čtvrtek 22. března 2012

O Drakovi a čarodějce


V dávných časech, v daleké zemi žil drak. Z draků nebyl největší, ale malý také ne. Ze své sluje vycházel se západem slunce a plachtil noční oblohou, hledaje kořist nebo jen pobavení. Svým ostrým zrakem prozkoumával krajinu a jeho neobyčejný sluch mu obvykle poskytoval zbytek zábavy. Byl relativně mladý, ale oproti svým vrstevníkům zvládal mnohem více kouzel a jeho moudrost také nebyla přehlédnutelná. Přesto, jak už to u draků bývá, se stranil svého druhu, i když občas zatoužil strávit nějakou tu chvíli se sobě rovnou dračicí.
Stranil se i lidí. Možná proto, že jim moc nerozuměl a více méně je přehlížel. Sem tam uzobl z nějakého stáda ovci, nebo telátko, ale jinak je nechával na pokoji. Nemohli mu ublížit, ale ani mu neměli co nabídnout.
Nebyl zlý – nebo aspoň být nechtěl, i když si uvědomoval, že díky své síle a chytrosti by si mohl podrobit široširé okolí. A tak se skrýval ve své sluji, lovil, opatroval svůj poklad a přemýšlel. A když jej unavilo i to, tak třeba prospal i několik desítek let.

Jednou se vrátil z většího lovu, protože jej nějak omrzela nečinnost a monotónnost okolí a chystal se právě k nějakému takovému delšímu spánku. Miloval, když se po letech mohl probudit do nového světa. Lidé, ač to přiznával nerad, byli zajimavým druhem, který stále něco vymýšlel. Sice provozovali i spoustu nudných a nesmyslných činností, ale protože Drak věděl, že Velký Praoheň, by jim jejich vlastnosti nedal jen tak pro nic za nic, tak to nijak nekritizoval a snažil se najít smysl v jejich snažení.
Zrovna, když se mu už klížily oči, tak zaslechl, že někdo vstoupil do jeho jeskyně. Bylo to takové tiché a nesmělé plesknutí bosého chodidla o skálu, které dokázal zachytit jen on.
„Člověk?“ podivil se v duchu. Něco takového se mu už nestalo pěknou řádku let. Lidi v minulých staletích občas napadl nějaký nesmyslný nápad, že by jej třeba mohli uctívat za boha – zrovna tento patřil k těm nejšťastnějším. Obvykle mu nosili jídlo a on si vesele lenivěl a bavil se nad lidskou omezeností. Nebo jindy si vymysleli nějaké báchorky o tom, že aby je nezničil, tak mu musí předhodit sličnou pannu, již se pak často snažilo zachránit několik hloupých mužů s kopími a meči. A podobní hlupáci jej také někdy navštěvovali, protože si umínili, že se v jeho doupěti nalézá obrovský zlatý poklad, nevídané ceny. Na ty obvykle platil jeden plamenný dech, nebo plácnutí tlapy. Bylo celkem směšné, jak si mysleli, že ten kousek tenké oceli je před ním dokáže ochránit.
„Takže tu zase máme pannu?“ ušklíbl se a srovnal si lépe hlavu na předních tlapách. „A to už jsem si myslel, že na mě tohle století zapomněli.“
Kroky se blížily. A po chvíli se zpoza zatáčky vynořila ženská, vlastně spíše dívčí, postava. Držela v ruce světlo, ale nebyla to pochodeň. Prostě se jí nad dlaní vznášela zářící koule, jež jí svítila na cestu.
Když jej spatřila, pohlédla mu zpříma do očí, jak to ještě žádný člověk nikdy neudělal a řekla úplně obyčejnou větu: „Tak jsem tady.“ A usmála se.
To bylo poprvé v Drakově životě, kdy nevěděl, co člověku říct. S drobným upřímným úsměvem se na něj dívala. V ušpiněných šatech, bosa, v dlouhých vlnitých a hustých kadeřích smetí z lesa.
„To vidím,“ vzmohl se na odpověď. „A čeho si ode mne žádáš?“
„Chci to nejcennější, co máš,“ řekla bez zaváhání.
Měl tendenci se zasmát, ale pak zaváhal. Tohle nebyla obyčejná dívka, někde tam hluboko v ní, i po tak krátkém okamžiku, viděl mocnou čarodějku. Nyní sice dokázala vyčarovat to světýlko aniž možná sama věděla jak, ale… Takových lidí se v tuto dobu moc nerodilo. Vlastně za poslední staletí nepotkal žádného. A tohle byla žena, jimž okolnosti rovněž moc nepřály.
