neděle 7. října 2012

Eillis



„Eillis?“ uklouzlo nahlas Quadarqovi při pohledu na ni.
„Co prosím?“ zeptal se kapitán.
„Tamta žena u krámu s nádobami,“ ukázal Quadarq, „ta v tmavomodrých šatech.“
„V šatech?“ podivil se už jen v duchu a ani si nevšiml, že kapitán iniciativně pokynul dvěma vojákům, kteří si na koních začali razit cestu určeným směrem. Před insigniemi královské gardy a muži v plné zbroji se dav na tržišti rozestupoval samovolně, takže jim to nezabralo mnoho času.
„Ne!“ vykřiknul Quadarq, když se jeden z jeho vojáků sehnul z koně a velmi rázně uchopil ženu zabranou do prohlížení zboží za rameno. Jenže už bylo pozdě… „Škoda tak dobrého vojáka,“ proletělo obrovskému barbaru hlavou než Eillis…
„…nic neudělala?“ vydechl šokovaně Quadarq.
„Co prosím?“ podivil se opět kapitán. Dnes mu jindy rázný a neústupný barbar připadal nějaký… Změkčilý?
„Dost!“ zahřměl Quadarq, když se vzpamatoval, i když mu to nešlo tak, jak by si byl přál. Eillis, zcela jistě to byla ona, i když kromě vlasů se na ní změnilo snad úplně všechno, se trochu překvapeně rozhlížela okolo sebe a dokonce upustila prohlížený džbán.
„Něco tady nesedí,“ táhlo barbaru hlavou, když pobídl koně jejím směrem. To, že celé tržiště na něj díky předchozímu rozkazu ztuhle zírá nějak přehlédl.
„Eillis?“ zeptal se té ženy, když k ní dorazil. Stále tomu nemohl uvěřit. „Pusť ji,“ dodal k překvapenému vojákovi.
„Mám pocit, že jsi od posledně zase vyrostl,“ uvítala jej přátelskými slovy Eillis. „Brzy mne bude bolet za krkem, jestli z toho koně neslezeš,“ dodala a Quadarq ztratil poslední špetku nejistoty. Byla to ona, i když byla… Milá. Před lety by dostal kázání o slušných mravech a etiketě. Teď se na něj dívala naprosto odzbrojujícím úsměvem. Kolem očí jí přibyly vrásky, ale její krása jí zůstala.
„Vlastně…,“ pomyslel si Quadarq, když sestupoval ze sedla, „je ještě krásnější než kdy dřív.“
„Má paní,“ poklekl před ní i když díky rozdílů jejich velikostí neměl oči o moc níže než ona.
„Nejsem tvá paní,“ odvětila Eillis něžně. „Přátelé se vítají jinak,“ a padla mu do náruče.
„Jděte si po svých!“ rozkřikl se kapitán po okolních zvědavcích, když se jako první vzpamatoval z překvapení. Pak pokynul svým mužům, kteří kolem hrnčířova krámku udělali takřka neprostupnou zeď. Stále však nevěřícně zíral na tu drobnou ženu s hustými kaštanovými vlasy, která se doslova ztrácela v Quadarqově mohutném objetí. Cítil, že to bude někdo velice důležitý, a že zde bude zapotřebí nejvyšší opatrnosti. Pro začátek mu přišlo vhodné sestoupit alespoň z koně…
„Vypadáš…“ hlesnul Quadarq a prohlížel si ji na délku svých paží. Nedokázal ze sebe vypravit jediné slovo.
„Děkuji,“ řekla skoro nesměle, ale znělo to příliš opravdově, než aby měl pocit, že to hrála jako již tisíckrát před tím. „Teď mě prosím zase postav na zem.“
„Jistě, jistě,“ vyhověl ji. Pořád se ale nemohl vzpamatovat. Byla úplně jiná a on si před ní připadal zcela ztracený.
„Jako ostatně vždy,“ napadlo jej, což mu pomohlo asi nejvíce a od srdce se zasmál.
„To je královský erb,“ ukázala Eillis na Quadarqův nárameník, který byl jedním z mála doplňků jeho zbroje. Bylo léto a on ve svém životě zbroj nikdy moc nenosil, takže pod pláštěm nestydatě ukazoval své svaly. „A pokud se nepletu tak tohle jsou muži osobní gardy krále Thera.“
„Nepamatuji si, že by ses někdy mýlila,“ odvětil jí barbar.
„Ani nevíš, jak daleko jsi od pravdy,“ řekla přátelsky a těkala po něm zálibně očima. „Je z tebe opravdu kus chlapa,“ zasmála se pro změnu ona. Nějak to nezvládli a objali se znova.
„Nepoznávám tě,“ řekl jí upřímně Quadarq po chvíli. Za celé ty roky jsi mě objala jen jednou a dneska to mám dvakrát během krátké doby.“
„Lidé se občas mění,“ odvětila. „A něco takového potkalo i mě.“
„Úplně záříš!“ neodpustil si Quadarq. „Rád bych se o tobě něco dozvěděl!“
„Tak to mne můžeš doprovodit,“ nabídla mu Eillis. „I když mám pocit, že tvůj voják dluží zde tomu dobrému hrnčíři za nějaký džbánek,“ mrkla na něj nezbedně.
„Omlouvám se, má paní,“ vstoupil jim do hovoru kapitán, „ale ten muž jednal na můj rozkaz, takže celá vina za tento incident padá na mou hlavu.“
„Hlavu nechme tam, kde je,“ odvětila pohotově Eillis a Quadaqr zahlédl záblesk minulosti, „stačí, když to pocítí Váš měšec.“
„Kapitáne,“ obrátil se na něj Quadarq a oslovený se mimoděk sklonil. Po barbarově předchozí nesmělosti a bezradnosti nebylo ani památky.
„Můj Lorde,“ takřka pípnul kapitán.
„Nejsem žádný zpropadený lord,“ odsekl mohutný barbar. „Dneska je Váš šťastný den, protože tu nepříjemnost na západních hranicích pojedete vyřídit beze mne. Udělejte veškerá potřebná opatření, aby byl král spokojen s výsledkem.“
„Rozumím, pane!“ zasalutoval kapitán. Potěšený úsměv na tváři zamaskovat nedokázal. Tohle byla ta šance, na níž dlouho čekal.
„Tarku,“ zastavil jej ještě Quadarq a skoro otcovsky mu položil ruku na rameno, i když kapitán byl zcela očividně starší. „Za každého chybějícího muže ti zlomím jeden prst.“
Tohle prohlášení Eillis dost překvapilo, ale kapitán se na Quadarqa přátelsky zašklebil a pak beze slova odcválal se svými muži.
„Musel jsem jej trochu zchladit,“ pokrčil rameny Quadarq. „Takové příležitosti se nemohl už nějaký čas dočkat.“
„To je vidět,“ souhlasila Eillis. „Zapomněl zde vyrovnat jistý dluh…“
„Ech…“ poškrábal se zmateně Quadarq na hlavě. V její přítomnosti to snad ani jinak neuměl. Odpovědí mu byl její krásný perlivý smích. Spokojeně jej poplácala po paži a navrhla: „Musím udělat ještě nějaké nákupy, takže bych ocenila tvou společnost. A tvůj kůň mi to všechno aspoň pomůže odnést.“
„Když uveze mě v plné zbroji, tak by snad mohl,“ zakřenil se barbar.
