čtvrtek 1. listopadu 2012

Jak šamané odcházejí a přicházejí



Sedím na okraji džungle, pozoruji ruch ve vesnici s přístavem u řeky. Velká část lidí pochází z mého kmene, ale přijali civilizaci barevných lidí, kteří se zde usadili před dvěma desítkami let. Je to již více než třetina mého života. Na poměry svého lidu jsem starý a předkové mne již brzy povolají do svého kruhu. A i když si přeji strávit poslední chvíle v horách, stále mne zde drží neviditelné pouto.
K molu dorazila loď a z ní vystoupil barevný muž. Tak jako většina mu podobných měl na sobě batoh s vhodným oděvem do džungle. Za ty roky neúspěchů a zbytečných smrtí se poučili a již vědí, jak se pohybovat v mém prostředí. Přesto se zde stále chovají nedospěleji než naše děti sotva pár měsíců staré.
„I když...“ ušklíbnu se nahlas, při pohledu na své bývalé soukmenovce. Zpohodlněli, naivně přijali dary civilizace, aniž předem skutečně věděli, jakou cenu za ně zaplatí. Vyloučili se tím z džungle a teď žijí polovičním životem mezi ní a civilizací, aniž by kdy mohli skutečně patřit alespoň k jedné z nich či k oběma zároveň.
Kdysi jsem z toho byl velmi nešťastný, hodně jsem se bránil čemukoliv od barevných lidí, ale síle se těžce vzdoruje. Zvláště tak mocné, jakou sebou přináší civilizace. A tak jsem udělal to, co mne dlouhá léta naučilo žít v harmonii s životem v džungli – přizpůsobil jsem se. Stále jsem šaman svého kmene a vždy jsem byl zvyklý na odloučení od svých soukmenovců. Stále u mn hledají pomoc, přestože jim pomoci mohu méně a méně.
„Moji duchové již nejsou tak silní jako dříve,“ ušklíbnu se ironicky.
Barevný muž mne znova zaujme. Bez přílišného otálení se vydá k okraji vesnice, kde se zastaví a vzhlíží ke vzdáleným vrcholkům hor. Projíždí zvídavým pohledem nedalekou hradbu stromů, zkoumá cesty a nakonec se přeci jen otočí zpět k vesnici.
Ale nevykročí k ní. V jeho postoji spatřuji váhavost.
Nadechnu se, vydechnu a pokusím se oprostit od nálady chapadla civilizace, které obklopuje mou rodnou vísku. Brání zcela splynout s džunglí a použít její moudrost. Po chvíli vnitřní meditace se mi to daří a já mohu pohlédnout na nově příchozího jiným zrakem.
Jeho postoj rovněž za tu dobu nabral jistoty. Teď již jen sleduje odkud přišel a vnitřně se k něčemu odhodlává.
„Zajimavé,“ zašeptám udiveně. Dle mých zkušeností s barevnými je mu okolo čtyřiceti let. Již to znamená moudrost, ale stále i dostatečnou tělesnou sílu. Tento ale není typickým dobrodruhem. Je spíše menší, nijak robustní. Na hlavě má pleš. Těch pár šedivých vlasů okolo ji nijak nezvýrazňují. Přesto v něm dřímá síla.
„...nebo právě proto,“ vzpomenu si na svůj vlastní výcvik.
Muž se otočí a teď již pomalu a s rozvahou zamíří do džungle. Pohledem zkoumá terén a hledá směr, kudy se vydat. Rozbahněná cesta po níž se sváží vytěžené kmeny se mu zcela očividně nezamlouvá. Po chvíli tedy nachází ztezku, která je zkratkou do dřevařského tábora na úbočí hor.
Splynu s džunglí a následuji jej. Nijak nespěchá, zastavuje se a zkoumá okolí. Chvílemi mi mne napadá, že nasává náladu džungle. Na barevného velice neozvyklé chování. Stejně tak mi po dvou hodinách dochází, že s džunglí má velmi malé zkušenosti.
Než si stihnu o jeho nerozumu cokoliv dalšího poznamenat, vykřikne v řeči velmi odlišné od angličtiny a chvilku v ní zcela očividně nadává. Cítím z něj intenzivní strach a hrůzu, které se tímto snaží kompenzovat.
„Ztracení hadi,“ přechází do angličtiny, které rozumím. „Vždycky se jich vyděsím,“ komentuje dále, aby si ulevil od emocí. „Ale jsem v pralese a měl bych se naučit to překonat,“ povzdechne si již skoro vesele. „Rozhodně jsou zde víc doma než já.“
Napadá mne velmi zlomyslná myšlenka, která se mi nakonec zamlouvá. Ten muž nebude schopen v džungli přežít sám moc dlouho. Svým chováním si říká o pořádný malér, ale zaujal mne tak, že se rozhodnu mu pomoci. Jenže to udělám po svém způsobu...
V jeho tváři vidím značné překvapení, když před něj o nějakou chvíli později vystoupím z křoví s kroutícím se hadem v ruce. Tou druhou mu pokynu v pozdravu, což jej trochu uklidní, ale nenechávám jej vydechnout příliš na dlouho, protože na něj hada ihned hážu.
Reaguje naprosto podvědomě tak, že se jej pokusí srazit levačkou, ale nepodaří se mu to. Plaz se mu obtočí okolo bránící se ruky a v reakci na jeho okamžité zděšení jej do ní ihned kouše. Muž jej naprosto podvědomě chytá za tlamu, vytrhává z rány a odhazuje do křoví. Což je samozřejmě nerozumné. Kdyby si hada ponechal, mohl s ním dojít do vesnice a tam by mu podle něj poskytli patřičné sérum. Ale jak jsem již říkal dříve – je velmi nezkušený.
Třeští na mě šokované oči a cloumá jím první nápor šoku. Ten je zatím ze strachu.
„Vymačkal jsem jed,“ vysvětlím mu a čopnu si před ním na stezku. Sleduji jeho reakce, kdy se snaží zklidnit a převzít nad sebou kontrolu. Napodobí můj příklad a zhluboka dýchá, zatím co mne pozoruje.
„Nic moc k vidění,“ odhaduji co si myslí. Jsem seschlý, malý i na svůj lid, s křivými končetinami již od narození. A mé vrásky již jen doplňují tu hromadu jizev, které na mne zanechalo učení na šamana.
„Necítím prsty,“ informuje mne o svém stavu.
Pokývám na souhlas. „Plná dávka ochromí dech,“ hledám slova v angličtině.
Dá mi na jevo, že rozumí. Naznačí odpočinek. Beze slov se zvedám a odvádím jej do džungle, pryč ze stezky. Směřuji na místo vhodné k táboření a i když to není nijak daleko, trvá nám to takřka dvojnásobek času. Jed, i když slabý, mu způsobuje svalovou slabost, křeče a ovlivňuje i zrak.
S provizorním přístřeškem mu musím pomoct, zatím co se o něj pokouší na střídačku zimnice s horečkou. Přesto je to mnohem víc, než pro mne udělal u první takové otravy můj učitel. Bylo mi tehdy osm a on mne nechal samotného uprostřed džungle, abych dokázal, že mám dostatečnou chuť žít.
Vždycky jsem jej hrozně nenáviděl.
Barevný muž se pod přístřeškem zachumlá do spacáku a pak mne pozoruje. Vím, že za chvíli omdlí a mu to nejspíše taky dochází.
„Jak se zbavit strachu z hadů,“ ušklíbne se a dá mi tím najevo, že ví, oč mi jde. Usměju se na něj v souhlasu. „Není to zrovna cesta, kterou bych si dobrovolně vybral,“ odvětí. Víčka se mu zachvějí jak ztrácí sílu je udržet otevřená. Pro mne je to znamení a dám mu napít z připravené dutinky, která mi běžně visí u krku.
Když jeho vědomí odvanou mdloby, přisednu si k němu, abych jej mohl lépe hlídat. Není toho moc, co bych pro něj mohl ještě udělat. Jde mi hlavně ochránit ho před dalšími hady a hmyzem. Ostatní je jen na jeho síle.