„A co si myslíš, že to je?“ zeptal se opatrně. I když jí mohlo být možná patnáct lidských let a moudrosti moc nepobrala, vynahrazovala to nevědomky čistotou svého srdce, které jí radilo lépe než rozum. Natolik dokázal vidět do lidských duší. Tohle byla opravdu neposkvrněná panna. Ne možná fyzicky, ale její čistota a upřímnost z ní doslova sálaly.
„Nevím,“ pokrčila rameny a zhasila světlo – přeci jenom ji dost vyčerpávalo, takže se ocitli ve tmě, což pro něj nebyl žádný rozdíl. „Ale zcela jistě to časem zjistím,“ dodala odhodlaně.
Nyní rozsvítil on a rozhodně nešetřil. Nechal osvětlit celou prostornou sluji i s jeho pokladem a zkoumavě se na ni podíval. Přeletěla drahé kameny, šperky, zlato a umělecká díla zrakem, jako by byly obyčejné kameny a vrátila se k němu. Cítil z ní, že nic z toho ji vůbec nezajímá.
Na něm však ulpěla pohledem mnohem déle. A po chvíli několika nesmělými kroky, přistoupila až k němu. Byla malinká, i na člověka. Mohl ji klidně vzít do svého pařátu a bez nejmenší námahy rozdrtit. Přesto se jej nebála a fascinovaně na něj hleděla.
Než se nadál, byla u jeho krku a s němým úžasem jej pohladila po černočerných šupinách. „Jsi krásný,“ konstatovala se zadrhnutím v hlase. „Všichni říkali, že jsi strašlivý, že jsi zrůda.“ Dál jej hladila a on najednou zjistil, že je mu to velice příjemné. „Ale já jim nevěřila,“ pokračovala v hovoru, „nevěřila jsem jim, protože lidé jsou hloupí a malicherní a nevidí dále, než za své starosti. Chtěla jsem se přesvědčit, zda je to pravda, tak jsem přišla. Ale ve chvíli, když jsem tě spatřila, jsem zjistila, že chci mnohem více.“
Odmlčela se. Všiml si, že znervózněla a přepadla ji nejistota.
„Jsem asi hloupá,“ podotkla najednou šíleně nesměle a odešla od něj na původní místo. „Takhle přijít za drakem a říct mu, že od něj chci to nejcennější, co má!“ složila obličej do dlaní a zničeně klesla na kolena. „Teď mě asi sežereš, co?“
„Co jí na to říct?“ zeptal se sám sebe. Rozuměl jí a chápal jí velice moc. Byla prostě taková a nemohla jednat jinak. Viděl do ní mnohem víc, než kdy bude do sebe vidět ona sama.
Najednou však nerozuměl sám sobě. Byl vždy samotář, tak už to u draků bývá. Lidé a jejich pozornost jej rovněž obtěžovali, pokud je nevyhledal on sám. Ale ona… i za tu chvilku si ji dokázal oblíbit. Její neskutečná upřímnost, spontánnost a otevřenost, byly zcela fascinující. Najednou cítil, že věčný plamen v jeho hrudi žhne silněji.
Vzal ji něžně do spáru a pozvedl ji ke svým očím. Dívala se na něj bojácně, ale pevně.
„Co mi nabízíš výměnou, když ti já dám to nejcennější co mám?“ přistoupil na její hru.
„Lásku!“ vyhrkla bez přemýšlení. „A s ní i celé své srdce.“
„Láska a srdce jsou příliš cenné dary, pro tvora jako jsem já,“ odvětil opatrně, ale v jeho nitru rostl žár více, než pocítil kdy dřív.
„Láska a srdce jsou ty jediné skutečné dary, jež můžeme dát těm, které milujeme,“ řekla pevně a pohladila jej po nozdře. Její ruka jej hřála a on věděl, že to myslí zcela upřímně. Pro něj to však bylo natolik nečekané, že nevěděl, co si s tím počít.
„Láska?“ promluvil sám k sobě. Věděl, že lidé jí označují společné soužití, že se kvůli ní hádají, zabíjejí, že se díky ní rodí jejich potomci. Vlastně jí lidé vysvětlovali a i omlouvali většinu svého konání. Byla to zajimavá oblast, kterou se chystal někdy prokoumat, ale zatím byl příliš mladý na kouzlo proměny v člověka. Je to velmi těžké a složité zaklínadlo. A on si zatím nenašel opravdový důvod, se jej naučit.
