sobota 28. dubna 2012

Příliš drahý diamant


Mohutný otřes. A pak zmizel ten obrovský tlak tísnící po milióny let.
Svoboda! Život!

„Mistře! Mistře Alberte!“ ozýval se brusírnou Lokův mladý hlas. „Mistře! Obchodníci přijeli a mají ten největší diamant pod sluncem! To musíte vidět!“
Šedivý Mistr Albert důstojně vyšel ze své dílny. Za svůj dlouhý život již spatřil nespočet kamenů a jen o něco méně jich sám přivedl k dokonalosti, ale přesto bylo v jeho očích i pohybech znát dychtivost.
Postavil se před dva úctyhodné muže, za nimiž stálo šest mohutných ozbrojených otroků s vražednými pohledy.
„Ctěný Mistře,“ uklonili se oba zatímco ten starší pronesl pozdrav. „Jak jste již slyšel od vašeho učedníka, přinášíme vám k odkoupení největší diamant, který dosud spatřil světlo světa. Pochází ze vzdálené Tramtárie, kde byl nedávno objeven diamantový důl a tento kámen byl mezi prvními vytěženými. A protože pověst o vašem brusičském umění sahá mnohem dále, než se nalézá Tramtárie, rozhodli jsme se předložit tuto přírodní raritu někomu, kdo z ní bude schopen dostat jen to nejlepší.“
„K odkupu říkáte?“ promluvil zamyšleně Mistr Albert. „Proč jej nenecháte vybrousit a neprodáte za mnohem vyšší cenu vy sami?“
„Ano, jako obchodníci bychom měli uvažovat i tímto směrem,“ pokýval zachmuřele hlavou opět ten starší, jenž se věkem vyrovnal Mistru Albertu, „a nepopírám, že nás to i napadlo, leč já jsem již za svůj život prodal mnoho zboží, potkal mnoho řemeslníků i kupujících, ale nikdy jsem nespatřil, takto veliký diamant,“ prohlásil a pokynem přiměl jednoho z otroků položit na blízký stůl zlatem zdobenou truhličku. Pak k ní sám přistoupil a odklopil víko. Uvnitř ležel větší než grapefruit veliký surový drahokam.
Mistr Albert přišel blíže a začal jej zkoumat.
„Je to natolik zvláštní diamant,“ pokračoval obchodník, „že od první chvíle, kdy jsem jej spatřil vím, že je potřeba s ním zacházet jinak, než je zvykem. Vše mě nabádalo k tomu, abych jej svěřil do péče právě Vám, Mistře.“
„Opravdu zvláštní přístup,“ souhlasil Mistr Albert. „Jakou si za něj žádáš cenu?“
„Nechám Vám tu kámen a do rána po zítřejším dni budu U Zlatého mezka. Poté časně odjíždím zpět do své vlasti,“ oznámil obchodník. „Bez kamene,“ dodal. Načež se uklonil a bez dalšího slova odešel ze dveří.
„Věru zvláštní přístup,“ povzdychl si Mistr.