„Jenže ty nejsi z porcelánu,“ mrknula na něj.
Za všeobecné pozornosti obešli tržiště a pak se podívali ještě do několika krámků cestou k bráně. Eillis zájem, který vzbuzovala v doprovodu Quadarqa, nikdy nevadil a očividně se v tomto směru příliš nezměnila. I když už tu pozornost nevyvolávala úmyslně jako dříve, ale spíše ji zcela samozřejmě získávala. Vznášela se kolem ní úplně jiná atmosféra než před lety. Quadarq si toho ve chvílích, kdy si prohlížela zboží náležitě všímal. Život v královském městě mu sice dost otupil smysly, ale i tak... S Eillis strávil dlouhá léta, ale najednou měl pocit, že ji vůbec nezná. Byla klidná, vyrovnaná a mírumilovná. Dokonce i laskavá.
„Slyšela jsem, že si vedeš dobře,“ pokračovala v konverzaci, když mu k sedlu upevnila několik balíků sukna. Quadarq se v cenách sice moc nevyznal, ale měl zvláštní pocit, že za to stejně zaplatila nějak málo.
„Dělám co je potřeba,“ odvětil neurčitě.
„Že to dotáhneš na královského pobočníka jsem nečekala nikdy.“
„S Therem se známe odmalička,“ pokrčil rameny. „Stále je příliš malý na to, aby sám vládl a někdo musí usměrnit tu bandu, která se mu snaží radit.“
„Usměrnit pár dobře mířenými ranami pěstí?“ zasmála se Eillis.
„Nejsi jediná, kdo se změnil,“ oplatil jí to Quadarq.
„Stýskalo si mi po tobě,“ řekla upřímně a zavěsila se mu do rámě. „Ale ty časy mi nechybí vůbec.“ Na to jí neměl co říct. Mu se po nich naopak náramě stýskalo.
„Život byl tehdy jednodušší,“ došlo mu. Smířlivě jej poplácala po předloktí a pak v nějakém hnutí mysli jej přinutila se sklonit, aby mu dala mateřský polibek na líci.
„Ty jsi se nezměnil vůbec,“ řekla spokojeně. „Vždy zde budou potřeba lidé, kteří ctí spravedlnost a mají sílu si ji v případě potřeby i vynutit.“
„Mám pocit, že je to boj, který nelze nikdy úplně vyhrát,“ posteskl si Quadarq.
„Ale ani úplně prohrát,“ mrkla na něj.
„Ty a filozofka?“ pohlédl na ni překvapeně.
„To jsou slova mého muže,“ zkoumavě se na něj podívala, jak tuto informaci vstřebá.
„Muže?“ nevycházel Quadarq z údivu. „Máš ještě nějaké další šokující novinky? Možná bys mi je měla říct všechny najednou, ať mám možnost je strávit.“
„To nemůžu udělat a ty to víš,“ řekla provokativně. „Některá potěšení mi z minulosti zůstala.“
„Ach jo…“ posteskl si a odmlčel se. Potřeboval si to všechno nějak přebrat. Eillis to vycítila a dala mu potřebný prostor, i když jeho paži nepustila a příjemně se k němu tiskla.
„Jako nikdy před tím,“ došlo mu…
Hradby města nechali za sebou již před nějakým časem a volným krokem mířili k nejbližší vesnici. Ale nedostali se k ní. Na docela nenápadné odbočce zahnuli vlevo a zamířili do lesa. Po necelých dvou mílích z něj vystoupili, aby se dostali k seskupení několika chalup a dvou statků. Stáli na louce jižního svahu mezi poli oddělenými mezemi.
„To je můj domov,“ řekla stručně.
„Možná bude opravdu lepší mi ty informace servírovat postupně, protože najednou by mě asi zabily.“
„Mami! Mami!“ ozvalo se od nedalekého statku a v ústrety jim vyběhla asi sedmiletá holčička s plavými vlásky. Při pohledu na Quadarqa se ale zarazila.
„To nic, Světluško!“ zavolala na ni Eillis. „Jen pojď za námi, mám pro tebe překvapení!“
„Dneska jimi opravdu hýříš… maminko,“ neodpustil si Quadarq a matku i dceru si změřil zkoumavým pohledem. Eillis zatím odepjala od sedla malý balíček a dala jej děvčátku. To jej přijalo, ale nedokázalo odtrhnout zrak od mohutného barbara, kterému dosahovalo do půli stehen.
„To je královský voják?“ zeptalo se podezřívavě.
„Je to kamarád,“ odvětila Eillis. „Utíkej za tatínkem říct mu, že dnes budeme mít na noc hosta.“
„Pokud správně počítám, tak před necelými šesti lety jsem tě viděl naposledy, když jsi se ubírala do tvých zaslíbených jižních měst u moře. Ať počítám jak chci, tak je to dost natěsno s takhle starým dítětem,“ řekl Quadarq, když se holčička dostala z doslechu.
„Není moje,“ odvětila Eillis. „Bydlím zde teprve tři roky.“
„Počkat!“ neovládl se Quadarq. Dříve by jej Eillis za něco takového zpražila, ale teď se mu zase jen zavěsila za paži a nasměrovala jej ke stavení. „Ty bydlíš kousíček ode mne takovou dobu a nikdy jsi mne nezkontaktovala?!“
„Jsi pobočník krále,“ mrkla na něj laškovně, „zatím co já jsem jen obyčejná venkovanka. Nikdy by mě k tobě nepustili.“
„Tebe? Eillis Santer du Varot!“ málem vykřikl Quadarq. „Baronku z Liagu, zabijáka mágů, hrdinku od Veronu…“
„Dost!“ přerušila jej příkře Eillis.
„Tamtu Eillis by něco takového jako královské stráže nikdy nezastavily,“ dodal po chvíli Quadarq, když mu to začalo docházet.
„Pak jsem tě možná navštívit nechtěla,“ vyslovila to, co jej přesně v tu samou chvíli napadlo také. Měl pocit, že je zatím zbytečné se ptát na důvod. Nejspíše se jej dozví ve správnou chvíli.
Ze dvora malé usedlosti vystoupil muž. Mohlo mu být kolem čtyřicítky. Za ruku držel děvčátko, které před chvílí nazvala Eillis Světluškou. A ta ukazovala na Quadarqa. Eillis se ale svého barbarského společníka pustila, až když došli k čekající dvojici. Něžně přistoupila ke svému o půl hlavy vyššímu muži a krátce jej políbila na přivítanou. Celou tu dobu Quadarq očekával, že jej bude zasypávat povely co může říct, co naopak nesmí říkat natož se o tom zmínit, ale nic takového se nestalo. Na klidu mu to rozhodně nepřidalo.
