Sedím
na okraji džungle, pozoruji ruch ve vesnici s přístavem u řeky. Velká část
lidí pochází z mého kmene, ale přijali civilizaci barevných lidí, kteří se
zde usadili před dvěma desítkami let. Je to již více než třetina mého života.
Na poměry svého lidu jsem starý a předkové mne již brzy povolají do svého kruhu.
A i když si přeji strávit poslední chvíle v horách, stále mne zde drží
neviditelné pouto.
K molu
dorazila loď a z ní vystoupil barevný muž. Tak jako většina mu podobných
měl na sobě batoh s vhodným oděvem do džungle. Za ty roky neúspěchů a
zbytečných smrtí se poučili a již vědí, jak se pohybovat v mém prostředí.
Přesto se zde stále chovají nedospěleji než naše děti sotva pár měsíců staré.
„I
když...“ ušklíbnu se nahlas, při pohledu na své bývalé soukmenovce.
Zpohodlněli, naivně přijali dary civilizace, aniž předem skutečně věděli, jakou
cenu za ně zaplatí. Vyloučili se tím z džungle a teď žijí polovičním
životem mezi ní a civilizací, aniž by kdy mohli skutečně patřit alespoň k jedné
z nich či k oběma zároveň.
Kdysi
jsem z toho byl velmi nešťastný, hodně jsem se bránil čemukoliv od
barevných lidí, ale síle se těžce vzdoruje. Zvláště tak mocné, jakou sebou
přináší civilizace. A tak jsem udělal to, co mne dlouhá léta naučilo žít
v harmonii s životem v džungli – přizpůsobil jsem se. Stále jsem
šaman svého kmene a vždy jsem byl zvyklý na odloučení od svých soukmenovců. Stále u mn hledají pomoc, přestože jim pomoci mohu méně a méně.
„Moji
duchové již nejsou tak silní jako dříve,“ ušklíbnu se ironicky.
Barevný
muž mne znova zaujme. Bez přílišného otálení se vydá k okraji vesnice, kde
se zastaví a vzhlíží ke vzdáleným vrcholkům hor. Projíždí zvídavým pohledem
nedalekou hradbu stromů, zkoumá cesty a nakonec se přeci jen otočí zpět
k vesnici.
Ale
nevykročí k ní. V jeho postoji spatřuji váhavost.
Nadechnu
se, vydechnu a pokusím se oprostit od nálady chapadla civilizace, které
obklopuje mou rodnou vísku. Brání zcela splynout s džunglí a použít její
moudrost. Po chvíli vnitřní meditace se mi to daří a já mohu pohlédnout na nově
příchozího jiným zrakem.
Jeho
postoj rovněž za tu dobu nabral jistoty. Teď již jen sleduje odkud přišel a
vnitřně se k něčemu odhodlává.
„Zajimavé,“
zašeptám udiveně. Dle mých zkušeností s barevnými je mu okolo čtyřiceti let.
Již to znamená moudrost, ale stále i dostatečnou tělesnou sílu. Tento ale není
typickým dobrodruhem. Je spíše menší, nijak robustní. Na hlavě má pleš. Těch
pár šedivých vlasů okolo ji nijak nezvýrazňují. Přesto v něm dřímá síla.
„...nebo
právě proto,“ vzpomenu si na svůj vlastní výcvik.
Muž se
otočí a teď již pomalu a s rozvahou zamíří do džungle. Pohledem zkoumá
terén a hledá směr, kudy se vydat. Rozbahněná cesta po níž se sváží vytěžené
kmeny se mu zcela očividně nezamlouvá. Po chvíli tedy nachází ztezku, která je
zkratkou do dřevařského tábora na úbočí hor.
Splynu
s džunglí a následuji jej. Nijak nespěchá, zastavuje se a zkoumá okolí.
Chvílemi mi mne napadá, že nasává náladu džungle. Na barevného velice neozvyklé
chování. Stejně tak mi po dvou hodinách dochází, že s džunglí má velmi
malé zkušenosti.
Než si
stihnu o jeho nerozumu cokoliv dalšího poznamenat, vykřikne v řeči velmi
odlišné od angličtiny a chvilku v ní zcela očividně nadává. Cítím
z něj intenzivní strach a hrůzu, které se tímto snaží kompenzovat.