O hodinu později seděl se svými dvanácti nejstaršími učedníky v kanceláři a nechával je vyjádřit se ke kameni. Ve skutečnosti totiž vůbec netušil, co s ním má dělat. Byl to první kámen, s nímž si nevěděl rady. První v jeho dlouhém životě…
„Tady a tady bych jej rozseknul,“ mluvil zrovna nejstarší a nepraktičtější Chosef. „Vznikli by tak podle směru krystalů čtyři možná i pět menších kamenů, které by byly stále natolik veliké, že by pořád představovaly obrovské jmění.“
„Nejspíše bychom měli nejdříve nalézt potenciální kupce,“ chopil se slova Dionýs, „a kámen zpracovat až podle jejich požadavků a přání.“
„Taky by nebylo špatné…“ většina návrhů nedolehla k Albertovým uším. Bloumal myslí kdo ví kde, až si všimnul, že mladý Nicholas sedí s kamenem v rukách a zadumaně si jej prohlíží. Vydrželo mu to tak dlouho, dokud se ostatní nevypovídali. Poté zvedl hlavu, podíval se Mistru zpříma do očí a řekl: „Mistře, dokáži z něj udělat jedinečný kámen. Je tam. Vidím jej. Prosím, nechte mě to udělat!“
Mistr pokýval zasmušile hlavou: „Uvědomuješ si co všechno to způsobí?“
„Ne,“ svěsil hlavu mladík. „Vidím jen ten tvar. Nikdo nikdy neudělat takový tvar, ale já jej tam vidím. Udělám z něj největší diamant na světě. Bude mnohem vetší než De Wrolosovo oko.“
„Došlo ti, že jej nebude nikdo moc koupit? Že jej budeš opracovávat spoustu let? A když uděláš chybu…“
„Když udělám chybu, tak z něj přeci vždy můžeme udělat několik menších…“ svěsil hlavu Nicholas. Přesto dodal: „Já ji ale neudělám.“
„A komu ten kámen bude patřit?“ zeptal se Mistr. „Máš dost peněz na to, abys jej od toho kupce koupil? Co mu chceš nabídnout? Nikdy ty peníze nezískáš zpět. A i když jej nakonec prodáš a bude to za mnohem více, než jej koupíš, tak pořád to bude jen zlomek jeho skutečné hodnoty. Nehledě na to, že pokud jej budeš opracovávat tak dlouho, tak si vezme kus tebe. Nikdy jej nebudeš schopen prodat.“
Nicholas svěsil ramena. A i když se vnitřně velice bránil, věděl, že má Mistr pravdu. Pomalu položil kámen zpět na stůl, ale bylo to, jako by tam pokládal své vlastní srdce. Třásly se mu ruce, ale nebylo to chtivostí. Cena diamantu mu byla ukradená. Před očima měl od prvního okamžiku jiný kámen než právě držel v rukách. Byl opracovaný, blyštěl se tisíci ploškami, skvěl se jasností, ve světle hrál barvami duhy. Byl již zkušený v práci s diamanty. Za necelé dva roky mu končila služba a pak mohl jít do světa a postavit se na vlastní nohy. S výslužkou si založit vlastní dílničku, pomalu přijímat učedníky, založit rodinu…
Ale najednou to vše bylo pryč. Viděl ten kámen. Najednou to bylo to, po čem pásl celý život, jen to nevěděl, dokud to nespatřil.
„Ten kámen…“ řekl po chvíli ticha. „Opracuji ten kámen a po celou tu dobu Vám budu sloužit. Za byt a stravu. Budu pro Vás pracovat a ve svém volném čase budu teprve dělat na tom kameni. A nechci žádnou výslužku.“
„Jak dlouho?“
„Patnáct let,“ odvětil pevně Nicholas.
„Patnáct let,“ zašumělo v místnosti z jedenácti hrdel.
„Patnáct let je dlouhá doba,“ prohlásil zamyšleně Mistr Albert. „Zvlášť pro mladého muže.“ Vysloužil si tím akorát odhodlaný Nicholasův pohled. V tuto chvíli Nicholas nepochyboval. Věděl, že to je něco, co musí udělat a nepřemýšlel, co jej to bude stát.
„Tak platí,“souhlasil Mistr. Patnáct let bude mít k dispozici nejšikovnějšího ze svých žáků, kteří se u něj kdy učili. Za tu dobu mu vydělá více, než je ochoten zaplatit tomu kupci. Ve skutečnosti byl však zvědavý na to, co vzejde z Nicholasových rukou. Přeci jenom to byl první kámen, jenž vůči němu nepromlouval. Očividně si nechal své tajemství pouze pro toho jediného…

Od té doby se Nicholas uzavřel. Dostal od Mistra samostatnou dílnu a úplnou důvěru. Nutno říct, že přidělenou práci plnil úžasně rychle a zodpovědně. A dokonce lépe, než bylo zadáno. Z pod jeho rukou začaly jako zázrakem vycházet zlatnické a brusičské skvosty.
Na svůj kámen však nešáhl přes půl roku. Když někdo náhodou vstoupil do jeho dílny, tak jej v ten čas většinou přistihli, jak na něj nepřítomně hledí. A možná si u toho něco mumlá…
Až jednoho sobotního odpoledne se Nicholas odhodlal a začal odměřovat první údery. Měl sice před sebou skutečný kámen a v mysli jeho výslednou podobu, o níž za celou tu dobu ani jednou nezapochyboval, protože byla jasnější než letní slunce v poledne. Přesto potřeboval objevit tu cestu, mezi těmi to dvěma obrazy. Z počátku to zkoušel logicky, procházel si vše, co jej jeho Mistr naučil, ale stále to nebylo ono. Měl u toho strach, že to nedopadne tak, jak by mělo.
A tak toho odpoledne, po obrovském vnitřním boji, se rozhodl, že na vše zapomene. Zapomene na ta léta dřiny, shrbených zad a unavených očí. Nechá své ruce a svůj cit vykonat to, co mají a dá jim k tomu plnou důvěru. Těch tisíce hran nedokáže opracovat ve své mysli. Na to žádná nestačí…
A tak začal. Při tom prvním úderu sice možná přeci jenom trochu váhal, ale slyšel jako by jej samotný kámen něžně uklidňoval. Neslyšně k němu promlouval a dodával mu odvahy. Vše bylo v pořádku, on byl ten, který mohl…

