Řeka života

Byla jednou jedna džungle. Byla obrovská. Ne jenom veliká, ale opravdu obrovská. Z pohledu mnoha tvorů, kteří v ní žili se mohla jevit jako nekonečná. Přesto na jedné své straně měla hranici. Řeku.

Všelijak se kolem džugle klikatila. Plavalo v ní spousta ryb i jiných živočichů. Místy se líně vlekla, zatímco na jiných úsecích se hnala peřejemi či dokonce padala z vodopádů.

V džungli, blízko řeky, žili lidé. Vzhledem k povaze džungle a jejich způsobu života hlavně kočovali. Většinou moc dlouho na jednom místě nezůstávali. Díky všemu tomu nebezpečí to ani jinak nešlo. Život v džungli byl velmi těžký a mnohdy nebezpečný. Obstarávání jídla představovalo náročný úkol, který ztěžovala spousta dravé zvěře, prohánějící se pod pralesními velikány. Mokřiny se nalézaly takřka všude a mnohdy přecházely v bažinu, takže o pěstování nějakých plodin nemohla být ani řeč. Suché a pohodlné místo ke spaní prakticky neexistovalo. A když ano, mnohdy se o něj člověk musel prát s jinými lidmi z vlastní skupiny.

V tom kmeni žil mladý muž. Mohlo mu být tak kolem dvaceti, ale ve skutečnosti na věku příliš nezáleží. To, co se stalo jemu, mohlo potkat úplně každého.

Začalo to vlastně úplně nevině. Tím, že se narodil. Pak vyrostl a co si kdy pamatoval, vždy žil s rodiči a mnoha dalšími z kmene v té džungli.

A pořád někam putovali. Jako malé dítě se o to moc nestaral. Když se schylovalo k nejhoršímu, otec nebo matka jej vzali na záda či ramena a přenesli jej přes ty největší bažiny, ale jinak si mohl hrát a dovádět. Šplhal po větvích a liánách, čapkal se v lesních tůních a hrál si s jinými dětmi. I v takové temné a nepřátelské džungli si děti uměly najít spoustu radosti a smíchu.

Jenže jak dospíval, tak už jej rodiče neunesli a on musel začít překonávat lesní překážky svými vlastními silami.

„Jsi mladý a silný,“ řekli mu jednou, „běž dopředu a hledej cestu.“

„A kam vůbec jdeme?“ zeptal se nevině.

Na tuhle otázku se rozhostilo zádumčivé ticho.

„Někam, kde budeme moci žít natrvalo?“ zkusil to jeden z těch starších.

„Ano!“ chytil se toho další. „Kde budeme moci postavit domy a žít v klidu.“

„Ano,“ zasnil se zase jiný. „V klidu a bez námahy.“

„Pohodlně,“ nechal se slyšet jiný.

„A kde to je?“ chtěl vědět mladík.

„To musíme právě zjistit,“ zazněla roztrpčená odpověď.

„A jak tedy víte, že takové místo vůbec existuje?“ podivil se mladík. „Už tam někdo byl?“

„Všichni naši předkové, to říkali,“ odvětilo jich několik ne příliš přesvědčivě. „Takže některý z nich tam už musel být. Ty jdi a hledej. Nikdo neříkal, že to bude lehká cesta.“

A tak se nevědomý mladík začal prodírat na vlastní pěst džunglí. A občas se vyptával. Z toho, co se dozvídal bylo jednoduché usoudit, že lidé takto putují už od nepaměti. Že báchorky o vysněném ráji jsou spíše smyšlenky, než realitou podložené pravdy. Vždyť za ty stovky, možná tisíce, generací lidského hledání nenašli nic jiného, než nehostinnou džungli v níž každý den bojovali o holý život a svůj kousíček slunečního světla, které se jen těžce prodíralo hustým pralesem nad jejich hlavami.

Jednoho dne část kmene zabloudila k oné řece. Mladík u ní již byl několikrát, ale dnes poprvé dorazil jako předsunutá hlídka s předstihem. Dříve vždy přišel jen s rodiči, kteří si jí ani moc nevšímali, možná si z ní nabrali trochu vody a pak se hned zase šlo dále. Lidé nebyli zvyklí na tolik slunce, které najednou nad řekou zářilo a mnohé oslepovalo.