„Tohle je Quadarq. Můj dávný přítel a společník na cestách.“
„Rád tě poznávám,“ odvětil ten muž a i přes zcela očividné Quadarqovo postavení mu nabídl ruku. „Zdá se, že přišel čas na minulost,“ prohlásil s úsměvem spíše ke své ženě než k hostu.
„Můj manžel, Sid,“ řekla stručně.
„Vítej v našem skromném obydlí,“ pozval hosta dál Eillisin manžel. „Támhle je stáj pro koně, i když není v poslední době moc používaná. Dojdu pro nějakou píci,“ řekl a odchvátal.
„Takový, obyčejný,“ řekl nepřítomně Quadarq.
„Je, že?“ odvětila zasněně Eillis. „I když jak v čem…“
„Nepoznávám tě,“ kroutil hlavou Quadarq při odstrojování koně.
„Zamilovala jsem se,“ pokrčila rameny. Nebyla to omluva, bylo to vysvětlení. „A neptej se mě proč, protože na to my ženy nemáme odpověď,“ přerušila jej, když se nadechoval k otázce.
„Já nevím, jak se mám chovat!“ přiznal se Quadarq. „Očividně jsi šťastná a já ti to nechci pokazit! Neměl jsem sem chodit…“ začalo mu docházet, proč jej nikdy nenavštívila, i když byla tak blízko.
Uchopila jej za paže, protože jeho ramena na ni byla moc vysoko, zpříma se mu podívala do očí a řekla: „Buď tím Quadarqem, kterým jsi. Sid o mě prakticky nic neví, protože jsme o tom nemluvili, ale skutečná láska neexistuje tam, kde jsou tajemství.“
Šokovaně na ni zůstal zírat. Pomalu sklopila zrak…
„Zkazila jsem tě,“ zaslechl ji říkat smutně.

Sledovala dva nejdůležitější muže svého života. Po skromném obědě je vyhnala do Sidovy kovárny. Quadarqa z Buvolích rohů pověstných svým kovářským uměním, které mu však nikdo z jeho kmene nestačil díky Ohnivým válkám předat, to samozřejmě zajímalo, a tak teď o něčem zaujatě debatovali. Za ty roky už pomalu zapomněla, že pro ni není problémem sáhnout po svém umění, aby se ihned dozvěděla o čem, ale tahle část života už byla za ní. Nezajímaly jí detaily. Byla šťastná, když ty dva viděla spolu a to bylo to nejdůležitější.
„Mami?“ oslovila ji Světluška, která se nenápadně vkradla za ní do kuchyně. Eillis ji vzala do náruče a usmála se na ni.
„Ano, sluníčko?“
„Ty toho pána miluješ?“ šlo děvčátko dětským způsobem přímo k věci. Něco takového ji vždy dokázalo překvapit.
„Miluji tatínka,“ opověděla nepřímo, protože ta otázka ji opravdu zasáhla na místě, kam se ještě nestačila podívat.
„Quadarq…“ přemýšlela. Cestovala s ním příliš mnoho let, prošla s ním příliš mnoha souboji, bitvami i válkami, zachránili si navzájem nespočetněkrát život…
Věděla, že on ji miloval dlouhá léta. Vlastně po většinu té doby, co se spolu prodírali životem. Ale byla to taková ta mladická láska, která může být upřímná, ale málo kdy je skutečně hluboká.
„Hloubka,“ zasmála se sama sobě v duchu. „Co tys tehdy věděla o hloubce?“
Manipulace, lži, povrchnost, účel světící prostředky, přetvářka… To byl způsob, jakým tehdy žila život.
„Možná jsem to tajně tušila a proto jsem se snažila toho ušetřit i Quadarqa,“ připustila. „Byla jsem zlá a zákeřná mrcha, kterou nad vodou držel ten mladý, naivní a čestný hoch.“
„Ale ráda jej máš,“ konstatovala Světluška, která tu chvíli mlčení využila ke svým vlastním úvahám.
„Moc,“ řekla s úsměvem Eillis. „Až do dneška jsem mu to nikdy neřekla.“
Něco na těch odpovědích uspokojilo holčičku natolik, že se jí vysmekla z náruče a odhopkala někam ven. Uměla se o sebe postarat. Jako ostatně většina lidí v tomto čase.
„Jsou vlastně stejní,“ pokračovala ve svých úvahách Eillis při pohledu na ty dva v kovárně. Oba měli své zásady, které si byly příliš podobné, oba ji milovali, i když jim ukázala to nejhorší ze sebe.
„Jenže Sid…“ usmála se. Už ji nebavilo nad takovými záležitostmi přemýšlet. Ne, když cítila ten život, který se v ní rodil.

Ten obrovský barbar byl jasnou připomínkou minulosti, s níž bojoval první dva roky, co poznal Eillis. Nikdy o ní nemluvili, ale on se vyznal příliš dobře v tom co dělal, než aby si nenašel své cesty, jak se dozvědět to důležité. Teď pouze všechny ty pocity nabývaly konkrétních podob.
„Na vesnického kováře se příliš dobře vyznáš ve zbraních,“ podotknul Quadarq, když si prohlížel jeho tesák.
„Nejsem tak úplně kovář,“ odvětil přátelsky Sid. „Kovárna mi tu zůstala po otci. A ten se ve zbraních opravdu vyznal.“
„Máš statek, takže sedlák?“
Sid se zasmál: „Polnosti v mé péči,“ u toho se sarkasticky zašklebil, „spíše chřadnou. Ostatně nikdy nám nepatřilo tolik polí, ale Ohnivé války tu zanechaly málo lidí a moc práce. A já vážně nejsem dobrý rolník. Ještě že se zde objevila Eillis, jinak by to všechno zarostlo.“
„Možná bys mi tedy mohl prozradit, co konkrétně děláš, ať to z tebe nemusím tahat. Nebo je to tak tajné?“ nedal se Quadarq.
„Považuji se tak trochu za léčitele,“ pokrčil rameny Sid. „Lidé za mnou chodí když je trápí jejich či zvířecí zdraví.“
„Kovář, rolník a léčitel,“ přemýšlel nahlas Quadarq.
„Mám pocit, že nedokážeš pochopit proč já a ona…“
Quadarq se zazubil: „Když se ptáš takhle zpříma, tak si myslím, že i dokážu.“
„Vím, že je to silná žena s bohatou a bolestnou minulostí,“ pokračoval Sid. „Ale kdo z nás si neprožil to své?“ Vrátil Quadarkovi jeho zbraň v níž poznal práci pověstných dašenských kovářů, kteří byli vyhlazeni Kirem Šíleným před padesáti lety.
„Obdivuhodná práce,“ poznamenal. „Můj otec se celý život snažil přijít na způsob, kterým zpracovávali ocel.“
„Uspěl?“ zeptal se trochu mimoděk Quadarq. Udržování společenské konverzace jej nikdy moc nebavilo, ale u dvora se podobným zlozvykům nevyhnul. A tohle jej přeci jen zajímalo.