Drobná dívka zívla. Bylo už přeci jenom k večeru a ona byla zcela jistě hladová, vyčerpaná dalekou cestou a v neposlední řadě i tím byť drobným, pro ni však stále těžkým kouzlem.
„Vidíš tu stříbrnou káď?“ otázal se jí. Nečekaje na souhlas pokračoval: „Vyčaroval jsem ti do ní teplou vodu. A než se umyješ, připravím ti lůžko.“
S díky jej pohladila po drápu. Najednou byla tak vyčerpaná. Tak zranitelná… Kdo ví, jaká příkoří, trápení a těžkosti musela ve svém životě přestát s jejím uměním, s její povahou.
Shodila ze sebe ty špinavé rozedrané hadry a doslova se svalila do hřejivé voňavé lázně. Drak pohlédl kritickým zrakem na její starý oděv a bez mrknutí oka jej zničil pouhou myšlenkou. Připravil jí ručník, lože z kožešin a sametového povlečení a vyslal malého démona pomocníka pro nějaké dobré jídlo. Než se vypotácela čistá a uvolněná z vody, bylo vše připraveno.
Když zjistila, že se nemá do čeho obléci, přešla to mlčením. Drak zařídil, že v jeskyni bylo najednou teplo, takže ani žádný oděv nepotřebovala. Ostatně, nebyl zde žádný člověk, před nímž by se měla stydět.
A drak… Drak, jako ostatně každý z jeho rodu, dokázal ocenit krásu. A ta nyní, ve své nejryzejší podobě, stála před ním. Dříve schovaná pod špínou a rozedraným oblečením, nyní byť znavená, tak čistá, mladá a svěží, zářící vnitřním uspokojením z dosaženého cíle.
Nad jídlem jen mávla rukou a rovnou padla do provizorní postele. Usnula během chvilky spánkem spravedlivých a vyčerpaných.
„Jak tohle dopadne?“ zeptal se sám sebe Drak. Možná poprvé ve své dlouhém životě nedokázal nalézt uspokojivou odpověď. Věděl však, že stojí na prahu nevšedního a nečekaného zážitku, který jej opravdu od podstaty jeho bytosti změní. Vnitřně se toho hodně bál…

„Jak se jmenuješ?“ zněla ráno její první otázka - první z mnoha tisíců v následujících letech - zatím co se cpala jídlem z večera.
„To není podstatné,“ odvětil. „Říkej mi prostě Draku.“
„Pro začátek to není špatné,“ řekla s úsměvem a zvedla se z lože. Sice ji sledoval celou noc – když nechtěl, nepotřeboval spát celá staletí, ale stále dokázal obdivovat její krásu. Chtěl ji připodobnit víle, ale ty působí příliš étericky a jakmile sejdou z očí, vzpomínky na ně odvane první lehký vánek. Ona se mu vrývala hluboce do paměti. Její krásné dlouhé kaštanové vlasy, spadající až po hebké kulaté hýždě. Útlý pas, klenuté bříško, pevná ňadra. Lépe by ji ani mistr sochař nevytvaroval. Tohle dokázal jen největší umělec ze všech umělců. Velký Praoheň.
Když k němu vykročila, přirozeně se lehce pohupovala v bocích. Nikdy na lidech neviděl nic zvláštního, ale zrovna její pohyby jej opravdu uváděly v úžas, nad Svořitelovou dovedností.
Přistoupila k němu, pohladila jej po drápu a pomalu přešla k jeho zádům. Rukou laskala jeho šupiny a mu to bylo velice příjemné. Jeho silný a vůči ranám a zraněním necitlivý a odolný pancíř, dokázal její dotyk úplně změnit. Najednou zjišťoval, že cítí tam, kde by cítit nic neměl.
A žár v jeho hrudi se stále zvětšoval…
„Jsi nádherný a božský tvor,“ řekla s úžasem v hlase. „Nechápu, jak se tě lidé mohou bát.“
„Lidé se bojí, toho, co neznají,“ odvětil jí.
Přešla k jeho hlavě, klidně spočívající na předních prackách. „Prosím, uč mě!“ poklekla před ním, zranitelná a při tom okouzlující ve své nahotě. „Je toho tolik co nevím a chtěla bych.“
„Já vím,“ odvětil „Pokud jsou vědomosti to nejcennější, co ti mohu dát, tak ti je dám s radostí.
Pojď,“ vyzval ji. „Proletíme se.“
„Vždyť je den a já nemám co na sebe,“ zarazila se, ale plamínky v jeho očích jí prozradily, že má zbytečné starosti. Následné poznání, že se nachází ve společnosti nejmocnějšího tvora na planetě, ji rozjasnilo tvář a zahnalo všechny obavy.
