neděle 4. března 2012

O snech

Kolem byla zamračená noc. Jen sem tam svítily pouliční světla, jejichž žárovky už několik let přesluhovaly.
Běžel jsem. Aspoň jsem to zkoušel. Ve skutečnosti jsem se sotva vlekl, i když jsem napínal všechny své síly. Vlastně jsem dokázal vyvinout takovou sílu, že jsem o ní sám nevěděl. Až mě to udivovalo. Přesto to nestačilo. Sotva jsem dokázal zvednou své nohy a odlepit je od země. Jako bych za sebou vlekl nákladní auto se zajištěnou ruční brzdou. Posunout se o centimetr vpřed byl nadlidský úkon. Přesto jsem o každý ten centimetr stále bojoval. Ale věděl jsem, že neuniknu.
Byli za mnou. Dva obrovští vlci s klapajícími tesáky. Šla jim pěna od huby a cítil jsem, jak moc se těší, až se do mne zakousnou.
„Sakra!“ zařval jsem do tiché noci. Ale možná ne, protože jsem nic neslyšel. „Tak pojďte,“ řekl jsem zoufale a otočil se těm bestiím vstříc, když jsem je měl těsně za zády. Jednu jsem zahlédl uprostřed skoku. Ta druhá, která byla trochu pomalejší, se k němu teprve chystala.
Přikrčil jsem se a najednou se vše zpomalilo. V klidu jsem si spočítal všechny ty vyceněné zuby, prohlédl si celé zvíře a podumal, kam jí bodnu dýku, již jsem najednou svíral v pravici. Pak jsem udělal úkrok, pokochal se překvapeným vlčím výrazem a zarazil tesák přesně pod spodní žebro. Až k příčce.
Zvíře mě strhlo k zemi, protože jsem se nechtěl pustit své jediné zbraně. V mžiku se na mě ocitl druhý vlk a lačně se mi zahryzl do levičky, kterou jsem mu nastavil. Vlastně mě to ani nebolelo. Ale dýku jsem pustil.
Přetočil jsem se na záda, skrčil nohy a kopl bestii do břicha. Pustila mě a odvalila se. Okamžitě jsem stál a chytil vzpamatovávajícího se vlka za zadní. Najednou mi připadal menší, než před tím. Možná takový průměrný vlčák...
Roztočil jsem se. Vlk vlál kolem a trochu kňučel. Jeho hlavou jsem bouchl o pouliční lampu.
Pohlédl jsem na sebe. Ruku jsem měl v pořádku. Vlastně jsem byl celý v pořádku. Jen u nohou se mi váleli dva větší psi.
Konec?
„Ne,“ zakňučel jsem zoufale. Z ulice, z níž jsme před chvilkou vyběhli, se vyřítila dva obrovští muži. Byli celí v černém, měli klobouky, z pod nichž jim svítili rudé oči a ústa... Ta vypadala jako žraločí tlama se zuby v několika řadách.
Tyhle nepřemůžu napadlo mě a ledový spár strachu mi sevřel útroby. Se zmatkem jsem se podíval kolem sebe, co bych mohl použít na obranu. Můj tesák nešel z mrtvoly vytáhnou, tak jsem vzal tu druhou opět za zadní, že použiji ji. Ale rychle jsem usoudil, že je to nesmysl.
Otočil jsem se, že zkusím utéct, ale najednou jsem byl zase absolutně těžký. Napnul jsem síly a pořádně se vzepřel. Nešlo to. Obličej jsem měl na centimetry od cesty a přesto jsem se pohnul jen o pár milimetrů.
„To tady budu bojovat celou noc!“ zakřičel jsem zoufale a otočil se opět k obraně. První muž už byl kousek ode mě a mířil na mě revolverem.
„Tak vystřel,“ povzbudil jsem jej a podivoval se, kde se ve mně vzal najednou ten klid. Muž začal šoupat nohou, jako by zapomněl proč tu je a co původně chtěl.
„Může mi někdo říct, co se tu děje?“ zeptal jsem se.
„Ale jistě,“ ozval se za mnou melodický ženský hlas.
Když jsem se otočil, spatřil jsem tam ženu přibližně mé výšky, hodně světle hnědých, až skoro blonďatých vlasů a s úsměvem na tváři.
„Zdá se ti noční můra,“ řekla příjemným hlasem a usmála se. „Vlastně to vypadá, že už skončila.“ Po mužích i vlcích nebylo vidu ani slechu. Okolí se smrsklo na jednu lampu pod níž jsme stáli a neproniknutelnou tmu.
„Právě jsi se postavil noční můře,“ pochválila mě. „Už jenom tím, jsi vyhrál.“