„Myslím, že ano,“ zamrkal na něj Sid nezbedně. „Ukážu ti pluh, který před smrtí vyrobil.“
„Pluh?“ zachechtal se Quadarq. „Ty máš ve stodole zlatý důl!“
Ale nestihli do ní dojít. Ke statku přiběhlo asi dvanáctileté děvče a horlivě odvolala Sida k nějakému zranění, které se přihodilo jejímu otci. Sid sebral nějakou brašnu a pak odchvátal. Quadarq mu sice nabídl pomoc, ale byl mlčenlivým úsměvem zamítnut. Zraněných sice viděl dost na to, aby se vyznal v jejich ošetřování, ale taky poznal, když je nadbytečný.
„Takže nakonec léčitel?“ zapředl v kuchyni hovor s Eillis. Ta mu nalila do koženého poháru domácí medovinu a věnovala mu pohlazení po rameni. Odněkud se objevila Světluška a zcela samozřejmě začala své „mamince“ pomáhat v kuchyni.
„Chtěl bys mne vidět raději s někým jiným?“ šla přímo k věci Eillis.
„Kdysi jsem tě chtěl vidět se sebou,“ zabručel upřímně Quadarq. „Možná bych to chtěl i nyní…“ připustil.
Přistoupila k němu a políbila jej na čelo. A on se usmál. Došlo mu, že kdyby něco takového udělala před lety, tak by ji v tu chvíli přitiskl k sobě a už nepustil. Teď…
„Opravdu jsi vyrostl,“ podívala se na něj a nemyslela jeho výšku.
„V poslední době mám spíš pocit, že něco ztrácím…“ zabručel a tušil, že jej zkoumá i mentálně.
„To jsi jen ještě nedospěl,“ vrátila se do kuchyně. „Ale už z tebe není dítě.“
„Je mi skoro třicet!“
„Muži tady,“ poklepala si prstem od těsta na spánek, „dospívají později,“ řekla konejšivě.
„Udivuje mne, že jsi skončila na venkově mezi hnojem, špínou…“
„Upřímností, láskou a pravdou?“ přerušila jej.
„Myslím,“ zachechtal se, „že jsem tě kdysi přeci jen něčím nakazil.“
„Ráda bych řekla, že to bylo oboustranné, ale nejsem si jistá, zda jsem ti tím spíš neublížila,“ konstatovala Eillis.
„Díky tobě teď vím, že ty nejnebezpečnější války se nevedou na bitevních polích. Stále se v nich moc nevyznám, ale žiju,“ prohlásil vážně. „Mohu tak lépe chránit mladého krále.“
„Dobře, dobře,“ usmála se. „V tom případě je vše v pořádku.“
„Král má stále mnoho nepřátel,“ zabředl nevědomky do svých povinností, „kdyby ses vrátila…“ upíral svůj pohled do poháru, ale i tak zpozoroval její jednoznačně zamítavé vrtění hlavy. Neodolal a pokusil se jí podívat do mysli…
„Ne!“ řekla nahlas a zpražila jej pohledem jako za starých časů. Schoulil se před ním. Přesto…
„Není to tam,“ řekl nahlas. „Tvůj ledový palác je pryč!“
„Já vím,“ odvětila mu a několikrát se zhluboka nadechla. Cítil, jak se musí ovládat.
„Promiň,“ omluvil se jí.
„To je dobré,“ mávla rukou, i když její rozrušený zevnějšek mluvil o něčem zcela jiném. Nikdy dřív by něco takového na sobě nedala znát. Vždy se uměla perfektně ovládat. „Kazí tě na tom dvoře,“ konstatovala.
„Proto zkouším co nejčastěji vyjíždět,“ přiznal se.
„Na jedné strany pletichy, na té druhé násilí,“ zapřemýšlela, zatím co rukama zpracovávala těsto, „bojuješ na všech frontách, můj příteli. V něčem takovém nemůže zůstat žádná mysl nevinná.“
„Možná máš pravdu,“ připustil. „Už dlouho jsem jen tak nenaslouchal nočnímu lesu.“
„K nám si můžeš přijít vyčistit hlavu kdykoliv,“ nabídla mu. „Sid má plné ruce s nemocemi, s kovárnou a s udržováním stavení, takže na pole se moc nedostane,“ mrkla na něj. „Nic tak nespraví charakter, jako poctivá práce.“
„Tvá vypočítavost se přetavila v moudrost,“ zachechtal se Quadarq.
„Strejdo?“ ozvala se Světluška a přistoupila k němu. „Ty znáš krále?“
„Jistě,“ odpověděl překvapený Quadarq. „Jsem jeho rádce.“
„A jaký je?“ zeptala se, zatím co mu zcela bez skurpulí vylezla na klín a upřela na něj své velké hnědé oči.
„Jako by se mi dívala přímo do duše,“ napadlo Quadarqa.
„Vlastně asi stejně veliký jako ty,“ zamyslel se barbar.
„A jak může vládnout království? Já bych to nedokázala.“
„Od toho má mne, maličká,“ vysvětloval barbar. „A taky nějaké rádce,“ dodal sarkasticky. „Zatím se to učí.“
„A jaký tedy je?“ trvala na svém. Quadarq z toho byl zmatený, ale Eillis se jen usmívala a nechala jej zcela bez pomoci.
„Snažíme se jej vychovat, aby byl spravedlivý, silný a dobrý král,“ zkusil to po chvíli přemýšlení, ale odpověď zcela očividně Světlušku neuspokojila.
„Ty jsi rytíř?“ přestala jej trápit a barbaru se znatelně ulevilo.
„Vlastně nejsem,“ poškrábal se na hlavě. „I když jsem pravá ruka krále, tak nemám žádný oficiální titul.“
„A proč jsi králův rádce?“
„Protože mne jím jmenoval králův opatrovník než zemřel.“
„Ty jsi krále zachránil?“ doprovodila otázku opět tím neskutečně hlubokým pohledem.
„Vlastně jo,“ pokýval Quadarq. „Spolu s… dalšími přáteli,“ doplnil, když zahlédl Eillisino zamítavé vrtění hlavou.
„Máš jej rád?“
„Položím za něj klidně život, maličká.“
„A máš jej rád?“ nenechala se odbýt holčička. A opět ten pohled.
„Co se to tu děje?“ vyslal myšlenku k Eillis, ale ta se na něj jen spokojeně pousmála a zamrkala.
„Kolik jsi zachránil princezen?“ zeptala se zcela jiným tónem Světluška.
„Princezen?“ podivil se Quadarq, ale zapřemýšlel…
„Eillis!“ řekl udiveně. „My jsme nikdy nezachránili žádnou princeznu!“ Vyskočil na nohy, zvedl Světlušku nad hlavu, i když to bylo k jeho výšce a nízkému stropu trochu problematické, a se smíchem se s ní zatočil. „Já věděl, že mě ještě čeká spousta dobrodružství!“
„Strejdo,“ žadonilo děvčátko, když se zase usadili na lavici. „Povídej mi o nějakých svých dobrodružstvích.“
„A nebudeš se bát?“ provokoval ji.
„Když tu jsi se mnou ty s maminkou, tak proč bych se bála?“
„Tak dobře,“ souhlasil barbar a zkontroloval správnost svého rozhodnutí u své přítelkyně, která si jich však naoko nevšímala a věnovala se domácím pracem.
