapeně vzhlédla: „Jak to?“
„Přeci jsme tančili ty správné kroky na tu jedinou hudbu, kterou známe a na níž tančí všichni. A stejně tak, jsme směřovali a dopadli tak, jak ostatní.“
„Ale takhle se už tančí tak dlouho…!“ sotva to Voda dořekla, došlo jí to.
Oheň se rozzářil novým jasem: „Co to zkusit znova? Lépe?“
Voda se podivila jeho nové energii a okouzlila ji.
„Zkusíme něco jiného! Jiné kroky!“ sálalo z něj nakažlivé nadšení. Popadl ji za ruku a odtáhl ji na parket. Překvapením se ani nebránila.
A tak se roztančili. Oheň se snažil, zapojoval svou veškerou imaginaci a dělal věci, které nikdo nikdy před ním nezkusil. Jenže si tím vysloužil jen pobouřené a nepřející pohledy ostatních tančících párů. Vždycky patřil k těm nejlepším a tak se nebylo co divit, že mu začali za chvíli zavazet. Už jen to, že se vrátil na parket silnější a jasnější než kdy dřív s tou samou partnerkou bylo něco nevídaného! A co ty nové kreace a figury!
Oheň se zarazil. Najednou nebylo nikde na parketu dost místa. Ostatní páry jej tísnily, vrhaly na něj nepřátelské pohledy a zavazely mu. Musel se čím dál častěji soustředit na to, kam je nasměřovat a tak mu nohy automaticky přecházely do starých kroků.
„Sakra,“ zaklel v duchu, rozčilením zaplanul více než měl a popálil Vodu. Uvědomil si to, umenšil se a jeho nohy vklouzly do starého tanečního rytmu. Chvíli tak setrvali, šťoucháni ze všech stran nepřejícími zlomyslnými páry.
„To nemá cenu,“ přerušila jejich tanec Voda a se slzami v očích utekla zase ven. Našel ji opět jak sedí a sleduje Nebe a Slunce. Posadil se zkroušeně vedle ní.
Mlčeli zase nějakou dobu zahloubáni ve svých nitrech.
„Jsem špatná tanečnice,“ řekla Voda. „Najdi si jinou. Jsi úplně úžasný tanečník a já ti to zkazila. Ještě nikdy nikdo nezkusil tančit jinak a ty jsi to zvládl!“
„Nezvládl,“ řekl Oheň. „Možná chvíli, ale ty kroky jsou příliš zažité. A ti všichni kolem… Všimla sis? Najednou jich byl parket plný, i těch, co přišli sami. Jako by nám schválně překáželi!“
„Co to zkusit jinde?“ pípla nesměle Voda.
„Jinde?“ Zaplál zvědavě Oheň. „Jenže na co budeme tančit?“ dodal podezíravě.
„Něco si můžeme zazpívat,“ navrhla Voda.
Oheň se nadšeně postavil, popadl ji do náruče a zabroukal si nějakou melodii. Když se jednalo o tanec, byl velice vynalézavý. Chvíli jen tak kroužili kolem, pak se rozlétli do okolí a Oheň u toho zpíval a pobrukoval nové melodie a vytvářel nové taneční kreace.
Jenže jej to stálo mnoho pozornosti. Dělat nohama nové kroky a při tom vymýšlet melodie a slova… Příliš mnoho věcí najednou i pro nadšený mladý oheň. A tak se stalo, že se občas vrátily staré kroky, sem tam zazněla už tolikrát ohraná obvyklá melodie.
A také jejich netradiční konání přilákalo pozornost. Po ulicích se přeci jenom jen tak netančí. Sešlo se mnoho přihlížejících. Voda se začala stydět a Oheň, aby ukázal svou odvahu se schválně rozhořel. Jenže Voda nebyla připravena snést takový žár a tak ji popálil. A při tom to myslel dobře, chtěl ji jen ochránit před těmi zvědavci. Mnoho jich bylo již starých, útrapami skoro vysušených vod či vyhaslých ohýnků. Někteří se jim smáli, jiní jim nadávali, další je pomlouvali.