A tak šly týdny, měsíce i roky. Chvílemi se Nicholas sám přistihl, že byl natolik ponořen do své práce na velikém diamantu, že se ztrácel mezi realitou a svými představami těch tisíců třpytivých ploch. Někdy nejedl, a nebýt Mistrovy služky, by i nepil celé dny. V takových časech byl rád, že má od Alberta stále dost práce a může od svého diamantu utéct. A tak si vytvořil určitý rytmus mezi prací svou a prací pro Mistra. A Albert na to v tichosti přistoupil. A zákazníci, i když měli zpočátku nějaké výhrady, postupně zjistili, že dostávají za těch pár dní či týdnů čekání navíc umělecké skvosty, jejich cena je vyšší, než ve skutečnosti platí. A tak již dost vysoká pověst Mistrovy dílny ještě více rostla a šířila se do vzdálenějších krajů. Možná k tomu přispíval i tajemný učeň, který pracoval na ještě záhadnějším kameni. O obou začaly postupně vznikat příběhy, jež s množstvím vypravěčů přecházely k pověstem, bájím a legendám…
Nic z toho však nedošlo k Nicholasovým uším. Mistr Albert se o něj chvílemi i strachoval a snažil se jej přemluvit k rozumnějšímu způsobu života, ale Nicholas jej neslyšel. Jak se realita kamene stávala podobnější obrazu v jeho mysli, byl puzen k většímu a většímu pracovnímu nasazení. Dny mu splývaly v roky. Někdy jej obtěžovala únava a nutnost spánku, či jídla. Po takových dnech však přicházela najednou prázdnota a obraz v jeho mysli mizel. Měl pak třeba špatnou náladu, vlastně býval někdy dost zlý a podrážděný, ale když si pár dnů odpočinul, pohrál si se zlatem a vytvořil něco z něj. Či se jen tak prošel mezi stromy v lese, navštívil tržiště a splynul trochu s hlomozem lidí, tak se osvěžen o to náruživěji vracel zpět do práce na diamantu, protože obraz opět povstal svěží a jasný.