V duchu zakroutil hlavou: „Neřekneš mi nic? Žádné omezení, jako třeba bez sprosťáren a násilí? Prostě najednou i důvěřuješ?“ Věděl, že neposlouchá jeho myšlenky, přesto na něj jedním okem mrkla a dál dělala, jako by nic.

S tím malým děvčátkem si hrál až do večera. Vždy ji pověděl kus nějaké příhody, načež ji s ní musel zopakovat jako v divadle. Chvílemi si připadal zase jako malý, když se proháněl s dětmi v sídlišti Buvolích rohů. I on tehdy přehrával všechny ty historky a dobrodružství o nichž se vyprávělo u táborového ohně nebo při návštěvách obchodníků.
„A najednou já jsem tím hrdinou,“ připustil si, když mu to došlo. „Už si na nic nehraju, už ty příběhy žiju.“
Byli zrovna se Světluškou na dvorku a on se musel podívat při té myšlence na své ruce, jakoby věřil, že ony mu vytvořily ten život. Zaznamenal Eillis jak stojí opřená o zárubeň dveří a se zalíbením je sleduje.
„Každý máme své příběhy, které bychom chtěli prožít,“ řekla mu. „Své hrdiny, sny a touhy… Svůj osud.“
Chtěl ji odvětit, že na něco takového nevěří, ale ona mu nedala prostor: „Pojďte na večeři.“
„A Sid?“
„Má moc práce,“ pokrčila rameny, „hned tak tu nebude.“
„A to víš jak?“
„Miluju ho,“ odvětila mu, jako by to vše vysvětlovalo.
Na to jí opravdu neměl co říct.
Světluška jej při jídle přinutila vyprávět další historku a on se jen podivoval nad tím, jak je Eillis klidná, i když to malé děvčátko kolem skotačilo s ústy plným jídlem. Jej kdysi sekýrovala za mnohem menší prohřešky.
„Jsi zvláštní… matka,“ neodpustil si to, když dojedli a Eillis poslala holčičku na kutě. Ta kupodivu naprosto bez problémů poslechla, rozloučila se a odešla. Žádné odmlouvání, žádné žadonění, nic.
Venku se již smrákalo a když jí donesl ze studny vodu, tak se mohl zase usadit s pohárkem medoviny a sledovat ji při práci. Dohromady za celý dosavadní život ji neviděl tolik pracovat jako během dnešního dne. Tábornické věci obvykle vždy obstarával on, zatím co Eillis přemýšlela nebo se toulala po okolí. Mu to samozřejmě nikdy nevadilo, protože jej to uklidňovalo…
„Možná na to také přišla,“ zahřál jej u srdce ten pocit.
„Prošla jsem příliš mnoho míst na to, abych věděla, že žádné není lepší než jiné,“ promluvila sama od sebe. „I lidé jsou vlastně všude stejní,“ pokračovala jakoby mimoděk. „Přesto některá místa jsou pro nás speciální.“
Zapřemýšlel, ale neodpustil si ujištění: „Chceš mi říct, že i když to tu já neshledávám nijak vyjímečným, tak pro tebe to má zcela mimořádnou hodnotu.“
„Život je o pocitech,“ pokývala souhlasně hlavou. „Před těmi jsem utíkala velmi dlouho. A zde mě prostě dostihly.“
„Proto je to zde pro tebe tak důležité,“ pokýval hlavou Quadarq. „Musím přiznat, že ta holčička zaráží i mne, ale i tak…“
„Stále máš problémy přijmout jejího otce,“ usmála se Eillis.
Quadarq ji v odpověď pokrčil rameny. „Předpokládám, že tak jako se ta speciálnost pojí s místy, tak je to i s lidmi.“
„Opravdu jsi vyrostl,“ řekla mu obdivně. „I ty jednou zachráníš princeznu, která bude princeznou pouze ve tvých očích.“
„To zní jako nějaká pohádka,“ zabručel Quadarq.
„Nedošlo ti na tom dvorku, že žiješ pohádky, o kterých jsi v mládí pouze slyšel?“
„Hrát si ty příběhy tolik nebolelo…“
„Jistě,“ souhlasila Eillis. „Opravdová bolest, ale i radost jsou ve skutečnosti mnohem intenzivnější.“ To jej opravdu rozesmálo.
O pár okamžiků později se ale už sápal po zbraních. Ten výraz, který Eillis nasadila nezapomněl ani po těch letech.
„Instinkty jí zřejmě fungují stále stejně,“ napadlo jej, když oba vybíhali ze dveří na dvorek. Hlas volající Eillis zpoza brány statku k nim dolehl až poté. Musel hodně napnout síly, aby k vratům dostal dříve než ona.
„Co se to tu děje?“ zahřměl hlasem, kterým poroučel vojsku na rozlehlých bojištích čímž notně vyděsil dvojici mužů podpírajících Sida. Zezadu jej však nemilosrdně odstrčila Eillis, jejíž přítomnost ty dva trochu uklidnila.
„To to bylo tak vážné?“ podivila se a starostlivě nechala svého muže klesnout na kolena.
„Ne-nehoda v lese,“ koktal při pohledu na Quadarqa starší muž. Teprve pak si barbar uvědomil, že zde není žádné život ohrožující nebezpečí. Taky mu došlo, jak se tváří. A že drží v ruce obnažený tesák. Pokrčil rameny, usmál se na muže a schoval zbraň.
„Kde je raněný,“ chopil se iniciativy a hledal na Sidovi nějaké zranění.
„Je jen vyčerpaný,“ odvětila Eillis, která si kontrolu nad situací vzít nenechala. „Vezmi jej do náruče.“
„Mockrát vám děkujeme, paní,“ podal jí Sidovu brašnu ten mladší. „On…“
„Teď ne,“ rozkázala nesmlouvavě. „Nechci být nezdvořilá, ale musíte jít. On se postaral o vás a já se teď musím postarat o něj, aby mohl co nejdříve zase pomáhat. Kdo ví, co se může stát zítra.“
Na to se oba muži jen hluboce uklonili a spěšně odchvátali do tmy.
„Když jde do tuhého, tak se v tobě minulost nezapře,“ pousmál se cestou přes dvorek Quadarq.
„Vynes jej nahoru do světnice,“ přikázala mu. „A pak tě požádám, abys dnes šel přenocovat do lesa.“
„Cože?“ podivil se.
„Prosím, Quade,“ položila mu ruku na paži, v níž nesl jejího manžela. „Zítra ti to vysvětlím, ale kvůli jeho životu potřebuju, abys mne poslechl.“
„To zní jako nějaký tajný magický rituál,“ ušklíbl se zvědavě, ale věděl, že ji poslechne.
„Ne,“ zašeptal Sid v Quadarkově náručí a trochu se pohnul. Šokovanější tvář než nyní na Eillis Quadarq nikdy nespatřil. „Udělej mi, prosím, můj vývar a pak mi jej přines k hrobům,“ řekl slabě, přesto rozhodně. „A nespěchej. Chci být s tvým přítelem chvíli sám.“
Eillis bez námitek poslechla. Než zmizela v chalupě, tak jen pokynula Quadarqovi směrem, jímž má jít.