„Postarám se o tebe,“ uklidnil ji. „Užívej si našeho jedinečného vztahu. Se mnou jsi v takovém bezpečí, o němž se ti ani nesnilo. To co se ti stalo v minulosti můžeš klidně hodit za hlavu, protože se postarám, aby se to už neopakovalo.“
Pohlédla na něj trochu nedůvěřivě. „Umíš číst myšlenky?“
„Když jsi spala, nahlédl jsem do tvé uvolněné mysli. Viděl jsem některé kousky tvé minulosti. Viděl jsem ty muže, jež ti ublížili. Zahlédl jsem i tvou rodinu a té přátele. Přesto se nemáš čeho bát. Tvá paměť mi ukázala jen to, co uznala za vhodné. Neznám víc, než bys mi byla sama ochotná říct. Já nejsem jako nikdo, koho jsi poznala dříve. Nemám důvod, ti ublížit. Nejsem tak zranitelný, jako ostatní, které jsi znala, takže se nemusím už dopředu bránit před tvou silou.“
„Jakou silou?“ vyptávala se, když si ji vysazoval za krk. Několika zaklínadly jí tam zabezpečil teplo a pohodlí.
„Tam, hluboko v tobě dřímají netušené možnosti,“ vysvětloval jí. „Sama to víš, ale vůbec si to nechceš přiznat. Za to ale může tvá výchova. Není to nic, co bychom za chvíli nedokázali překonat. Vždy, když ti bylo nejhůře, jsi se ke svým schopnostem obrátila a ony ti pomohly. Ale vždy tě vzdálily ostatním lidem. Proto jsi vyhledala mne. Srdcem jsi cítila, že jen tvor natolik jiný, oproti ostatním, ti může poskytnout vedení v tom, čemu tví blízcí nerozuměli…“
„O tom jsi už mluvil,“ skočila mu mimoděk do řeči, když vzlétli nad vrcholky stromů a prudce nabírali výšku. Stiskla jej koleny a chytila se jeho šupin. Z jejich úst ušel radostný nadšený vzdech.
„Neznámé vzbuzuje strach,“ doplnila svou myšlenku. „Jenže ve mně neznámé vždy budilo zvědavost,“ dodala na vysvětlenou.
„V tobě také dřímají úplně jiné síly, než v ostatních,“ řekl si v duchu Drak. A pak jej napadla taková trochu smutná myšlenka: „Co asi udělá, až ode mne dostane všechno, co bude moct. Hlavně to nejcennější, pro co si přišla?“
„To je krása!“ ozvalo se z jeho hřbetu radostně. Slunce svítilo, teplé proudy z vyhřátých svahů jej hnaly výš a výš, na nebi nebylo ani mráčku a rozhled, jež se jim naskýtal byl čím dál tím úžasnější. Ano, takhle před svou slují stoupal už několik tisíc let, ale s ní to bylo najednou jiné. Jako by její otevřenost a zatím dětská hravost přešla i na něj a on si dokázal uvědomit tu jedinečnost okamžiku.
Ta černá myšlenka tak upadla někde hluboko v zapomnění…

Jak šli dny, týdny a roky, tak ji učil poznávat svět, samu sebe a svou moc. Zlepšovala se přímo neuvěřitelným tempem, takže chvílemi cítil v hrudi i osten závisti, který vždy utlumil jeho jinak stále sílící vnitřní plamen.
Z dívky vyspěla v ženu. Překrásnou a silnou. Nádhernou a jedinečnou. Kdyby byl pyšný na svůj poklad a kdyby si na ni dělal nějaké nároky, tak by mohl říci, že je opravdu jedinečným kouskem v jeho sbírce. Nikde na světě se nevyskytovala žádná jí podobná.
S její rostoucí mocí pokládala méně a méně otázek. A když, tak se začínaly týkat spíše filozofických témat, u nichž pomalu zjišťoval, že jí nedokáže podat uspokojivé odpovědi. Ptala se příliš na lidi. A o nich on zatím moc nevěděl. Byl přeci drak a ti mají celou věčnost k poznávání. On byl ke všemu stále poměrně mladý. Čím méně uspokojivých odpovědí jí dokázal podat, tím více času trávila sama se svými myšlenkami.