„Ztracení
hadi,“ přechází do angličtiny, které rozumím. „Vždycky se jich vyděsím,“
komentuje dále, aby si ulevil od emocí. „Ale jsem v pralese a měl bych se
naučit to překonat,“ povzdechne si již skoro vesele. „Rozhodně jsou zde víc
doma než já.“
Napadá
mne velmi zlomyslná myšlenka, která se mi nakonec zamlouvá. Ten muž nebude
schopen v džungli přežít sám moc dlouho. Svým chováním si říká o pořádný
malér, ale zaujal mne tak, že se rozhodnu mu pomoci. Jenže to udělám po svém
způsobu...
V jeho
tváři vidím značné překvapení, když před něj o nějakou chvíli později vystoupím
z křoví s kroutícím se hadem v ruce. Tou druhou mu pokynu
v pozdravu, což jej trochu uklidní, ale nenechávám jej vydechnout příliš
na dlouho, protože na něj hada ihned hážu.
Reaguje
naprosto podvědomě tak, že se jej pokusí srazit levačkou, ale nepodaří se mu
to. Plaz se mu obtočí okolo bránící se ruky a v reakci na jeho okamžité
zděšení jej do ní ihned kouše. Muž jej naprosto podvědomě chytá za tlamu,
vytrhává z rány a odhazuje do křoví. Což je samozřejmě nerozumné. Kdyby si
hada ponechal, mohl s ním dojít do vesnice a tam by mu podle něj poskytli
patřičné sérum. Ale jak jsem již říkal dříve – je velmi nezkušený.
Třeští
na mě šokované oči a cloumá jím první nápor šoku. Ten je zatím ze strachu.
„Vymačkal
jsem jed,“ vysvětlím mu a čopnu si před ním na stezku. Sleduji jeho reakce, kdy
se snaží zklidnit a převzít nad sebou kontrolu. Napodobí můj příklad a zhluboka
dýchá, zatím co mne pozoruje.
„Nic
moc k vidění,“ odhaduji co si myslí. Jsem seschlý, malý i na svůj lid,
s křivými končetinami již od narození. A mé vrásky již jen doplňují tu
hromadu jizev, které na mne zanechalo učení na šamana.
„Necítím
prsty,“ informuje mne o svém stavu.
Pokývám
na souhlas. „Plná dávka ochromí dech,“ hledám slova v angličtině.
Dá mi
na jevo, že rozumí. Naznačí odpočinek. Beze slov se zvedám a odvádím jej do
džungle, pryč ze stezky. Směřuji na místo vhodné k táboření a i když to
není nijak daleko, trvá nám to takřka dvojnásobek času. Jed, i když slabý, mu
způsobuje svalovou slabost, křeče a ovlivňuje i zrak.
S provizorním
přístřeškem mu musím pomoct, zatím co se o něj pokouší na střídačku zimnice
s horečkou. Přesto je to mnohem víc, než pro mne udělal u první takové
otravy můj učitel. Bylo mi tehdy osm a on mne nechal samotného uprostřed
džungle, abych dokázal, že mám dostatečnou chuť žít.
Vždycky
jsem jej hrozně nenáviděl.
Barevný
muž se pod přístřeškem zachumlá do spacáku a pak mne pozoruje. Vím, že za
chvíli omdlí a mu to nejspíše taky dochází.
„Jak se
zbavit strachu z hadů,“ ušklíbne se a dá mi tím najevo, že ví, oč mi jde.
Usměju se na něj v souhlasu. „Není to zrovna cesta, kterou bych si
dobrovolně vybral,“ odvětí. Víčka se mu zachvějí jak ztrácí sílu je udržet
otevřená. Pro mne je to znamení a dám mu napít z připravené dutinky, která
mi běžně visí u krku.
Když
jeho vědomí odvanou mdloby, přisednu si k němu, abych jej mohl lépe hlídat.
Není toho moc, co bych pro něj mohl ještě udělat. Jde mi hlavně ochránit ho
před dalšími hady a hmyzem. Ostatní je jen na jeho síle.
Stát se
bojovníkem a lovcem není rozhodně nic snadného. Musíte být silný, houževnatý,
trpělivý. Rozhodně velmi pomáhá mít silné a zdravé rodiče a dobrou stravu
v mládí. To vše samozřejmě ženy vědí a proto raději lehávají s těmi
nejlepšími.