„Taková nestoudnost! Jak můžete něco takového zpívat!“
„A ještě na to tančit!“
„Vždyť to není ani pořádný tanec!“
„To jsou kroky!?“
„A co bylo tohle!“
„Rouhání!“
„Tohle může napadnou jenom oheň!“
„Co oheň, podívejte se na tu vodu! Taková hanba!“
„Běžte tančit tam, kam se má na pořádnou hudbu!“
„Vždyť takhle se nechovají ani malé plamínky a kapky!“

Voda to nevydržela a utekla. Věděla, že Oheň by nikdy neustoupil a jen by se vyčerpal k smrti. A tak mu zmizela mezi ostatními a utekla kdo ví kam.
Oheň ji hledal, ale po ní se zem slehla. Doslova se vypařila, v což doufal, že se opravdu nestalo. Prošel mnoho měst, mnoho vesnic, ale nikde nebyla. A jak ji tak hledal, zjišťoval, že všude se hraje stejná melodie, tančí se stejný tanec, že všude jsou stejně nešťastní a že, i když jsou všichni jiní, tak se snaží, aby to popřeli. Postupem času už jen tak procházel světem, a i když jej prošel křížem krážem několikrát, po Vodě nenašel ani památky. Ale zato měl pocit, že stačí navštívit jednu zem, aby poznal, všechny ostatní.
Z počátku byl ze svých poznání zkroušený a překvapený, smutný a nešťastný, ale pak si zvykl. A dokonce začal přeci jenom vidět drobné odlišnosti. Tu a tam, v některém kraji udělali místo jedné figury jen bezvýznamný krok, jinde zase nějaký krok vynechali a přidali figuru. Tu byla melodie o něco rychlejší a jinde zase hlasitější…
Jednou se zastavil na velmi vysokém kopci. Ohně se kopcům vždy vyhýbaly, protože je mohl sfouknout silný vítr, a vody se na ně těžce dostávaly těžce, protože je pro ně přirozené setrvávat v údolích. Leda, že na něj spadly v podobě deště. Ale i tak stejně stekly dolů.
Byl na vrcholku a kochal se Nebem a Sluncem jako kdysi, ještě spolu s Vodou. Zafoukal vítr a trochu jej ochladil. Ale zároveň jej posílil. A protože to bylo opuštěné místo, všude bylo dost potravy. Ohni se již nechtělo do údolí a do měst a tak si začal s Větrem hrát. Nechával se ochlazovat, aby neponičil okolí, ale zároveň z okolí bral tolik, aby sám nezhasl. Bylo zajímavé, jak jej Vítr dokáže ochladit a přitom rozdmýchat.
Jenže Vítr byl nevypočitatelný. Někdy foukal dlouho a silně, jindy zase nefoukal po několik dnů. Zvláště tehdy, když na něj byl Oheň přichystaný. Byla to pro něj zkouška trpělivosti, ale byla to zábava. Postupem času se dokázal rozhořet, když mohl a zároveň se nebránil zase utlumit své plameny. Věděl, že Vítr zase někdy zafouká. Po nějaké době, si Oheň na tu hru tak zvykl, že ji dokázal dělat se zavřenýma očima nebo i ve spánku.
A jednoho dne Vítr přihnal mraky, z nichž ke spícímu Ohni spadla Voda. Pohlazením jej vzbudila a on užasle se slzami štěstí klesl před ní na kolena. Zkušenosti s Větrem jej naučily, že nelze nic předpokládat, s ničím počítat a že nejjednodušší a nejprospěšnější, je poddat se. Ale Voda… To byl závan minulosti.
„Byla jsem na Nebi a také se učila,“ řekla mu s úsměvem. „Kamarád Vítr mi o tobě nedávno řekl a já… Já po tobě opět zatoužila a nechala se za tebou odnést. Chybí mi náš tanec.“
„Mně chybí také,“ řekl třesoucím se hlasem Oheň, něžně k sobě Vodu přivinul a trochu ji ohřál, aby mu nestekla do údolí.
„Povedeš mě?“ zeptal se jí zbytečně, protože se v duchu naladil na její něžné pohyby.
Odpovědí mu byl její úsměv.Trochu se rozepjala a odebrala mu přebytek horka. Pohnuli se v hudbě, kterou jim zahrál přítel Vítr, a jejich kroky byly ozvěnou srdce.