Miloval ji pozorovat při jakékoliv činnosti. Když zkoušela kouzla, meditovala, obdivovala přírodu, hrála si se zvířaty, přemýšlela, koupala se nebo spala. Čím dál víc zjišťoval, že jej její přítomnost naplňuje štěstím a láskou.
„Láskou?“ probudilo jej to zjištění z jeho vyrovnaného klidu. „Láska k člověku?“ zděsil se sám této myšlenky. Jenže stále mohutnější žár v jeho hrudi byl vše vysvětlující odpovědí.
„Jsi nějaký jiný,“ řekla mu druhý den ráno, když se vyhříval na louce v ranním slunci a ona sbírala květiny. Jak se nahá proplétala svěží trávou, tak byla úplně úchvatná.
„Jak jiný?“ zeptal se rozpačitě. Beze slova, s přimhouřenýma očima soustředění přistoupila k němu, položila mu kytici do tlapy a začala jej zkoumavě hladit. Slastně přivřel víčka, protože takovéhle pozornosti prostě zbožňoval.
„Ha!“ vykřikla radostně a probrala jej ze slastné letargie. „Tvé šupiny mají zlatavý nádech!“
„Cože?“ pohlédl na sebe vyděšeně. A opravdu! Když zaostřil, zjistil, že už není tak černý, jako dříve.
„Stárneš!“ zavýskla vesele a roztančila se s perlivým smíchem po louce.
„To není stářím,“ zabručel pro sebe. Způsobilo to jeho vlastní včerejší poznání o svých pocitech. V nitru byl již žár tak silný, že pomalu pronikal i na povrch. Již déle nedokázal skrývat své city. Ne k někomu, kdo již má takovou moc, že mávnutím ruky může stvořit nebo zničit cokoliv si zamane, ale při tom dokáže nahý tančit po rozkvetlé louce jako malé dítě. Takovou bytost nelze nemilovat… Nedokáže to ani drak.
Večer, jako obvykle, jej laskala na hlavě a on si vychutnával ty slastné okamžiky klidu a míru.
„Proč jsi pořád stejný?“ zněla její otázka.
„Stejný?“ pozvedl svou tlapu a vycenil tesáky v úsměvu.
„Nemyslím navenek,“ pokračovala zadumaně. „Proč pořád děláš celé ty roky stejné věci? Máš obrovskou moc, ale jediné dobré, co jsi udělal bylo, že jsi mně pomohl to objevit v sobě.“
„A to nestačí?“ podivil se naoko a ironicky.
„Proč nejdeš mezi lidi a neukážeš jim sílu v nich?“
„Takhle? Víš, že přede mnou prchají. Vždyť zrovna před třemi dny, jak jsme prolétali nad tím stádem…“
„Takhle to nemyslím,“ skočila mu do řeči. „Proč se nezměníš na člověka a nejdeš mezi ně. Ukázat jim to vlastním příkladem. Nebo proč, když máš takovou moc, ji nějak tvořivě nepoužiješ?“
„To je to, nač v poslední době myslíš?“ otázal se zkoumavě a pohlédl jí do očí.
„To mě jen tak napadlo,“ uhnula mu pohledem. Najednou jí do duše neviděl. „Jen mě tak došlo, že zatímco já jsem se z toho ušlápnutého děvčátka změnila v něco, co jsem si tehdy nedokázala ani představit, vlastně ani většina ostatních lidí, tak ty jsi vlastně stále stejný.“
„Jsem drak,“ opáčil jí. „Jsme dlouhověcí, proti tvému životu vlastně nesmrtelní. Učíme se pomalu.“
„A není to škoda?“ nenechala se odbýt. „Sám jsi mi vždy říkal, že omezení, jsou jen v naší mysli.“
Tato pravda jej citelně zasáhla. Jenže mu to tak vyhovovalo. A pak… přeci i on se měnil. Není akce bez reakce. Možná to nebylo tak patrné, ale právě proto to bylo tak důležité. Vždyť on toho znal a uměl spoustu, nemyslel si, že jej někdo, zvláště pak člověk, dokáže něčím překvapit. A ona to zvládla. Svým upřímným srdcem, svou trpělivostí a svou láskou. Dokázala v něm vzbudit žár nebývalé síly. Přenesla svůj plamen na něj, kde se mohl rozhořet ještě prudčeji.
Než jí to dokázal vysvětlit, pokračovala: „Nepřemýšlel jsi někdy nad tím? Proměnit se v člověka a jít mezi lidi? Oprostit se od té samoty, té pohodlnosti, již poskytuje a jít se učit něco nového?“
„Ano, mám to někdy v plánu,“ souhlasil popravdě.
