středa 11. dubna 2012

Černá ovce

Žilo bylo jedno stádo ovcí a v tom stádě mladý beránek. Už mu začínaly rašit růžky a on si pomalu uvědomoval, že existence se skládá i z něčeho jiného, než jen pití mléka od maminky a věčného postrkování s kamarády. A zjišťoval, že být ovcí není vůbec jednoduché.
Stádo žilo na louce, ale někdy se přihnali zlí vlci, kteří je kousali a chtěli sežrat, takže před nimi museli utéct na jinou louku, nebo, když to bylo vážné, i do ohrady. A to se pak třeba i po takovéhle pohromě stalo to, že jak byli v ohradě, přišli vysocí dvounozí tvorové, kterým se říkalo lidé, a ti začaly nebohé ovce stříhat. Všechny smutně bečeli a naříkali. Našeho beránka to zatím nepostihlo, protože byl příliš malý, ale když to zažil poprvé, hrůzou se mu klepala kopýtka. A když pak uviděl maminku bez vlněného kožíšku, málem se rozbrečel. Ti zlí lidé, to udělali, zrovna, když to mamince moc a moc slušelo.
A bylo toho mnohem víc. Lidé jim dávali málo té dobroučké soli na lízání, každý den přišli a brali některým ovcím mléko, někdy některou ovci odvedli a nikdo ji už nikdy neviděl. A do toho pořád ti strašní stále rafající a pokusující vlci. Prostě jak už jsem psal, život ovce nebyl rozhodně žádný med.
Po nějaké době svého života, si malý beránek již myslil, že už jej nemůže nic překvapit, když je zlí vlci zahnali do velkého dřevěného domu.
„Kdo ví jaké trable tu zase budeme prožívat,“ pomyslel si beránek a doufal, že se z něj brzy zase dostane ven. Jenže ouha! Plynuly dny a on s mnoha dalšími byli zavření v tom domě. Bylo tam sice teplo, to ano – v posledních dnech byla v noci již taková zima, že se museli k sobě tisknout, aby se zahřáli. Ještě, že jim všem už dorostly kožíšky. Ale byla tam hrozná nuda. A to jídlo! Jen suchá sláma, trocha vody, kterou stejně vypil beran nebo ty největší ovce.
Ono, když pomineme zlé lidi a vlky, tak i jen život ve stádě byl plný problémů. Beránkovi trvalo docela dlouho, než pochopil, že beran je jejich tatínkem a svrchovaným vládcem, že on sám má spoustu tet, babiček, sester a sem tam bratříčka, sestřenic a bratranců. Mnohdy se mu z toho motala hlava a on nevěděl, koho musí poslouchat, koho musí poslouchat aspoň trochu a komu naopak může poroučet on sám. Celý jeho život byl opravdu zamotaný kolotoč a nikdo mu to příliš nedokázal vysvětlit.
Jednoho dne, jej nakonec z toho dřevěného domu spolu s ostatními ovcemi pustili. Venku bylo mokro, sluníčko moc nesvítilo, tráva byla nějaká malá a šedivá a občas mezi ní ležela taková bílá hmota, jež velice studila na čumáku. Ale zase mohli pobíhat na čerstvém vzduchu. A za pár dnů se na zemi zazelenala i mladá šťavnatá travička. V té době byl beránkovi asi rok a na svět přišlo mnoho jeho bratříčků, sestřiček, ale i bratranců a sestřenic.
Život se vrátil zase do starých kolejí. Občas přiběhli vlci a někam je zahnali. Pak se objevili lidé, všechny ostříhali. Tentokrát to postihlo i našeho beránka. Vyděšeně bečel, ale když lidé skončili, zjistil, že to tak strašné nebylo. Vlastně, když nad tím tak přemýšlel a ignoroval všechno to smutné vzdychání a stížnosti kolem, tak se mu i ulevilo. Za ten rok už měl dost hustý kožíšek a hodně jej tížil. Teď se mu mnohem volněji pobíhalo a skotačilo.
Další dva dny byli na louce a pokojně se pásli. Sluníčko již stálo poměrně vysoko na obloze a příjemně hřálo. Když tu se objevili zlí vlci. Beránek celý vyděšený se bezhlavě rozběhl pryč od nich. Jenže zjistil, že stádo uhání úplně opačným směrem. A v tu ránu u něj byli dva rozzuření vlci. Jejich čelisti klapaly u jeho nohou a příšerně vrčeli. Beránek se jim postavil se svými malými růžky na obranu a překvapivě se vlci trochu stáhli. Uvolnili mu tím nevědomky cestu k prchajícímu stádu. Beránek nezaváhal. Vystřelil za svou rodinou jako šíp z luku a překvapené vlky zanechal kus za sebou.
Stádo dohnal na další louce, kde rostla již vysoká tráva. Vlci zůstali v lese a zvědavě na stádo pokukovali. Ale nechali je již na pokoji.