„Tma pro tebe nic neznamená,“ promluvil po chvíli Sid k barbarovi, který zcela jistě zamířil k hrobům umístěným mezi shlukem stromů, jenž zahlédl tři sta sáhů za posledním stavením.
„Ne,“ odvětil stručně Quadarq.
„Rozhodně nejsem prvním mužem, kterého neseš jako malého kojence,“ zasmál se vyčerpaně Sid.
„Nejspíše ani ne posledním,“ zabručel smutně barbar. „Čteš mi myšlenky?“
„Ne, jen jsem všímavý. Tvá samozřejmost v této situaci tě prozradila.“
„A můžeš mi je číst?“
„Něčeho na ten způsob jsem schopný,“ přiznal Sid. „Ale o to svolení tě teprve požádám.“
„Jsem králova pravá ruka a prakticky spravuju tohle království,“ zapřemýšlel Quadarq nahlas, protože cítil, že je to v pořádku. „Nemyslím, že jsem v situaci, kdy bych si to mohl dovolit.“
„Pravda,“ pokynul hlavou vyčerpaný muž a ukázal na místo u jednoho náhrobku, kde chtěl položit. „Na to jsem nepomyslel, když jsem se rozhodl tě využít.“
„Využít?“ podivil se Quadarq.
„Potřebuju se vzpamatovat z léčení. Od Ohnivých válek jsem se tak nenadřel,“ pousmál se. Vesele to rozhodně nebylo.
„Oč vůbec šlo?“ zeptal se Quadarq. Muž se kupodivu probíhající konverzací vzpamatovával, což bylo dosti překvapivé.
„Ukážu ti to,“ řekl Sid. „Pak se můžeš rozhodnout, zda mi pomůžeš.“
Barbar kývnutím hlavy souhlasil.
Sid zavřel oči a pak se rozpovídal: „Dřevorubci v lese káceli stromy. Je to na nedalekém kopci, blízko soutěsky. Hodně se tam točí vítr. Vlastně to byla nehoda…“
Quadarqovi došlo, že najednou v mysli sleduje obrazy, které jsou příliš zřetelné, než aby to byla jeho fantazie. A taky cítil ty emoce, které tam všude poletovaly. Viděl strom, kterak se při pádu zkroutil špatným směrem a narazil na jiný strom. Tomu se ulomila koruna a zřítila se na opodál stojící koňské spřežení s vozem plným narubaného dřeva. Nebylo to rychlé, takže nějaký muž se snažil ty koně zachránit. Ale nestihl to.
Cítil tu koňskou hrůzu, kterak se jim veliké třísky zařezávaly do masa a těžké větve jim lámaly končetiny. Zraněná zvířata kolem sebe bila kopyty. Odnesl to ten muž, který se je snažil zachránit.
Ale dílo zkázy stále nebylo dokonáno. Vůz se převrátil, někomu přerazil nohy, jinému zase ruce. Další lidé zranění od vysypaného dřeva. Mezi nimi i děti. Jiný zřícený strom, který spadl na… Agónie, hrůza…
„Dost!“ Obrazy ustaly.
„Ten muž!“ kroutil překvapeně hlavou Quadarq. „Ten muž, který tě sem přinesl, to byl ten samý, který dostal kopytem!“
„Viděl jsi i obrazy?“ zašeptal překvapeně Sid. „Jsi vážně zvláštní…“
„Pomůžu ti,“ reagoval po chvíli Quadarq. „Ty obrazy jsem získal jiným způsobem než ze tvé mysli,“ vysvětlil barbar. To, že se najednou zase umí napojit na přírodu prozrazovat nechtěl.
„Léčím emocemi,“ mluvil Sid. Konverzace jej nějakým způsobem uzdravovala. „Vezmu mysl a ukonejším ji jako malé dítě.
I když s dětmi to tak ve skutečnosti vůbec neumím,“ ušklíbl se. „Cítím co všechno v těch lidech a zvířatech je nashromážděno. Obrazy vidím pouze někdy.“
„Proč to děláš?“
„Protože to umím,“ pokrčil rameny, jako by to všechno vysvětlovalo. „Poznávám lidi, cítím jejich touhy, slabosti, žádosti, přání. Vidím jejich prožitky, které dávno vytěsnili z mysli…“
„Co vidíš v té mé?“ zeptal se Quadarq.
„Tvá mysl, příteli, je pevná a silná,“ odvětil Sid. „Proto jsem si k pomoci vybral tebe, ne Eillis, i když ta její je taky vytrénovaná.
Ale jinak,“ dodal nevesele.
„O tu tvou se mohu opřít aniž bych ji prozkoumával.“
„Znamená to něco?“
„Jsi jako poklid nočního lesa, jsi jako energie předků, mezi nimiž nyní ležíme a kteří opatrují naše životy…“ vyčerpaný muž překvapeně pohlédl na statného barbara. „Ten pocit spojení je až příliš reálný.“
Quadarq jen pokrčil rameny. Myslí se mu míhaly obrazy, výjevy mnoha životů a cloumaly jím různé emoce. „Prožil jsi toho mnoho.“
„Přestože jsem nikdy nebyl dále, než v královském městě.“
„Zachránil jsi mnoho životů,“ konstatoval Quadarq. „Všechny tě nějak poznamenaly.“
„Tak nějak.“
„A Eillis?“ zeptal se barbar. Najednou byl zvědavý, jestli někde v té změti nalezne něco o ní. V tu chvíli to ustalo.
Quadarq zamrkal víčky a pohlédl na teď již spokojeně sedícího Sida.
„Ne, můj příteli,“ usmál se ten. „Pouze léčení, nikoliv získávání informací.“
Barbar se zasmál. Byl chycen na hruškách, ale nevadilo mu to. A najednou tomu muži vedle sebe věřil. Za tu chvíli sdílení jej poznal a pochopil, že si prošel lecčíms a ne vždy byl takový, jako je nyní.
„Už ti to došlo?“ zeptala se Eillis jako kočka se vynořivší ze tmy. Podala Sidovi misku z níž se linula vůně zázvoru a on se z ní lačně napil.
„Tohle mě vždycky postaví na nohy,“ usmál se a lačně opětoval Eillis její polibek. Quadarq si nebyl moc jistý, zda opravdu myslí ten nápoj.
Mlčeli a barbar se nadále probíral obrazy, jež mu zůstaly v hlavě. Měl ale nějaký pocit, že sdílení myšlenek zde zůstalo…
„Vyléčil jsi je všechny,“ řekl po chvíli obdivně. „I koně!“
„Ten z pod stromu nebude moct pracovat ještě půl roku,“ řekl smutně Sid. A Quadarq najednou naprosto přesně věděl, proč jsou Sidova pole zanedbaná, kdežto o rodinu toho nebožáka bude postaráno. A taky věděl, proč si Eillis vybrala tohoto muže.
Najednou mu jasně vyvstala v hlavě jeho minulost. Všechny ty bitvy, bolest a smrt. Všechno, co sám způsobil, ale nikdy vlastně nic nestvořil.