„Tak proč to neuděláš?“ řekla nadšeně.
„Neumím to kouzlo,“ vysvětlil jednoduše a hned pokračoval: „A teď jsem s tebou. Nic jiného a nikdo jiný mě nezajímá. Těším se ze tvé společnosti. Mám tě rád a rád tě učím.“
A tehdy se odmlčela a on, přesto, že jí nedokázal číst myšlenky, tak vycítil, že asi řekl něco špatně. Než to však stihl posoudit, najednou zjihla a objala jej kolem krku.
„Promiň,“ asi mám nějakou truchlivou náladu. „V poslední době jsme byli pořád v jeskyni a já asi potřebuji nějakou změnu.“
„V pořádku,“ pohladil ji konejšivě po zádech. „Zítra se třeba někam proletíme. Už dlouho jsem nebyl u jednoho horského jezera. V tuto dobu tam vždy bylo krásně, tak se tam podíváme, ano?“
Nadšeně kývla na souhlas. Tak, jak to uměla jen ona. Zbožňoval každé její gesto.
Druhý den svítilo sluníčko a horské pleso bylo nádherně průzračné a modré. Taky bylo chladné, ale ani jednomu z nich to vůbec nevadilo. Ona se zavýsknutím skočila do vody jako první a její husí kůže a zimou ztuhlé bradavky mu připomněly onu myšlenku na proměnu v člověka. Možná kvůli ní by nemuselo být špatné, aby se to naučil. Ostatně, jaký to je asi pocit, dovádět takhle s ní nebo ji držet v náručí…
Pomalu a s ohledem na svou velikost se vsunul do vody za ní. Doplavala k němu a on, slouže ji za loďku, ji povozil po hladině. Slunila se na jeho hřbetě mezi křídli a on ji zespodu ohříval svou láskou. Takovéto chvíle klidu a pohody stály za všechny dračí poklady světa.
„Od včerejšího rána, jsi úplně jiný,“ protrhla tu klidnou chvilku. „Jak je možné, že jsi za jeden den, dokázal celý zezlátnout? Po tvé původní antracitové černi již není skoro ani památka. To jsi udělal nějakým kouzlem?“
„Ne,“ zněla odpověď, „za to já nemůžu.“
„A kdo tedy?“ pokračovala nevině se zavřenýma očima.
Dlouho zvažoval, jak ji to říct. Že to ona v něm probudila lásku. Že to ona jej naučila tomu nejdůležitějšímu kouzlu o němž ani nevěděl, že existuje. Převaloval to na jazyku a nevěděl, jak to vyslovit. Pomalu doplul zamyšlen ke břehu a vystoupil z části na něj. Slezla mu ze zad a poklekla před jeho ležící hlavu. Cítila z něj, že jí chce říct něco moc důležitého a tak mu dávala čas.
„Krásná panno,“ zvolal někdo lidským hlasem nedaleko od nich, „opatrně odstup od toho netvora.“ Když oba překvapeně otočili tím směrem hlavu, spatřili možná sto sáhů daleko opěšalého rytíře v ne nejlepším stavu a zbroji, avšak podle zarputilého výrazu velice odhodlaného položit svůj život za tu nádhernou ženu v ohrožení.
„Zabiji jej pro tebe!“ zvolal ve vytržení. „Zachráním tě a odvedu si tě do svého hradu, kde o tě budu pečovat do nejdelší smrti.“
Drak ani nevěděl proč, ale najednou jej to šíleně rozzuřilo. V mžiku byl u překvapeného rytíře, který od tak veliké tvora rozhodně nečekal tolik mrštnosti, a z velice těsné blízkosti mu pohlédl do očí. Nechal ze svých nozder vyvalit trochu dýmu a řekl: „Ty bídný červe! Ty nicotný člověče! Jak se opovažuješ nás rušit? Jak se opovažuješ mluvit na mě, když jsem mnohem výše než ty, bez vyzvání? Jak se opovažuješ tu jen tak stát a hrozit mi smrtí, když tě mohu zahubit mžiknutím oka? Kde bereš tu drzost?“
Na stvrzení svých slov do nebohého člověka strčil a ten se skutálel ze srázu, pod nímž zůstal ležet. Přesto podle nářků a bolestných vzdychů žil.
„Letíme,“ poručil jí a vsadil si ji za krk. A když odstartoval, nabručeně řekl: „A ty jsi chtěla, abych takovýmhle tvorům sdělil moudra uchovávaná mým pokolením po dlouhé věky?“
„Všichni nejsou takoví,“ pípla nesměle a nepřesvědčivě. Pak se přitiskla na jeho potemnělý krk a rozvzlykala se. Kvůli tomu v tu chvíli nenáviděl lidi ještě víc. Nikdo nebude přinášet jeho milované neštěstí…!