Probudil jsem se náhle do tmy své ložnice. Na budíku bylo půl páté ráno a já přemýšlel, zda má cenu jít ještě spát.

Seděl jsem v knihovně a četl. Možná to nebyla tak úplně knihovna, protože si tam lidé knížky i kupovali. Ale já tam seděl a četl si všechno možné. Dokonce mě tam nechávali i po zavíračce. Vlastně jako bych tam bydlel a pořád si jen četl. Měl jsem pocit, že lidé kolem mě chodí a ani mě nevidí.
„Ahoj,“ řekla Hedvika a já zvedl hlavu od knížky.
„Ahoj,“ pozdravil jsem ji a hodlal se vrátit zase ke čtení.
„Odcházím,“ prohodila.
„Vždyť jsi sotva přišla,“ odvětil jsem a myslel si něco o tom, že mě otravuje.
„Našla jsem si někoho jiného. S tebou už takhle nemůžu.“
„Cože?“ vyjekl jsem, ale za ní už zapadly dveře na ulici. Najednou mi nějaká knížka byla úplně ukradená. Seděl jsem na hnědé pohovce, přede mnou konferenční prosklený stolek s prodávanými tituly knih a zíral nevěřícně před sebe. Lidé kolem mne proplouvaly a rozmazávali se do šmouh. Dny ubíhaly, na policích kolem mne se zvolna měnily knížky.
A mně před očima probíhal celý můj život.
„Ne!“ vykřikl jsem a několik lidí se na mne otočilo. Překvapeně, jako by teprve nyní zjistili, že tam někdo sedí.
Vyběhl jsem z obchodu. Na ulici bylo šero, jako ke konci října a pršelo. Stála tam pod deštníkem. Ten druhý, byl o pár kroků za ní a čekal. Pro mne byl šedý a nevýrazný jako všichni lidé kolem.
„Neodcházej,“ řekl jsem jí. „Patříme k sobě!“
„Ano, patříme k sobě, ale ty jsi se ztratil,“ odvětila smutně. Před ním se mě neodvážila pohladit po tváři. „Letadlo mi letí za hodinu.“
„Letadlo?“ vyjekl jsem šokovaně.
„Ano. Je cizinec a já letím k němu domů.“ Zatím co jsem se vzpamatovával ze šoku, udělala pár kroků a podala tomu druhému ruku.
„Sbohem,“ dolehl k mým uším její hlas a pak se ztratila v šeru a dešti.
Seděl jsem zase v té hnědé pohovce. Zabořený s nějakou knížkou v ruce, ale nevnímal jsem ji. Zkoušel jsem ji číst, ale vůbec mě nebavila. Zkoušel jsem to s jinou, ale dopadlo to stejně.
A tak jsem tam jen tak seděl. Občas na mě někdo promluvil, ale já ty lidi nevnímal. Rozplynul jsem se v životě tohoto obchůdku, knihovny. Stal jsem se součástí vybavení, až na mě zapomněli i majitelé.
„Ahoj,“ probral mě hlásek, napodobující mou ztracenou lásku. „Jsem Hedvika.“
Ne, to teda nejsi, odvětil jsem v duchu. Tohle děvče bylo mladší než ona a očividně měla hnědou paruku.
Usmála se na mě, skoro jako Hedvika, ale bylo vidět, že se příliš snaží. Posadila se vedle mě: „Řekni mi něco nového,“ zašvitořila, ale pořád to nebyla Hedvika. Pak se ke mně schoulila a zkusila se přitulit. Nuceně jsem ji objal.
„Nezkoušej to,“ pronesl jsem nahlas. „Nejsi a nikdy nebudeš Hedvika.“
„Ty jsi to poznal?“ zeptala se úplně jiným hlasem. Hlasem, který mi byl povědomý.
„Jistě,“ řekl jsem zcela nejistě. „Nemáš zapotřebí, si na ni hrát. Jak se jmenuješ?“
Postavila se a sundala si paruku. Můj život rozzářily dětsky světlé hnědé vlasy, ale patřící dospělé ženě.
„Jmenuji se Klára,“ řekl úsměv.
„Tebe já znám...“