„Vždycky jsem si myslel, že zachraňuji svět,“ řekl tak trochu na svou obhajobu.
Eillis se posadila mezi ně a oběma položila ruce kolem ramen. U Quadarqa to nešlo tak úplně snadno.
„Boj o život se vede na mnoha frontách,“ řekla konejšivě. „Někdy je to v bitvě, jindy zase mezi lány na poli.“
„Tohle by se měl Ther naučit,“ napadlo Quadarqa. „Jinak z něj nikdy nebude dobrý král.“
Eillis si smutně povzdechla, podívala se na Sida, ale ten jí jen s úsměvem kývnul na souhlas.
„Zvláštní způsob telepatie mezi nimi,“ konstatoval Quadarq. Na mentální úrovni totiž nic z toho rozhodně nezachytil.
„Klidně jej vezmi sebou, až si sem přijdeš vyčistit myšlenky,“ nadhodila Eillis.
„Nakonec se té služby koruně nikdy nezbavíš!“ zachechtal se Quadarq.
„Jakoby nestačilo, že jsem mu dělala mámu jeden rok,“ usmála se. Barbar by přísahal, že tam někde zahlédl sentiment a něhu, což bylo v přímém rozporu s tou neskrývanou nenávistí a opovržením, s jakými se tehdy chovala k budoucímu králi. Vlastně ke všem…
„Co o ní opravdu víš?“ zeptal se na rovinu Sida.
„Jen to důležité,“ dostalo se mu lišácké odpovědi. „Že ji miluji. Všechno ostatní je jen na překážku.
…i když po dnešku mám o její minulosti docela konkrétní představu.“
Pak se Sid podíval na svou ženu a dodal: „Vlastně je dobře, že jsem to všechno ty tři roky nevěděl. Nejspíše bych ti pak nebyl tak schopen a ochoten pomoci, jako jsem to udělal.“
„Pojď,“ podala mu ruku a pomohla mu vstát. „Možná se teď cítíš lépe, než když tě sem donesli, ale  přesto si musíš pořádně odpočinout.“ Sidovo vrávorání bylo jasným potvrzením jejích slov.
Eillis odmítla Quadarqovu pomoc a se svým manželem se odebrali do chalupy. Barbar se rozhodl strávit ještě několik chvil rozjímáním u hrobů předků, i když byli někoho jiného. Nakonec se mezi nimi ráno i probudil.

„Léčitel a kovář,“ vyptával se hned druhý den po snídani Quadarq, „jak to jde dohromady?“
„Asi jako cokoliv jiného,“ odvětil mu Sid. „Ocel je jako mysl, mohu se o ni opřít, když potřebuji.“
„Zajimavá myšlenka,“ připustil Quadarq, i když ji moc nechápal.
„Tvá mysl je zvláštní,“ odpověděl Sid, když o tom chvíli přemýšlel. „Ta tvá je silná, jako by byla taková už od narození…“
„Nebo od nějaké události?“ zkusil mu napovědět Quadarq. Vysloužil si tím zvláštní léčitelův pohled. Okamžitě se mu vybavily hluboké Světluščiny oči.
„Může být,“ vrátil se Sid ke konverzaci, jako by se nic nestalo. „Máš vlastně čistou a čestnou mysl dítěte, přesto neochvějně silnou a pevnou. K tomu se my všichni ostatní lidé dopracujeme obvykle až po tom, co ji žhavíme, kováme a kalíme v žáru ohně života. Každý z nás k tomu potřebuje různé zkušenosti.“
„Díky svému léčení máš možnost nahlédnout do mnoha životních zkušeností,“ napadlo Quadarqa.
„Spíše je prožít,“ opravil jej mírně Sid.
„Vnímavý muž?“
„Spíše prokletí pro muže,“ zasmál se léčitel. „Aspoň dokud jsem nepřišel na to, jak to zužitkovat.“
„Prožil jsi mnoho životů v jednom…“
„A našel jsem to, co je všechny spojuje,“ pokýval Sid.
„A co tedy ta mysl?“ vrátil se k původnímu tématu Quadarq.
„Stejně jako třeba nůž, nebo radlice pluhu, meč… Všechno bylo kdysi pouze rudou v zemi. Aby dobře sloužila, musí se zpracovat v nástroj. Mysl je tímto nástrojem.“
„Asi stále nerozumím,“ přiznal barbar.
„Nejsme schopni ovlivnit co za nástroj jsme dostali do vínku,“ pokračoval Sid. „Jeden má onu radlici, jako třeba já,“ ušklíbl se, „kdežto ty jsi dostal meč. No, ve tvém případě je to rovnou kouzelný meč,“ zasmál se. „S tvou silou a schopnostmi není až tak těžké si udržet dětsky čistou a upřímnou mysl.
Každopádně jsme ale zodpovědní za to, jak o svěřený nástroj pečujeme.“
„Králové rodí krále, lordi lordy,“ zapřemýšlel Quadarq.
„A sedláci zase sedláky, kupci kupce. Myslím, že jsi na to celkem kápl,“ pochválil jej Sid. „V realitě to samozřejmě není tak jednoduché, ale uvažuješ správným směrem.“
„Náš rod nám předurčuje náš nástroj, proto erby a rodové znaky.“
„Proto nejstarší synové obvykle kráčí ve šlépějích otce. Je to pro ně nejsnadnější,“ pokýval hlavou Sid. „Kdo jiný než otec nás naučí jak coby muž pečovat o svůj život?“
„Kovář mystik?“ podivil se Quadarq.
„Když něco děláš s láskou a zaujetím, objevíš tajemství života v čemkoliv. V pěstování rostlin, pletení košíků, kralovaní, bojování…“
„Vychovávání dětí?“
„Správně!“ vysloužil si pohled plný obdivu. „Ženy-matky jsou paradoxně největšími mystiky, protože o zrod nového života přímo pečují.“
„Co ta mysl, tedy?“
„Co může tedy člověk dělat s jakýmkoliv nástrojem? Pečuje o něj a používá jej, někteří jej vůbec nepoužívají a raději než s mečem se zaobírají štětcem, i když s tím mečem by jím to šlo mnohem lépe. Další tím mečem třeba zkouší šít. No a pak jsou takoví, kteří ten meč používají až přespříliš a ještě jej před tím špatně ukovali a následně se o něj špatně starali.“
„Proč mám pocit, že nyní narážíš na Eillis?“ zeptal se podezřívavě Quadarq.
„Před lety jsem potkal ženu. Ostrou jako břitva,“ rozpovídal se Sid a posadil se u výhně. „Byla nebezpečná, ale vlastně už jen sama sobě. Každým okamžikem hrozilo, že se zlomí, protože tou svou zbraní mávala kolem sebe neustále.“
„To byla celá ona,“ přiznal Quadarq. „Zajímalo by mě, co dalšího se jí za ty roky, co jsem jí neviděl stalo.“
„Nic moc,“ ozvalo se jím za zády a objekt jejich rozhovoru se přidal k nim. „Nenašla jsem nic z toho, co jsem si umínila najít, o čem jsem si myslela, že mě učiní šťastnou.