Po sedmi letech jednou při večeři se jej Mistr Albert zeptal: „Jak se bude jmenovat?“ Nicholasovi překvapením vypadla lžíce z prstů. Tou dobou mu již táhlo na třicet let a on dokončil hrubý tvar kamene.
„Ještě jsem nad tím nepřemýšlel,“ přiznal se. „Vůbec netuším…“
„Však to přijde ve správný čas,“ uklidnil jej Mistr. Jenže najednou Nicholas cítil, že ten správný čas je právě nyní. Jako by si kámen sám řekl o jméno prostřednictvím Mistrových úst.
Ustal v práci na kameni a opět na něj jen mlčky zíral, i když se mu chvílemi rty samovolně pohybovaly.
A pak po týdnech, možná i po nějakém tom měsíci, zase Mistr uslyšel, že Nicholas započal opět svou práci na kameni. A u večeře sám promluvil: „Již má jméno.“
„Ano,“ konstatoval Mistr.
„Je, vlastně vždy to byla, Senjuu – Duše nymfy z Lotosu.“
„Zvláštní jméno,“ pokýval zadumaně Albert. „Jak jsi na něj přišel?“
„Nevím, Mistře. Asi mi jej sama řekla.“
Večeři dokončili utopeni v myšlenkách. Ale než se Nicholas zvedl, Albert jej zadržel: „Jsi něco přes půlku své smluvní doby,“ začal hovor. „Ale již jsi mi vydělal více, než jsem zaplatil za tvůj drahokam. Jen chci, abys věděl, že můžeš jít kam se ti zlíbí. Již mi nejsi povinován žádnou úmluvou.“
Nicholas byl překvapen. Trochu jej to vytrhlo z kontextu. Vlastně si ani neuvědomil, že už na kameni pracuje tak dlouho. Podíval se na své ruce, pak se zvedl a došel k blízkému zrcadlu. „Sedm let,“ nepoznával se. Byl to někdo jiný. „Sedm let…“
Odešel do své dílny a dále zíral na diamant. „Sedm let,“ zašeptal.
Druhý den jej nikdo nedokázal najít. Vše po něm zůstalo v dílně. Dokonce i diamant ležel na podstavci ze stříbra.
Nebylo po něm ani vidu ani slechu po celý měsíc. Albert si už začínal dělat starosti, ale pak se jednoho odpoledne přiřítil do dílny opálený zarostlý mladý muž. Na tváři měl však úsměv: „Mistře! Můžu tu ještě zůstat a pracovat pro vás, dokud ji nedokončím?“
„Samozřejmě, hochu. Ale pod jednou podmínkou.“
„Přijmu cokoliv,“ smál se Nicholas. Byl najednou jiný – zase plný energie, jako za mládí.
„Převezmeš po mě tuto dílnu až se rozhodnu odejít na odpočinek.“ Nicholasovi spadla čelist. Tak dalece rozhodně nemyslel. Jeho veškerý budoucí život stále končil u hotové Senjuu.
„Pro tebe to bylo sedm let,“ řekl Albert. „Dospěl jsi v mladého zručného muže. Sám se podivuji tvému umění! Ale pro mne to bylo stáří,“ pokračoval Albert. „Můj život již došel skoro všeho, čeho jsem chtěl dosáhnout a cítím, že jsem zralý na odpočinek.“
„A co vaše děti?“ vypadlo z Nicholasových úst.
„Mé děti jsou bohaté. Nemalou měrou jsi se o to zasloužil ty,“ zachechtal se Albert. „Ty nebudou nikdy pracovat. Zato ty jsi syn, jenž se mi nenarodil. Ale abychom učinili všemu zadost. Po dobu než dokončíš Senjuu, půjde výdělek ze tvé práce na odkup této dílny. A když přeplatíš, jako že zcela jistě, tak to zbude tobě.“
„Nevím co na to říct,“ řekl zkroušeně Nicholas.
„Třeba ano,“ nabídl mu ruku Albert.

Časy se změnili. Ne moc, ale přeci jenom ano. Nicholas začal přijímat pod vedením Alberta učedníky a pracoval již jen na vybraných zakázkách. A taky se s radostí pustil do broušení Duše nymfy z Lotosu. Práce to byla titěrná, leč mu šla nebývale od ruky.
„Omluvám se, že jsem tě nechal měsíc samotnou,“ povídal s úsměvem. „Potřeboval jsem si odpočinout, nadechnout se trochu života. Ostatně, ty jsi ležela pod tunami skal několik miliónů let. Co je to pro tebe měsíc?“
„Bez tebe více, než celá ta věčnost,“ zazněla mu v mysli odpověď. Nicholas se trochu lekl, ale vlastně to čekal. Usmál, se.
„Tvůj Lotos rozkvetl, krásná vílo. Nyní zapracujeme na jeho lesku.“

A opět utíkaly měsíce a roky. Nicholas se stal známým nejen pro své umění, ale i proto, že odcházející učedníci šířili zvěsti o krásné Senjuu, jež rozkvétá pod jeho rukama. Jedni říkali, že je krásnou dívkou zakletou mocným čarodějem do kamene, protože se vzepřela jeho zlovůli. Jiní o ní tvrdili, že je smyslným démonem, jenž ošálil Nicholasovu mysl a propůjčil mu moc nad všemi vzácnými kameny a drahými kovy, aby z nich dokázal utvořit nebývalé zázraky. Další mluvili o tom, že sám Nicholas je mocný mág, jenž kameni propůjčil část své duše, aby se tak stal nesmrtelným. Mnoho a mnoho povídaček, báchorek a pověstí vznikalo, ale všechny přispívali tomu, že ještě více mladíků chtělo k Nicholasovi do učení, aby se mohli podívat na tu vzácnost. Nicholas byl zasypán zakázkami i učedníky a měl možnost vybírat jen ty, jež byli jeho srdci nejbližší. A ti odmítnutí samozřejmě svalovali vinu na našeptávajícího ďábla v podobě velkého diamantu.

