Teorie vnitřních démonů
aneb
Kdo jsi zdravý, klidně hoď kamenem.„Jak se daří v blázinci, Carle,“ pozdraví budoucího slavného psychologa jeho velmi dobrý přítel.
„Kolikrát ti mám říkat, že to není blázinec!“ odsekne mu trochu nakvašeně mladý lékař.
„Cože to tam máte za lidi?“ zeptá se nenápadně přítel a odloží si kabát na stojan.
„Duševně nemocné,“ spíše zašeptá Jung.
„Vždyť říkám,“ zasměje se jeho přítel a poplácá jej po zádech, „jak se daří v tom blázinci?“
„Dáš si čaj nebo co?“ zamumlá pod knírem Carl.
Když se konečně oba již v přátelské náladě posadí k plápolajícímu krbu, po chvíli mlčení začne mladý lékař sám od sebe: „Někdy mi přijde, že v našem ústavu potkávám ty samé lidi, jako kdekoliv na ulici.“
„To není příliš příjemné pomyšlení,“ usrkne jeho kamarád alkoholu ze sklenky.
„Už mi to ani tak nepřijde,“ odvětí Jung, „jsem mezi těmi případy těžkých bláznů tak často, že lehčí a ne tak výrazné projevy těch samých nemocí začínám považovat za zdravý stav.“
„Chceš mi říct, že tvá sousedka, co na mě vždycky cení zuby, je lehký případ?“
„Neškodný!“ opraví se Jung. „Někteří mají výrazné projevy neškodných poruch.“
„Všichni přeci nejsme nemocní, ne?“
„To bys netušil, co se mi včera zdálo!“ ignoruje přítelovu otázku mladý lékař. „Byl jsem v obrovské hale a uprostřed byl veliký oválný sloup růžové barvy a…“
„To byl falus,“ řekne trochu nakvašeně přítel. „A už jej vymyslel Freud.“
„Já vím, já vím. Často si s ním píšu,“ pokračuje mimo původní koncept Jung. „Přijde mi, že na těchto věcech v poslední době dost ujíždí.“
„Až nezdravě, co?“
„U nás máme pár blá… případů, které jsou nutkavě zaujaty vlastní sexualitou, ale obvykle s ní neobtěžují ostatní takovou měrou,“ škrábe se zamyšleně na skráních Jung.
„Člověk by řekl, že je nadržený,“ nadhodí potměšile přítel rozjařený alkoholem.
„U člověka Sigmundova postavení bychom to mohli označovat trochu honosněji, nemyslíš?“ zavtipkuje doposud vážný Carl.
„Myslíš, že sexuální frustrace je ten správný termín?“
Po té, co se oba dostatečně vyřehtají, dodá přítel ještě se slzami v očích: „Někteří muži nemají to štěstí, mít manželku, která s ním chce mít pět dětí,“ a lišácky mrkne na Junga.
„Je to mé požehnání,“ odsouhlasí mu to Jung. „Kdyby nebyla taková, možná bych se díky neustálému sexuálnímu nevyžití nikdy k léčení schizofrenie nedostal.“
„Vždycky nás zajímá to, co nás nejvíce trápí,“ zapřemýšlí jeho přítel. „Vem si takového Hitlera…“
„Počkej!“ okřikne jej Jung, „V době, kdy se odehrává tenhle rozhovor bychom Hitlera ještě moc znát neměli.“
„Ale on je skvělý případ bláz…“
„Ne!“ prohlásí rázně Jung. „Jsem sice nadčasový a ani za sto let ještě všichni nebudou schopni pochopit mé myšlenky, ale musíme zůstat nohama na zemi.“
„Nebo alespoň v aktuálním časoprostoru,“ doplní jej přítel.
Vezměme současné lidstvo a drasticky jej zmenšeme třeba na desetinu. Jste-li krvelačnější, můžete klidně i na mnohem méně. Ostatně, ať již vezmete kterýkoliv průměrný vzorek populace a budete jej umenšovat jakkoliv, aniž byste je vyhubili, vždy zde budou lidé, kteří budou obsahovat to, co současná populace. To, že byste dokázali vměstnat všechny ty zlé do té vymícené části, zavání holou naivitou. A na základě psychologického rozboru lidí, se po čase i někteří hodní, stanou méně hodnými, pokud k tomu budou mít vhodné podmínky.
Jinými slovy – někteří dobří, jsou dobrými pouze proto, že existují mnohem, mnohem horší lidé, než jsou oni sami.
Žádné komentáře:
Okomentovat