Stát se bojovníkem a lovcem není rozhodně nic snadného. Musíte být silný, houževnatý, trpělivý. Rozhodně velmi pomáhá mít silné a zdravé rodiče a dobrou stravu v mládí. To vše samozřejmě ženy vědí a proto raději lehávají s těmi nejlepšími.
Ale i tak to mají ti nejlepší těžké. Musí projít mnoha zkouškami, také bolestí a je potřeba naučit se naslouchat džungli. Stát se v ní opravdovým mužem se nepovede úplně všem chlapcům. Takový je ale život.
Být šamanem oproti tomu znamená, že džungli je potřeba skutečně porozumět. A ne jenom ji, ale i lidem a hlavně sám sobě.
Šaman se svým učedníkem často mizí na dlouhá období do jejího nitra. Prý v ní meditují, předávají si životní zkušenosti a provozují temné rituály k vyvolávání duchů přírody.
„Škoda, že touto cestou nešel i můj učitel,“ pousměji se smutně. Na každou získanou moudrost mám památku v podobě jizvy a s ní spojnou bolest a utrpení. Můj mistr mi předal jen několik receptů na důležité odvary a léky, ale jinak mne nechal si na vše přijít samotného. Vlastně mne k tomu vždy donutil tím, že mi ztížil již tak dost obtížné podmínky.
Dokázal mne přivést do cesty zraněné a hladové pumě bez jakýchkoliv zbraní. Otrávil mne, abych vybičoval jen svou vůlí organismus k překonání jedu. Zdrogovaného a takřka neschopného pohybu mne nechával uprostřed džungle, abych ji porozuměl. Oslaboval mne natolik, až jsem byl nucen používat vnímavost a porozumění tam, kde by kdokoliv jiný použil sílu.
Nutil mne jít na dno nejen mých fyzických sil, ale hlavně těch psychických. A já po letech poznal, že psychické síly dno žádné nemají. Dokud je vůle žít, je vždy kam sáhnout...