Po letech Senjuu zkrásněla. Nicholas jí před učedníky netajil a ti jej občas přemluvili, aby jí ukázal i někomu z jejich blízkých. Jen Mistr Albert se na ni nechodil dívat. Chtěl si podržet v paměti ten původní tvar neopracovaného kamene a byl zvědavý, co z něj Nicholas vytvoří.
A Senjuu… Duši nymfy z Lotosu se popularita zamlouvala. Z počátku moc nerozuměla lidem. Byla vyladěná pouze na Nicholase, ale časem se pomalu učila pronikat do myslí ostatních lidí a nějaký čas před svým dokončením již dokázala číst i v těch, jež viděla poprvé. Většinou však byla pro ni lidská mysl plná nepochopitelných obrazů a pocitů. Každý z lidí byl jiný, tak jako se každá její ploška ve stejném světle třpytila jinak. Přesto všichni byli svým způsobem stejní, stejně tak, jako bude každá její plocha souměrná a symetrická.
Jen Nicholas byl jiný. Byl takříkajíc příliš čistý a příliš zahleděný do své práce, než aby měl čas na obyčejný život. Když pohlédla na něj, viděla tam jen sebe. Takovou, jaká bude, možná již za pár měsíců…

 „Hotovo,“ řekl jednoho večera Nicholas. Když už dva dny na ní nic neučinil. Naposledy očistil jednu plošku a pak si ji dlouze prohlížel, ale vnitřně cítil, že je konec. Bylo mu třicet pět let. Posledních patnáct let pracoval na největším diamantu na světě. Za posledních patnáct let se stal nejváženějším klenotníkem na celém světě a možná i v celém vesmíru.
Vůbec si tu dobu nepamatoval. Nyní měl před očima hotový diamant a v mysli obraz toho, jak tehdy vypadal.
„Hotovo,“ řekl spokojeně. „Jsi… Prostě jsi.“
Mistr Albert ležel na posteli, když mu Senjuu donesl. Umíral již několik měsíců, ale nechtěl odejít ze světa, aniž by pohlédl na ten kámen, jenž k němu nikdy nepromluvil. Přesto uklidňoval Nicholase, aby nespěchal. Ostatně to nebylo ani zapotřebí. Nicholasovi to prostě nešlo. Za ty roky si práce našla svůj vlastní rytmus.
Albert vzal Senjuu do rukou a díval se na ni. Před dlouhou dobou ji měl v rukou jako bezejmenný neopracovaný kámen. Teď ten diamant žil svým vlastním životem. Ostatně, ten diamant byl životem. Mnohem rozlehlejším, než by jej dokázala vykonstruovat lidská mysl. Celistvým a jedinečným, jakým jen život může být.
„Zvládl jsi to,“ řekl Albert. „Žák přerostl svého Mistra. Kdybych byl mladší, tak tě požádám o učení.“
„Nesmysl, Mistře. Vždyť to jaký jsem, vše co jsem dokázal, mám od Vás.“
„Nikoliv, Nicholasi,“ protestoval Albert. „Já ti ukázal jak používat nástroje, naučil jsem tě techniku, ale tvé ruce držely ty nástroje. Tvé ruce si našly nejlepší způsob, jak používat mou techniku. A jenom tvé srdce ti řeklo, co se ukrývá v tom kameni.“
Rozhostilo se ticho. Nicholas se díval na kámen a cítil, že na okraji jeho mysli se třepotá nějaká neodbytná myšlenka.
„Přesto,“ řekl klidně Mistr Albert, spokojeně se zavrtal do svých peřin a zavřel oči: „Má technika mi pro tento život byla dostačující a já ji dovedl k dokonalosti, i když ty jsi ji předčil. A jestli je nějaké příště, tak díky tobě vím, že je pořád co zlepšovat a poznávat.“
Nicholas se znova podíval na diamant, který se mu blyštil v rukou. Držel v nich vybroušený život. Použil to, co se naučil, ale povznesl to ke svému srdci a učinil z toho něco jedinečného.
„Končí tady také můj život?“ zeptal se Mistra. Ale odpovědi se mu již nedostalo. Albert již nedýchal, ale na tváři mu spočíval spokojený úsměv.
„A nebo teprve začíná?“