Jenže mladík byl zvídavý a tak od řeky neutekl. Již jej nebavil neustálý marný pochod za ničím. Vždyť to nemůže být smyslem života, aby se celou svou existenci jen prodíral pralesem, aby umřel v tlamě nějaké šelmy, utopil se v bažině, nebo zemřel stářím zanechán kmenem pro nepotřebnost a přítěž, kterým nemoci a problémy vysokého věku rozhodně byly. Ostatně, džungli už znal opravdu dobře, ale ta řeka... Ta byla úplně nová.

Když přivykl očima ostrému polednímu slunci, najednou se mu otevřel úplně nový svět. Tolik čisté vody, klidně tekoucí. Ryby, mrskající se pod hladinou. Hmyz, který loví, a nakonec ptáci, vznášející se na modré obloze s občasným plujícím mrakem.

„Páni,“ povzdechl užasle. Tohle bylo opravdu něco jiného. Opatrně sestoupil k vodě a namočil si do ní ruce. Byla příjemně chladivá. Osvěžující.

Podíval se přes rameno, ale nikdo z jeho kmene zatím nebyl v dohledu. A tak, i když cítil, že dělá něco, co by se nikomu koho znal, nezamlouvalo, postupně vstoupil do čisté řeky. Na prvotní chlad si rychle uvykl. Cítil, jak jej něžně omývá proud, jak z něj odpadává zaschlé bahno, jak mu odnímá všechny ty starosti a marnosti jeho dosavadního snažení.

Pak jej uchopily drsné silné ruce a násilně jej odvlekly na břeh.

„Co si sakra myslíš, že děláš!“ zařval na něj otec. „Ty se tady povaluješ, zatím co ostatní pracují! Tak to teda ne, hošánku! Kmen potřebuje každou silnou ruku, která je schopná přinést obživu. Takže když máš čas při průzkumu chytat lelky, tak od teďka budeš lovec. Budeš kmenu obstarávat jídlo!“

„Ale já jen ...“ pokusil se vysvětlit svou situaci mladík, ale vysloužil si tím jen políček.

„Ta řeka, je nebezpečná!“ vyjel na něj otec. Když byl v ráži, ani nevěděl, kdy přestat.

„Nezdá se,“ oponoval mu mladík.

„Zdání klame,“ poučil jej otec. „Všichni předkové nás před ní varovali. Žhne na ní slunce, takže když se potom obrátíš zpět do džungle, nic v jejím stínu nevidíš. V té řece jsou neznámí tvorové, voda proudí a může tě odnést ke smrtelnému víru nebo vodopádu. Drž se od ní dále, jasné! Jsi pro kmen příliš cenný, než abys promrhal svůj život nějakým hraním. Kmen se o tebe po celý tvůj život staral, takže nyní přišel čas, abys mu to oplatil.“

Mladík na souhlas pokýval hlavou, ale uvnitř o tom přesvědčený moc nebyl.

Po této příhodě kmen opět zamířil hlouběji do džungle. A mladíkovi nastaly těžké časy. Prodíral se pralesem, v němž sotva viděl na pár metrů, lovil zvířata a sám se snažil zůstat naživu. A při těch časech čekání, vzpomínal na veliké výživné ryby z řeky, na tu volnost prostoru nad hladinou a na ...

„Druhý břeh!“ ujelo mu z úst hlasitěji, než chtěl a vyplašil svou večeři. „Vždyť ta řeka musí mít druhý břeh!“ došlo mu bytostně. Před tím byl překvapen světlem a širostí prostoru, ale teď mu došlo, že vlastně nedaleko byl druhý břeh. A ten rozhodně nevypadal tak zarostle.