Vlastně jsem se vracela za tebou, Quadarqu, protože jsem si byla nucena postupně přiznat, že mé hodnoty mne ke štěstí a spokojenosti nikdy nepřivedou.“
„Ale nedošla jsi,“ řekl trochu smutně Quadarq.
„Ne,“ pohladila jej konejšivě po rameni. „Ty jsi měl ty správné hodnoty vždycky v sobě a měl jsi i sílu je obhájit před celičkým světem.
Jenže jsi díky tomu mohl naprosto normálně žít v prostředí, které by mi tyto hodnoty nikdy nedovolilo používat, protože prostě nemám tvou sílu.“
„Musela jsi potkat někoho, kdo nebude v takové společnosti a kdo se tyto hodnoty musel naučit používat sám od sebe,“ pochopil Quadarq, když mu myslí zavířily vzpomínky, jež včerejšího večera získal od jejího manžela. „ A kdo jiný než slabý muž, který právě ve slabosti nalezl svou sílu?“ Zakroutil nevěřícně hlavou. „Vždycky jsem si myslel, že má síla je požehnání, ale najednou mám pocit, že je mi díky ní něco ukradeno.“
„Blázínku,“ objala jej a políbila na čelo. „Nechápeš, že bez tebe by svět vypadal úplně jinak? Kdo jiný by dokázal obhájit pravdu, čest a spravedlnost vůči všem těm nočním můrám a běsům, jež přišli po Ohnivých válkách?“
„Díky lidem, jako jsi ty,“ vstoupil jim Sid do hovoru,“ vlastně jen díky tvým činům jsem našel víru v to, co bylo dáno do vínku mně.“
„Moc mi nepomáháte. Zrovna mám pocit, že na ramenou nesu celou tíhu světa,“ posteskl si Quadarq. „Sotva zvládám jedno království… Tohle je příliš veliká zodpovědnost.“
„Tvá ramena vypadají široká dost,“ poplácal jej po nich Sid.
„Je to koloběh a nejsi na to sám,“ uklidňovala jej Eillis. „Ty jsi byl jako poslední pochodeň v největší temnotě. Od tebe si mohli rozsvítit své svíce lidé jako je Sid, kteří pomáhají najít nás uvízlé v hlubší temnotě. Zvykají nás na světlo, učí nás s ním kráčet kupředu.“
„To já nemohu,“ připustil Quadarq. „Já se v temnotě vlastně nikdy opravdu neocitl.“
„Proto jsem říkal, že tvá mysl je zvláštní,“ mrknul na něj Sid.
„Už je to lepší,“ pokýval Quadarq. „Každý máme svůj nástroj a když se s ním nebojíme pracovat a správně o něj pečovat, pak dohromady tvoříme…“ bezradně se na ně podíval.
„Vesnici?“ nadhodila Eillis.
„ Fungující království,“ došlo Quadarqovi spokojeně.
Chvíli mlčeli a užívali si poklidnou atmosféru. A najednou to Quadarqa napadlo…
„Ty!“ zahřměl na Sida a postavil se proti němu v celé své mohutnosti. „Ty tady na emocionální a podvědomé úrovni řídíš celou tuhle debatu!“
„Promiň,“ pokrčil takřka nevinně rameny, „když cítím něco nemocného, tak prostě neodolám to nevyléčit.“
„Ale já nejsem nemocný! Právě jste to řekli!“
„Ty jsi jen unavený z neustálého boje na mnoha frontách,“ postavil se proti němu Sid stejně odhodlaně. „Ale tohle království se rozhodně za zdravé považovat nedá.“
„Do háje,“ podíval se na tu dvojici Quadarq zcela novýma očima. „Mistryně manipulace, klamu a přetvářky se dala dohromady s někým úplně stejným!“ nevycházel z údivu.
Vysloužil si tím od těch dvou jenom smích. Veselý a upřímný. Pak se na sebe podívali a on prohodil: „Něco na tom ale možná bude,“ a poškrábal se za uchem.
„Ať procházím jakékoliv pravděpodobnosti, tak nikde nevidím, že bychom někomu, zvláště pak našemu hrdinovi, jakkoliv ublížili,“ doplnila jej Eillis a šibalsky na Quadarqa zamrkala.
Ten ji popadl do náruče, bez problémů zvednul nad hlavu a zatočil se s ní stejně jako předchozí den se Světluškou.
„Nikdy jsem nikoho neviděl se tak dobře nezměnit jako tebe,“ řekl ji spokojeně, když ji postavil na zem. To, jak se červenala a okamžitě vyhledala ochranu u svého muže za to všechno stálo.
Teď už si byl setsakramentsky jistý, že ti dva prostě k sobě dokonale patří.
„Já si počkám na jinou princeznu,“ prohodil sám k sobě vesele.

„Už mi v hlavě vrtá pouze to tvé léčení,“ neodpustil si při loučení. „Proč jsi u toho potřeboval mne a mou pevnou mysl?“
„Když léčím, nasávám ty lidi,“ vysvětlil ochotně Sid. „Celou jejich bytost, protože musím zjistit, co je u nich špatně. A tím ztrácím sám sebe.“
„Proto jsem okamžitě odehnala ty dva dřevorubce,“ doplnila Eillis. „Musel mít kolem sebe pouze mysl, o níž se mohl opřít, která jej dobře zná a navrátí jej sobě samému.“
„Tvou milující, která jej zná jako žádná jiná a jež na dostatečnou dobu kvůli němu umí potlačit sama sebe,“ pokračoval za ni Quadarq s vědomím toho, že ty myšlenky jsou mu nenápadně na nějaké úrovni podsouvány.
„Nebo jen někdo stimuluje mou mysl tím správným směrem,“ došlo mu v duchu a vrhnul na Sida přísný pohled. Ten jen roztáhl doširoka koutky v naprosto nevinném úsměvu.
„Jsou to emoce, které podněcují tvé myšlení,“ řekl mu nahlas. Pak ale navázal na původní téma: „Eillis mi vždy dokáže udělat prostor pro mne samotného, takže se snadno najdu. Kdežto ty funguješ jako naprosto pevná skála uprostřed rozbouřeného oceánu.
Sám bych se z něčeho takového vzpamatovával dva týdny,“ dodal zkroušeně a při tom vděčně. „Jestli bych se z toho nezbláznil.“
„Jak jsi to zvládal za Ohnivých válek bez Eillis?“ napadlo Quadarqa. Sid posmutněl a vysloužil si tím láskyplné objetí od své ženy. Takřka okamžitě se Quadarqovi vybavilo pár obrazů nějaké ženy, k níž cítil něco velmi blízkého…
„Světluščina matka,“ upřesnila Eillis. „Někdy za své ponaučení platíme vysokou daň.“
To byla chvíle, kdy byl Quadarq naprosto vděčný, že díky své pochodni nikdy nepoznal temnotu.
„Temnota v mém podání by mohla být stejně strašlivá, jako všechny ty stvůry dohromady, jež jsem přemohl,“ napadlo jej, když jej pohltil les na cestě zpět.