Probudil jsem se se svíravým pocitem „deja vu“ v břiše.
„Tohle já nemám zapotřebí,“ řekl jsem s hlavou v dlaních. Dnes mě opravdu opustila má dlouholetá přítelkyně Hedvika. „Takováhle sny opravdu nemám zapotřebí!“
Bouchl jsem pěstí do polštáře, ale vůbec to nepomohlo. Hedvika zůstala pryč.
„Klára?“ Neznám žádnou Kláru. Ani žádnou ženu, která by takto vypadala.

Procházel jsem městem. Bylo to divné město. Žádné takové město neexistuje, to jsem věděl. Bylo poskládáno z různých měst, jež jsem kdy navštívil. Ale některé jeho části byly naprosto originální. A bylo úplně opuštěné.
Vlastně se mi něco zdálo před tím, než jsem si toho města začal všímat, ale teď to bylo pryč. Prostě nic významného.
„Co tu dělám?“ zeptal jsem se. „Proč se prostě neprobudím?“ chtěl jsem vědět. Ale já se nechtěl probudit. Byl to vlastně zajímavý pocit – snít a vědět o tom.
„Učíš se,“ řekla Klára.
„A co se učím?“ zeptal jsem se. Stála tam. S klasickým úsměvem na tváři, se svými světlými dlouhými vlasy a bílým oblečením.
„Ovládat sny?“ zeptala se. „Je to vzrušující, že?“ rukou udělala gesto, které obsahovalo vše okolo.
„Co jsou to sny?“ vypálil jsem první otázku, která mě napadlo a pocítil dvě věci najednou – že jsem začal opravdu moc přemýšlet a to mě přinutilo se probudit.
„A je to důležité?“ zaslechl jsem ještě zdálky.

Celý den jsem prožil jako ve snu, protože jsem myslel na to, co se mi zdálo. Vím, že jsem byl v práci, stýkal se tam s lidmi, kteří mě vůbec nezajímali, doma jsem uklidil a pak si pustil televizi, která mě vůbec nebavila a pak si chvíli četl, ale to mi do hlavy taky nelezlo.
Nakonec jsem se konečně dočkal večera. Ale nemohl jsem usnout. Byl jsem příliš rozrušen...