Následujících několik měsíců uběhlo v relativním klidu. V tichu, které se vždy rozhostí před bouří. Vnitřně cítil, že se toho děje hodně, protože jeho krásná čarodějka se najednou již nevyptávala a neučila se nic nového. Ostatně jej už ani nenapadalo, co jiného by ji mohl ještě naučit. Věřil, že kdyby chtěla, tak se sama dokáže proměnit v nádhernou dračici. Několikrát jí to i naznačil, přesto to ani jednou nezkusila. Nechápal proč, když jim bylo spolu tak krásně a on jí toho dal tolik, že takovou drobnost pro něj přeci mohla udělat. Vždyť přeci stále tvrdila, že jej miluje a že je mu vděčná za nepředstavitelně mnoho.
Jenže taky si všiml, že od té příhody na horském jezeře, již nedokázal být tak zlatý, jako v tu chvíli tehdy. Teď se pohyboval mezi zlatou a černou, podle nálady. A i když se snažil ji mít dobrou, tak tomu něco chybělo.
A tak jednou, když na noc usnul se ráno probudil sám. Chvíli si myslel, že šla jenom tak ven, ale když ani dlouhou dobu nepřicházela, tak ji v obavách vyšel hledat. Prozkoumal širo širé okolí ale po jeho kouzelné čarodějce nebylo ani památky.
Do sluje se vrátil zmatený a rozzuřený. A antracitově černý.
„Co se stalo?“ ptal se neustále sám sebe. Až jeho pohled padl na zem blízko jejího lůžka.
„Promiň, ale nedokázala jsem od tebe dostat to, proč jsem přišla,“ stálo napsáno kouzlem na listě papíru. „Je mi to líto za nás a oba. Naučil jsi mě udělat cokoliv na světě. Naučil jsi mě tvořit dobro a krásu, ale přesto jsi to ty sám dělat nechtěl a já z toho byla zoufalá. Promiň, ale odcházím. Již jsi mě naučil vše, ale to nejcennější jsi mi dát nedokázal.
Sbohem.“
Lidé v okolních královstvích tehdy říkali, že v té hoře se probudila sopka a v jednu nečekanou chvíli celá vybuchla.
Zuřil jako nikdy v životě. Zuřil, protože jí dal vše co měl a jí to nebylo dost. Běsnil, protože jí dal mnohem více, než měl, když ji potkal a ona od něj bez milosti a slitování odešla. Využila jej! Tak jak to vlastně od počátku tušil…
Jako temný bůh pomsty zamířil k nejbližšími lidskému městu. Kam jinak také mohla jít. A když ji tam nenašel, tak si na nebohých lidech vylil svůj vztek. Vůbec mu to ale nepomohlo. Stejnak to byli jenom lidi. Ti, kteří za to všechno vlastně mohli. Oni ji trápili. Oni ji nepodpořili, když to potřebovala a díky tomu za ním přišla. A právě oni mu ji zase ukradli. Proč jim chtěla tak moc pomáhat?!
Zamířil k dalšímu městu. A pak k dalšímu. A s každými ruinami, jež za sebou zanechal, byl černější a černější…
A tak se po pár dnech dostal k jednomu městečku, před nímž stála celá armáda lidí připravená nedat se a bránit se do posledního dechu. A před nimi na vrcholku malého kopečku stála ona. Dnes po letech ji opět viděl oděnou. Ve chvíli kdy před ní přistával, pochopil, že ji stále miluje a než dosedl, rozlila se mu po těle čistá zlatá barva. Tak jasná a sytá, že obyčejní lidé kolem z té záře málem oslepli.
Když jej takto spatřila, došla onoho poznání. A když k ní v myšlenkách, aby to nikdo jiný neslyšel, vyslal ono: „Miluji tě!“, tak jí nezůstaly nejmenší pochyby a oči se jí zalily slzami.
„Je pozdě,“ sdělila mu stejnou cestou. A on si teprve nyní povšiml, že vedle ní stojí pohledný mladý princ s taseným mečem a volnou rukou ji ochranitelsky objímá.
„ČLOVĚK!“ zaduněl jí jeho hlas v mysli a v tu ránu drak zase zčernal.