„Zvláštní,“ pozastavil se nad tím beránek. „Přiběhli, kdy už se na tam té louce špatně hledala vzrostlá tráva, protože jsme všechno spásli nebo podupali.“
„Co to plácáš,“ přerušila jej nabručeně sestra. „Zrovna jsem si našla pěkný ďolík na spaní a oni nás odtamtud vyhnali. Teď abych se zase starala, kde složím hlavu.“
Jenže když za několik dalších dní, přiběhli znova vlci a zahnali je na další louku s vysokou trávou, beránka to ani moc nepřekvapilo. Sice riskoval hodně, ale trochu se opozdil a nechal k sobě přijít ty strašné vlky. Jeden kolem něj poskakoval, trochu klapal čelistmi a vrčel, ale nic mu neudělal. Beránek pomalu zamířil za stádem a ten vlk šel najednou skoro klidně za ním. Vypadalo to, jako by jen dával pozor, aby se beránek nezaběhl. Ten se po něm jednou ohlédl a překvapením zůstal stát. Kus za nimi šel člověk s holí a klidně si prozpěvoval. Vlk to zjistil taky a s radostně vrtícím ocásek k tomu dvounožci doběhl. Ten jej něžně pohladil po hlavě, něco k němu vesele prohodil, načež se vlk s novou energií otočil a zaštěkal na beránka. Tomu to znělo, jako by mu říkal: „Tak už si pohni, ať se můžu jít napít.“
Celá tahle událost mu vážně nedala spát. A od té chvíle začal doslova studovat vlky a lidi. Toulal se kvůli tomu od stáda, protože vlci většinou leželi ve stínu nedalekého lesa, kde s nimi byli občas nějací lidé. Ti zase přicházeli k ovcím a brali jim mléko. Jednou dokonce odvedli už odrostlého beránka, který se začínal prát se svým otcem. Ale jindy jim zase přinesli sůl, nebo nějaký jiný pamlsek. Ostatní ovce si stěžovaly, že jim toho dávají tak málo a berou si tak moc, ale beránkovi to spíše přišlo, že by to lidé nemuseli dělat vůbec.
Jednou stál takhle u lesa a pozoroval vlky. Pomalu začínal rozumět jejich řeči, a také i té lidské. Zrovna se snažil srovnat v hlavě to, že lidé na vlky volají různými jmény, ale všeobecně jim říkají, že to jsou psi.
„Je to jen jiné označení pro vlka?“ ptal se sám sebe.
Jenže právě v tu chvíli jeden člověk zakřičel: „Vlci!“ Způsobilo to mezi všemi lidmi a psy poměrně veliké pozdvižení. Hluboko v lese si beránek všiml velkých vyzáblých stínů, které se neslyšně pohybovaly mezi stromu. A tehdy teprve beránek pocítil, co je to strach. Tito praví vlci kolem sebe šířili auru chladu a pravého nebezpečí. Beránek se roztřásl.
Jenže lidé a psi na vlky zaútočili a zahnali je na útěk. Když se vrátili, někteří z těch psů měli krvavé rány a lidé jim je ošetřovali.
Když se beránek vrátil ke stádu, přivítal jej vyčítavý pohled jeho matky: „Zase se touláš? Měl bys zůstávat se stádem. Když jsme spolu, tak se nám nic nemůže stát.“
„Mami,“ řekl zadumaně beránek, „a co když je všechno úplně jinak?“
„Co je jinak?“ zeptala se překvapeně matka.
„Co když ti vlci nejsou vlky a naopak nás před nimi chrání? A co když se o nás lidé starají a nikoliv nás trápí?“
„Co to povídáš!“ okřikla jej matka. „Ty jsi se úplně zbláznil!“ Pokývala nevěřícně hlavou a šla se hned podělit o ten nesmysl s kamarádkami. Takovouhle hloupost ještě žádná ovce nevymyslela.
Beránek se zamyšleně sklonil k zemi, že si uškubne trs trávy. Ale na této pastvině již byli několik dní a nic ke snědku tu už ani nezbývalo.
„Zítra nás zase odeženou někam, kde bude spousta jídla,“ pomyslel si. A tak se také stalo.
Beránek se již nepokrytě začal zajímat o psy. Lidé po něj byli zatím veliká neznámá. Znali toho příliš mnoho, než aby to dokázal pochopit. Ale psi nebyli tak záhadní. Jedli to, co jim lidé dali nebo si něco ulovili. Dokonce někdy přistihl nějakého psa, jak škube a polyká trávu.
„Je možné, že by to byli příbuzní?“ podivoval se nad tím beránek. Byl psy velmi fascinován, také se s nimi zakrátko skamarádil. A ti, potěšeni jeho zájmem mu ukazovali všechno co dovedli, poučovali jej o svých povinnostech a hovořili s ním o lidech.
Jednoho dne se beránek vzbudil a všimnul si, že se na něj ostatní ovce divně dívají.
„Dobré ráno,“ pozdravil je. V noci muselo být chladněji, takže jeho hlas trochu chrčel. Když to ovce uslyšely, tak všechny ustoupily o krok dozadu. Jen beran zůstal stát a více se nahrbil, přichystaný k útoku.