Stavěli tu nadjezd a já lozil po naskládaných panelech. Bylo to úžasně vzrušující. Ta hloubka pode mnou, křehké nohy, které by se zlomily, kdybych spadl, přesto ještě kus nade mnou, který si žádal o zdolání.
Po chvíli jsem však stanul nahoře. Zase tak vysoko to nebylo. Kolem se rozkládalo staveniště s jeřábem, který představoval další výzvu..
„Běž k němu,“ řekla Klára a usmála se.
„Tak jo,“ odvětil jsem nadšeně a chystal se, že slezu. Staveniště bylo prázdné, tak mě nikdo neuvidí.
„Ne,“ zastavila mě něžně. „Prostě vykroč k němu odsud.“
„Dobrý nápad,“ podotkl jsem a nechápal, proč mě to nenapadlo už dřív. Vstoupil jsem do prázdnoty a udělal v ní dva tři kroky.
„Tohle nejde!“ ozvalo se v mojí hlavě a já zjistil, že sním. Začal jsem se propadat níž.
„Proč by to nešlo?“ popřela můj rozum Klára a zachytila mě. Stáli jsme ve vzduchu a dívali se na sebe.
„Ano,“ souhlasil jsem. „Proč by to nešlo? Vždyť je to sen!“
„Přesně tak. Užij si ho.“
Vystoupali jsme nahoru. Najednou mi byl nějaký jeřáb úplně kradený. Cítil jsem tu volnost. Přesto jsem chápal, že je něco špatně.
„To je jen racionální rozum, varovala mě Klára. „Jsi na něj tak zvyklý, že si jej sebou taháš i do snů.“
„Co budeme dělat?“ zeptal jsem se, protože lítání mi najednou přišlo úplně samozřejmé.
„A co bys chtěl?“ zněla kulišácká Klářina protiotázka.
Zamyslel jsem se...

Probudil jsem se úplně hladce, ale s pocitem zklamání. Od poslední Klářiny návštěvy v mých snech už uběhlo několik měsíců, kdy jsem vůbec přestal doufat že přijde. A dneska tu byla a já se jí nezeptal na všechny ty otázky, které jsem si celou tu dobu připravoval a promýšlel. Až jsem si namluvil, že to byl prostě jen hloupý sen.
„Jak mohu přestat přemýšlet?“

Divoce jsem se líbal s Hedvikou. Vlastně tam s námi byla ještě jedna holka, kterou jsem neznal, ani jsem ji nikdy neviděl. Tiskla se ke mně zezadu. Její pevná ňadra mě na holých zádech velice vzrušovala. Rukama mi hnětla to nejcitlivější, co my muži máme. Podíval jsem se na Hedviku a podivil se, že nežárlí. Zrovna mi cucala bradavky a vůbec nevypadala, že by byla nějak proti té druhé. Pak ji dokonce chytla za ruku a odtáhla ode mne. Sedli si do oblasti polštářů na veliké manželské posteli, chvíli se líbaly a pak po mě začali vrhat roztoužené pohledy.
„Co by jsi tedy chtěl?“ zeptala se Klára.
„Co asi,“ řekl jsem s úsměvem. Uvědomoval jsem si, že je to sen, ale v tuhle chvíli mne to rozhodně nezajímalo.
Vykročil k těm dvěma. Když to zjistily, vyšpulily na mě zadečky a podívali se slastně přes ramena v očekávání toho, co bude následovat. Bylo na nich patrné, že to obě moc chtějí, takže jsem přistoupil a…
„Kterou, že?“ zeptala se Klára.
„Přeci Hedviku,“ odvětil jsem tak, jak mi to říkalo srdce, i když před chvilkou jsem nad tím trochu zaváhal. Dokonce jsem si uvědomil, že zezadu to opravdu nechci. Před tím mi sice běžely hlavou ještě i další představy, co se s takovým vyšpuleným zadečkem dá dělat a kam všude mohu proniknout, ale najednou...
Posadil jsem se se zkříženýma nohama a Hedvika usedla na mě. Najednou byla jiná. Z té nestoudné zvířecí ženy, která by se sebou nechala dělat cokoliv, se změnila na rovnocennou partnerku, které z očí probleskovala inteligence.
„Promiň,“ řekl jsem té druhé, když za sebou s úsměvem zavírala dveře.
Z okolí zmizela ta atmosféra absolutního tělesného chtíče a neukojených vášní. Něžně jsme se s Hedvikou políbili a začali spolu splývat. Chvíli to bylo skvělé, ale...
„Je to jen sen,“ řekl jsem Kláře, která seděla na okraji postele a upřeně nás sledovala. „Není to ono.“
„Hedvika tu není. Miluješ se jen s představou,“ odvětila. Hedvika najednou zmizela. Už jsem po ní netoužil.
„Zkusíme něco jiného?“ zeptala se Klára.
„Spím a sním,“ odvětil jsem jí. „Mohu zde udělat cokoliv.“
„A co bys chtěl?“
Zamyslel jsem se. A najednou jsem byl s Klárou na spoře osvětlené ulici.
„Tohle je to co chceš?“ zeptala se s jiskrami smíchu v očích a ukázala na jeden její konec, odkud se k nám hnaly dvě obrovské nestvůry s vyceněnými tesáky. Okamžitě na mě padl obrovský strach. Ztuhly mi nohy a já se bezhlavě otočil na útěk. V tu ránu byly u mě.
Probudil jsem se o zlomek okamžiku dříve, než se ta první zakousla do mého krku...