„Ne!“ vykřikla nahlas a vztáhla proti němu v slzách ruku. „Miluji jej,“ dodala již v myšlenkách. „Neubližuj mu. Ani jim. Už nejsem tvá. Má láska je jeho, protože on lidem chce pomáhat, chránit je a pečovat o ně! Nemá zdaleka takovou moc a sílu jako máš ty nebo já, ale neváhá použít tu svou z celého srdce pro dobro jiných!“
„Takhle to tedy je?“ poznamenal. „Jak dlouho se s ním znáš?“
„Od té příhody s rytířem. Vrátila jsem se v noci pro něj, protože tak daleko od lidí a ještě zraněný by zahynul. Byl to jen hloupý a naivní člověk, ale chtěl mi pomoci, protože si myslel, že jsem v nebezpečí. To mě utvrdilo v tom, že ne všichni lidé jsou zlí. Odnesla jsem jej do tohoto města a zde náhodou potkala ho,“ upřela laskavý pohled na mladíka. „Od té doby jsme se párkrát viděli a já si najednou uvědomila hloubku jeho srdce. Nedokázala jsem poručit svým citům, i když mi rozum říkal, že musím, a zamilovala se do něj.
Ale proč ti to tu říkám! Vždyť jsem tě zklamala. Musíš mě nenávidět!“
„Nenávidět…“ pousmál se, ale lidé couvli hrůzou. „Tebe nemohu nenávidět,“ prohlásil a najednou zase získával zlatou barvu. „Něco jsem se od tebe přeci jenom naučil…“
„Lidé!“ zaduněl jeho hlas. „Tato čarodějka mě přemohla silou své lásky! Proklela mne a já již nemám moc zničit jediného z vás. Važte si jí a uctívejte ji!“
„A ty,“ dodal temně ke zkoprnělému mladíkovi s mečem v třesoucí se ruce, „ty si jí važ ze všech lidí nejvíce. Ve svém náručí svíráš ten nejdrahocennější dračí poklad světa.“
Pak zčernal a jí, zatímco roztahoval křídla, myslí sdělil: „Pamatuj, již nejsi člověk a žádný obyčejný člověk ti nedokáže být rovnocenným partnerem. A já již nejsem drak, kterému by mohl být jiný drak protějškem. Jsme dvě strany téže mince, každý jiný, přesto se hodíme jen k sobě. Až tě někdy omrzí lidská omezenost, tak mě vyhledej.“
„Nic od lidí nečekám,“ vyslala k němu když mocně mával křídly. „Jsem plná lásky a mám touhu se o ni podělit. Vždy tomu tak bylo. Víš že neumím jinak.“
„Vím. Sám jsem to pocítil. Kdysi jsem si myslel, že mi nemůžeš ublížit. Nakonec jsi mě úplně zničila!“ A ze vzteku a marnosti přivolal blesk a nechal jej neškodně uhodit do pole. Pak vzlétl a lidé jej již nikdy neviděli…

Ležel v té nejhlubší jeskyni, již dokázal najít. Do takových hlubin se báli vstoupit i ti nejstrašlivější démoni. Pomalu se z něj, v hoři nad marností života, vytrácela ta záře a vnitřní žár byl dušen v jedovatý dým.
A jak ubíhaly týdny, měsíce, i sem tam nějaký ten rok, tak nakonec i samotná tma kolem něj se jej začala děsit, protože byl temnější než ona sama.
Jenže on nenalézal klidu. Stále měl v mysli ty nádherné chvíle, které s ní prožil. Ten pocit vnitřní radosti a neuhasitelného plamene lásky. A stále nechápal, proč to takhle dopadlo. Když byl kdysi sám, tak byl celkem spokojený. Proč, když pozná někoho, s nímž představa věčnosti nabude nádechu radosti a štěstí, mu ta osoba zmizí ze života? Dokonce se zamiluje jinde?
A čím déle o tom přemýšlel, tím více v tom nenacházel žádnou útěchu. Až jednou, vyčítaje to všechno i Velkému Praohni, si uvědomil, že kdysi cítil nepřekonatelné štěstí a lásku a měl šílenou touhu to vykřičet do světa. Napsat to hvězdami na oblohu, vyrýt to do země, zasít to do polí, ověšet tím stromy. Potěšit svým pocitem každého na světě, aby i oni mohli být šťastní.
A najednou ji pochopil! Vždyť ona sama mu to řekla!
„Chci se podělit o svou lásku a nic za to nečekám.“ Toužila jít dál, zatím co on ustrnul ve svém štěstí, které chtěl mít jen pro sebe.
V tu chvíli temnota zaplála pronikavou září!