Ráno se barevný muž probral. Zcela bledý až bílý, ale přesto živý. Z toho nejhoršího se dostal, i když potrvá pár dní, než se mu vrátí síly k chůzi. Zvládl se pouze napít a pak si zase lehl. Než usnul, pozoroval jsem, jak pracuje s energií. Stahoval ji do svých vnitřností, které byly poškozeny jedem. Fascinovalo mne, jak ví, kam má sáhnout, protože zde mu může dočasně chybět. Na něco takového jsem přišel až časem a spíše náhodou, když jsem byl natolik vyčerpaný, že jsem nemohl dělat nic jiného, než sledovat chování svého vlastního těla. Až později mi došlo, že přesně tohle po mě můj mistr žádal, aby mi v tomto směru dal pokoj.

„Vyber slabého s velkou vůli žít,“ řekl mi na rozloučenou můj tehdy již velmi starý učitel. Odcházel do džungle s úmyslem v ní zemřít tak, jak to dělali všichni naši předchůdci. Šaman musí zmizet, splynout s duchy. Alespoň tak se to tradovalo před ostatními z kmene. Bylo potřeba mít tu správnou pověst a reputaci. Díky ní se mohli lidé vyléčit jen pouhou vírou. A to je opravdu mocná magie.
Bohužel oproti takovým lidem se musí šaman neustále ptát a vlastně nevěřit ničemu. Víra nevede k porozumění, víra vede pouze k následování.
Tehdy jsem teprve pochopil, proč si vzal za učedníka mne. A také jsem pochopil, jak se mohl on, kdysi mocný válečník, stát šamanem. Jej totiž na čas ochromil pád ze stromu. To v džungli přinutí být vnímavým i toho nejsilnějšího.

Odpoledne se muž již zvládl posadit a najíst. Sledovali jsme se u toho navzájem. Neměl již žádný strach. Přežil svou smrt a to vždy muže posune kupředu. Jeho mysl byla uvolněná a otevřená. To se u barevných moc často nevidí. Chvíli klouzal zrakem po okolí, pak spočinul na mně. Ale nevydrželo mu to dlouho, protože na mě není co sledovat. Jsem džungle a v takových chvílích prakticky neexistuji.
Pousmál se nad tím a pokusil se mne napodobit. Vnímal jsem, jak dechem nabírá sílu pralesa a podivil se, jak mu to jde. Pokusil se ještě více uvolnit svou mysl, ale neshledalo se to s takovým účinkem, jako u mě.
„Jsi plný civilizace,“ promluvil jsem a on přikývl.
„Prales je tvůj,“ odvětil. „Civilizace zase má.“
Nezbylo mi, než s ním souhlasit. Vrátil jsem se ke vzpomínkám dřív, než znova usnul.