Posadil jsem se na posteli zalitý studeným potem.
„Ze sexuálních rozkoší noční můra,“ zašeptal jsem. „To neumím nic lepšího?“

„Kde jsi byla tak dlouho?“ zeptal jsem se jí. Od posledního snu uteklo zase několik týdnů.
„Moc jsi mě chtěl před spaním vidět,“ usmála se. „Zoufale moc a velmi jsi to plánoval. Nezapomeň, že jsem žena,“ usmála se lstivě a při tom svůdně. „Přicházím rozmarně a bez logiky.“
„Kdo se má ve vás vyznat, že?“ odvětil jsem automaticky.
Vznášel jsem se spolu s ní v černém prostoru. Působila v něm jako zářící anděl.
„Už jsi pochopil, jak tvořit sny?“ zeptala se.
„Došlo mi, že je to díky emocím. Posledně to byly dvě základní lidské - tedy možná jen mužské – emoce: chtíč a strach.“
„Silné emoce, že?“ pousmála se.
„Velmi silné, velmi zažité,“ souhlasil jsem.
„Co by sis přál si vysnít?“ zkoušela mě jako pravý ďábel pokušitel.Tedy... ďáblice.
„Já nevím,“ odvětil jsem a prostředí se kolem nás začalo měnit na noční můry, které se v rychlém sledu střídaly. „Mohu být cokoliv, že? Ale dokážu si „vyčarovat“ jen tohle kolem,“ udělal jsem rukou všezahrnující gesto a trochu se pozastavil nad scénou, v níž se Hedvika milovala se svým novým přítelem. A náramně si to užívala.
Klára se zasmála svým jedinečným perlivým smíchem a vytrhla mě z noční můry, která mě začínala pohlcovat.
„Díky,“ zašeptal jsem. A pak jsem se zaměřil na její úsměv. Ostatně, proč ne, že? Vždyť je to jen sen...

„Tisíc tři sta šedesát osm,“ přečetl jsem z displeje údaj zákazníkovi, aniž by to poznamenalo mou mysl. Předal mi peníze.
„Byl jste spokojen s nákupem?“ řekl jsem automaticky a vrátil mu drobné. Nečekaje na odpověď, jsem začal pípat s nákupem dalšího kupujícího.
Jsem vládce svých snů, běželo mi hlavou, zatím co mé tělo dělalo vše potřebné automaticky. Ve svých snech, mohu všechno...
Jenže co je mi to platné, když v životě ne, pokračoval jsem pro sebe. Jsem chudý, jsem jen pokladní v supermarketu a můj život je v troskách. Přežívám od výplaty k výplatě, nemám žádný vztah a všechny mé sny jsou mi úplně k ničemu, protože já jsem úplně k ničemu.
„Proč nemohu mít vše co si vysním i v tomto světě?“ zeptal jsem se zoufale sám sebe potichu.
„A zkusil jsi to?“ probudil mě známý ženský hlas.
Prodral jsem se závoji mlhy mých myšlenek do reality a pohlédl na zákazníka přede mnou.
         „Ahoj, jmenuji se Klára. Půjdeš se mnou na večeři?“