Ale i
tak to mají ti nejlepší těžké. Musí projít mnoha zkouškami, také bolestí a je
potřeba naučit se naslouchat džungli. Stát se v ní opravdovým mužem se
nepovede úplně všem chlapcům. Takový je ale život.
Být
šamanem oproti tomu znamená, že džungli je potřeba skutečně porozumět. A ne
jenom ji, ale i lidem a hlavně sám sobě.
Šaman
se svým učedníkem často mizí na dlouhá období do jejího nitra. Prý v ní
meditují, předávají si životní zkušenosti a provozují temné rituály k
vyvolávání duchů přírody.
„Škoda,
že touto cestou nešel i můj učitel,“ pousměji se smutně. Na každou získanou
moudrost mám památku v podobě jizvy a s ní spojnou bolest a utrpení.
Můj mistr mi předal jen několik receptů na důležité odvary a léky, ale jinak
mne nechal si na vše přijít samotného. Vlastně mne k tomu vždy donutil
tím, že mi ztížil již tak dost obtížné podmínky.
Dokázal
mne přivést do cesty zraněné a hladové pumě bez jakýchkoliv zbraní. Otrávil
mne, abych vybičoval jen svou vůlí organismus k překonání jedu.
Zdrogovaného a takřka neschopného pohybu mne nechával uprostřed džungle, abych
ji porozuměl. Oslaboval mne natolik, až jsem byl nucen používat vnímavost a
porozumění tam, kde by kdokoliv jiný použil sílu.
Nutil
mne jít na dno nejen mých fyzických sil, ale hlavně těch psychických. A já po letech
poznal, že psychické síly dno žádné nemají. Dokud je vůle žít, je vždy kam
sáhnout...
Ráno se
barevný muž probral. Zcela bledý až bílý, ale přesto živý. Z toho
nejhoršího se dostal, i když potrvá pár dní, než se mu vrátí síly k chůzi.
Zvládl se pouze napít a pak si zase lehl. Než usnul, pozoroval jsem, jak
pracuje s energií. Stahoval ji do svých vnitřností, které byly poškozeny
jedem. Fascinovalo mne, jak ví, kam má sáhnout, protože zde mu může dočasně
chybět. Na něco takového jsem přišel až časem a spíše náhodou, když jsem byl
natolik vyčerpaný, že jsem nemohl dělat nic jiného, než sledovat chování svého
vlastního těla. Až později mi došlo, že přesně tohle po mě můj mistr žádal, aby
mi v tomto směru dal pokoj.
„Vyber
slabého s velkou vůli žít,“ řekl mi na rozloučenou můj tehdy již velmi starý
učitel. Odcházel do džungle s úmyslem v ní zemřít tak, jak to dělali
všichni naši předchůdci. Šaman musí zmizet, splynout s duchy. Alespoň tak
se to tradovalo před ostatními z kmene. Bylo potřeba mít tu správnou pověst
a reputaci. Díky ní se mohli lidé vyléčit jen pouhou vírou. A to je opravdu
mocná magie.
Bohužel
oproti takovým lidem se musí šaman neustále ptát a vlastně nevěřit ničemu. Víra
nevede k porozumění, víra vede pouze k následování.
Tehdy
jsem teprve pochopil, proč si vzal za učedníka mne. A také jsem pochopil, jak
se mohl on, kdysi mocný válečník, stát šamanem. Jej totiž na čas ochromil pád ze
stromu. To v džungli přinutí být vnímavým i toho nejsilnějšího.
Odpoledne
se muž již zvládl posadit a najíst. Sledovali jsme se u toho navzájem. Neměl
již žádný strach. Přežil svou smrt a to vždy muže posune kupředu. Jeho mysl
byla uvolněná a otevřená. To se u barevných moc často nevidí. Chvíli klouzal
zrakem po okolí, pak spočinul na mně. Ale nevydrželo mu to dlouho, protože na
mě není co sledovat. Jsem džungle a v takových chvílích prakticky
neexistuji.
Pousmál
se nad tím a pokusil se mne napodobit. Vnímal jsem, jak dechem nabírá sílu pralesa
a podivil se, jak mu to jde. Pokusil se ještě více uvolnit svou mysl, ale neshledalo
se to s takovým účinkem, jako u mě.