Po té, co odešel muj učitel, uplynulo jen pár let poklidu, než přišli barevní lidé. Byli hluční a přinášeli sebou zcela jiné duchy. Džungle dokázala jejich hlasité a těkavé myšlenky vycítit na míle daleko. Zneklidněla. Lov se stal těžším, dravci agresivnějšími.
Barevní byli neohrabaní, ale vynahrazovali si to důvtipem. Když neuspěli jeden rok, ten další dorazili s lepšími nástroji. My si po generace vystačili s foukačkami nebo luky. Po prvních několika letech jsem pochopil, že dokáží něco nového vymyslet a vynalézt několikrát za rok. Bylo to neuvěřitelné a nejspíše za to mohla ta spousta myšlenek, jež se jim neustále honila hlavou.
Civilizace a její vynálezy mne připravili o kmen a jeho území. Také to byli samozřejmě obchodníci, kteří dovezli třpytivé tretky, tabák, alkohol, ale také ostré nože, či pušky, díky nimž se i jeden muž mohl postavit jakékoliv šelmě. Něco takového je pro každého válečníka a lovce příliš neodolatelným lákadlem. Každý chce být dost zajimavým pro ženy a co je vábivější než kůže ocelota?
Trpěl jsem spolu s džunglí. Bojoval jsem, promlouval k náčelníkům i bojovníkům, ale nakonec jsem to musel vzdát, když barevný muž začal léčit nemoci a pomáhat tehdy, když slabí měli skutečně zemřít tak, jak to chtěl samotný život.
Když dorazily i zákony a pravidla barevných, byl jsem již smířen. A proto jsem udělal to samé, nač jsem si zvykl ze svého dřívějšího výcviku, zkusil jsem porozumět civilizaci.
Jenže jsem byl již příliš starý, měl jsem mnoho návyků z džungle a chyběl mi jakýkoliv smysl k přežití v civilizaci a hlavně mezi lidmi. Několikrát jsem málem zemřel, abych se nakonec tak tak vrátil zpět tam, kam patřím. Civilizaci jsem nedokázal poznat, natož jí porozumět.
A od těch dob jsem čekal. Až jsem se konečně dočkal toho správného muže. Šamana civilizace...

„Díky,“ řekl mi ráno ten muž. Rozuměl životu a na džungli se adaptoval velmi rychle. Dokázal opak toho, co já nezvládl s civilizací. Samozřejmě, zabralo by mu ještě roky naučit se v ní žít a přežít a nejspíše by to nikdy nezvládl ani z poloviny tak dobře, jako já, ale nebylo to třeba. Teď jsem již chápal, že můj strach ze zmizení šamanů byl nepodstatný. Život si je dokázal vycvičit všude a zřejmě k tomu stále používal ty samé způsoby, jako je bolest, utrpení a síla, pramenící ze slabosti. Ten muž přede mnou mi o tom ani nemusel vyprávět. Jizvy na jeho duši mi byly odhaleny téměř dva dny. Nedokázal jsem je sice pochopit, protože pro mne byli příliš vzdálené, ale byly to podobné jizvy, jaké já nosím na těle.
Bylo zřejmé, že civilizace je také džunglí, jen je vytvářena v myslích barevných lidí, ne v realitě, na jakou jsem byl zvyklý já.
„Jiný svět duchů,“ řekl jsem a vysloužil si přikývnutí. Šaman přede mnou jí rozuměl a uměl se v ní pohybovat. Kdo ví, jací duchové jej přiměli, aby se vrátil ke svým kořenům získat zážitek smrti.

Odpoledne jsem jej doprovodil k vesnici, kde jsme se beze slov rozloučili.
A já konečně mohl odejít do hor ke svým předkům s vědomím, že se změnila pouze džungle. Život zůstal stále stejným...

Žádné komentáře:

Okomentovat