„Děje se něco?“ zeptal se beránek, ale nějak nepoznával svůj hlas.
„Sežral ve spánku mé dítě!“ rozvzlykala se beránkova matka.
„Táhni odsud zlý vlku,“ poručil mu beran a výhružně dupl kopýtkem. „Jsi sám a my tě dokážeme rozdupat!“ vyhrožoval mu.
„Cože?“ podivil se beránek a postavil se na...
„Packy s drápy?“ zůstal nevěřícně hledět na své nohy. Málem si ani nevšiml, jak na něj vyrazil beran. Uskočil stranou a podivil se nad svou obratností. A pak na berana v sebeobraně zavrčel.
„Vrčení?“ nevycházel z údivu náš beránek. Protože však jeho otec beran na něj zle dorážel, odběhl náš mladý pes stranou.
„Co se to stalo?“ ptal se sám sebe nevěřícně.
„Hola, pejsku!“ zavolal na něj z pod stromů člověk. „Pojď za mnou!“ Bývalému beránkovi se rozvrtěl ocas a vesele k tomu člověku doběhl.
„Máme tu dalšího,“ promluvil ten dvounožec.
„To už se dlouho nestalo,“ řekl jiný.
„Jak mu budeme říkat,“ pokračoval ten první člověk v otázkách.
„Třeba Alík,“ mávl rukou jeden člověk.
„Tak fajn, Alíku,“ otočil se první člověk na bývalého beránka. „Já jsem Kryštof a nyní budu tvým pánem. Tady Punťa ti vysvětlí tvé povinnosti. I když mám pocit, že ty už je stejně znáš,“ zasmál se potutelně a hodil mu kus masa. Alík se do něj s chutí zakousl.
A tak se našemu milému beránkovi, vlastně už psovi Alíkovi změnil život. Běhal se smečkou, pečoval o ovce aby se nějaká někam nezatoulala a odháněl je na pastvy. Ale taky měl spoustu času na hraní. Už nemusel celý den žvýkat trávu. Lidé mu vždy donesli tolik jídla, kolik potřeboval a on si na přilepšenou občas něco ulovil. A tak skotačil se psy, ale i s lidmi. Večer ležel u lidského ohně a poslouchal příběhy, jež si ovčáci vyprávěli a najednou zjišťoval, že svět je mnohem větší, než jen několik pastvin, že existují další lidé, psi, města a vůbec všechno to, nač mu zatím ani fantazie nestačila. A tak poslouchal a učil se.
I ostatní psi se podivovali nad jeho zájmem. Přeci jenom kolovali i mezi psi zvěsti, že ne vždy jsou lidé dobří. Občas je některý z lidí přetáhli holí, nutili je pracovat v dešti, kdy by nejraději zalezli do boudy nebo aspoň za vyvrácený pařez. Jindy je myli pod vodou, když byli krásně zablácení, nebo když se vyváleli v něčem nádherně voňavém.
Jenže Alík tak nějak tušil, že ne vždy je všechno takové, jak se to jeví. Proto zůstával pozorným. Takže odhalil, že sem tam některý jeho kamarád dostane nařezáno klackem, když si vytáhne ze stanu maso navíc, že i v dešti se po okolí potloukají nebezpeční vlci, které je třeba zahnat a ochránit stádo ovcí. A že špína rozhodně neprospívá utrženým ranám a zraněním z bitek či při prodírání se houštinami.
Uplynul rok a z Alíka se stal statný pes, vůdce celé smečky. Krištofovi byl nesmírně oddaný a ani jednou nezaváhal, když mu poručil sebe šílenější věc. Vždycky z toho třeba nevyvázl bez zranění, ale cítil, že vykonal něco, co stálo za mnohem více, než nějakých pár škrábanců. A Krištof jej vždy s láskou a něhou vyléčil.
A tak se asi nebudete divit, když se jednoho dne Alík probudil a měl místo pacek měl ruce a nohy, a místo hnědé srsti hladkou kůži.
„Dobré ráno,“ řekl mu Kryštof a podal mu nějaké oblečení. „Byl jsem zvědavý, kdy se to stane.“
„Dobré ráno,“ odvětil náš bývalý pejsek. Lidská řeč mu ještě moc nešla, ale věděl, že se to rychle spraví. Postavil se, zhluboka se nadechl.
„Jsem člověk,“ řekl nahlas a šťastně. Pak pohlédl na nedalekou louku s ovcemi a nepřítomně pohladil svého kamaráda Punťu po hlavě. Myslí mu proběhl celý jeho vývoj, všechny ty názory a omezení s nimiž se setkal. A nakonec se stal člověkem.
„Nestává se to bohužel příliš často,“ poznamenal Kryštof, jako by četl jeho myšlenky. „Takže pořád zde musíme být my, pasáci stád a starat se o ně.“
„Teď budu taky pasákem?“ zeptal se zvědavě náš nový člověk. Ale vlastně již předem znal odpověď.
„Ty?“ podivil se Kryštof. „Ty teď můžeš být úplně vším, čím chceš!“