„Jsi
plný civilizace,“ promluvil jsem a on přikývl.
„Prales
je tvůj,“ odvětil. „Civilizace zase má.“
Nezbylo
mi, než s ním souhlasit. Vrátil jsem se ke vzpomínkám dřív, než znova
usnul.
Po té,
co odešel muj učitel, uplynulo jen pár let poklidu, než přišli barevní lidé.
Byli hluční a přinášeli sebou zcela jiné duchy. Džungle dokázala jejich hlasité
a těkavé myšlenky vycítit na míle daleko. Zneklidněla. Lov se stal těžším,
dravci agresivnějšími.
Barevní
byli neohrabaní, ale vynahrazovali si to důvtipem. Když neuspěli jeden rok, ten
další dorazili s lepšími nástroji. My si po generace vystačili
s foukačkami nebo luky. Po prvních několika letech jsem pochopil, že
dokáží něco nového vymyslet a vynalézt několikrát za rok. Bylo to neuvěřitelné
a nejspíše za to mohla ta spousta myšlenek, jež se jim neustále honila hlavou.
Civilizace
a její vynálezy mne připravili o kmen a jeho území. Také to byli samozřejmě
obchodníci, kteří dovezli třpytivé tretky, tabák, alkohol, ale také ostré nože,
či pušky, díky nimž se i jeden muž mohl postavit jakékoliv šelmě. Něco takového
je pro každého válečníka a lovce příliš neodolatelným lákadlem. Každý chce být
dost zajimavým pro ženy a co je vábivější než kůže ocelota?
Trpěl
jsem spolu s džunglí. Bojoval jsem, promlouval k náčelníkům i
bojovníkům, ale nakonec jsem to musel vzdát, když barevný muž začal léčit
nemoci a pomáhat tehdy, když slabí měli skutečně zemřít tak, jak to chtěl
samotný život.
Když
dorazily i zákony a pravidla barevných, byl jsem již smířen. A proto jsem
udělal to samé, nač jsem si zvykl ze svého dřívějšího výcviku, zkusil jsem porozumět
civilizaci.
Jenže
jsem byl již příliš starý, měl jsem mnoho návyků z džungle a chyběl mi
jakýkoliv smysl k přežití v civilizaci a hlavně mezi lidmi.
Několikrát jsem málem zemřel, abych se nakonec tak tak vrátil zpět tam, kam
patřím. Civilizaci jsem nedokázal poznat, natož jí porozumět.
A od
těch dob jsem čekal. Až jsem se konečně dočkal toho správného muže. Šamana
civilizace...
„Díky,“
řekl mi ráno ten muž. Rozuměl životu a na džungli se adaptoval velmi rychle.
Dokázal opak toho, co já nezvládl s civilizací. Samozřejmě, zabralo by mu
ještě roky naučit se v ní žít a přežít a nejspíše by to nikdy nezvládl ani
z poloviny tak dobře, jako já, ale nebylo to třeba. Teď jsem již chápal,
že můj strach ze zmizení šamanů byl nepodstatný. Život si je dokázal vycvičit
všude a zřejmě k tomu stále používal ty samé způsoby, jako je bolest,
utrpení a síla, pramenící ze slabosti. Ten muž přede mnou mi o tom ani nemusel
vyprávět. Jizvy na jeho duši mi byly odhaleny téměř dva dny. Nedokázal jsem je
sice pochopit, protože pro mne byli příliš vzdálené, ale byly to podobné jizvy,
jaké já nosím na těle.
Bylo
zřejmé, že civilizace je také džunglí, jen je vytvářena v myslích
barevných lidí, ne v realitě, na jakou jsem byl zvyklý já.
„Jiný
svět duchů,“ řekl jsem a vysloužil si přikývnutí. Šaman přede mnou jí rozuměl a
uměl se v ní pohybovat. Kdo ví, jací duchové jej přiměli, aby se vrátil ke
svým kořenům získat zážitek smrti.
Odpoledne
jsem jej doprovodil k vesnici, kde jsme se beze slov rozloučili.
A já
konečně mohl odejít do hor ke svým předkům s vědomím, že se změnila pouze
džungle. Život zůstal stále stejným...
Žádné komentáře:
Okomentovat