„Tati,“ zeptal se  večer u táborového ohně. „Co je vlastně na druhé straně té řeky?“

„Nic,“ zněla příkrá odpověď. „Jen pustina. Ani moc stromů tam neroste. Jen sem tam nějaký. Podle pověstí a legend na druhý břeh občas někdo zamíří, ale nikdy se nikdo nevrátil. Takže to už ani nezkoušíme. Je to ztráta času a lidí.“

„Aha, díky.“

„Ani na to nemysli, se tam dostat,“ podíval se na něj otec podezřívavě. „Tvoje matka by to nezvládla, kdyby o tebe měla přijít,“ dodal smířivě. „A mně by jsi taky chyběl. Jsi skvělý syn.“

„Díky, tati,“ řekl mladík s dojetím. „Budu se snažit trojnásobně, abych byl dobrým členem kmene,“ řekl nadšeně.

A tak se taky stalo. Záhy se stal nejlepším lovcem a nosil nejvíce zvěře a masa. Řeka a její kouzlo upadlo v zapomnění. Ne však mladíkova nespokojenost. I když se ji snažil nevnímat, stále rostla. A možná ona mohla za to, že při jednom pronásledování kořisti opět stanul na břehu řeky.

Ihned se otočil, aby neztratil zrak a ušel zpět do džungle pár kroků, ale najednou se zarazil. Vrátily se mu všechny ty věci, jež se staly před několika měsíci a i během nich.

Pohlédl na sebe. Byl celý zamazaný od bláta, poškrábaný větvemi. S několika sotva zhojenými ranami od zápasů o holý život se šelmami.

Vrátil se k řece. Sama jej přilákala. Chvíli mžoural proti světlu, ale nakonec si oči zvykly. Chtěl, aby si zvykly. Uvědomil si svou touhu podívat se na druhý břeh. A nyní měl zase konečně možnost.

Stál po kolena ve vodě a váhal. Řeka jej očistí. Každému z kmene bude úplně jasné, kde byl a co dělal. Ještě teď měl v živé paměti, jak si jej tehdy po návratu s otcem nedůvěřivě prohlíželi, protože v temnotě džungle svítil. Ještě týž večer jej několik přátel vylákalo z tábora a pořádně jej vyváleli v blátě, takže byl na tom najednou hůře, než oni sami. A pak si z něj několik dní utahovali a posmívali se mu.

„K čertu s tím,“ řekl si. „V blátě se mohu vyválet kdykoliv.“ Zabodl oštěp a lehnul si. Zády spočíval na mělčině a celé jeho tělo omývala chladivá voda. Najednou byly všechny jeho pochybnosti pryč. Najednou věděl, že nemá cenu se celý život honit za nějakým snem, který neobjevili ani všichni jeho předkové. Právě teď byl šťastný, klidný a spokojený. Tohle jsou ty chvíle, pro které stojí žít.

Posadil se a podíval se na druhý břeh. Otec měl pravdu. Nebyl tak zarostlý, ale stromy tam byly. Ani ne tak husté. A nad nimi létali ptáci.

„Takže žít se tam dá,“ uvědomil si. „A když tam nejsou husté stromy, musí se tam dát přeci snadněji chodit.“

Z úvah jej vytrhla ryba, která se mu otřela o nohu. Byl to pěkný macek.

„Co když ji zkusím ulovit?“ napadlo jej.

Trvalo mu to zbytek celého dne, než přišel na to jak, ale navečer se do tábora vrátil se třemi slušnými kousky. Málem se zapomněl pomazat blátem.

Protože kmenu se nyní moc nedařilo, ani se nezeptali, odkud ty ryby jsou. Všiml si však několika nesouhlasných pohledů.

Druhý den se kmen opět vydal na cesty do lepších lovišť, takže neměl čas se vrátit k řece. Díky tomu však na ty ryby všichni záhy zapomněli.

Ne však on. Během několika dnů se schválně zatoulal, takže nakonec stanul zase na břehu. Řeka byla magická. I když se snažil odolat jejímu lákání, přitahovala jej jako magnet. V této části byla prudká s četnými peřejemi. A jeho pohled zamířil na druhou stranu častěji, než by si byl přál.

Nakonec u ní zůstal dva dny, aniž se vrátil za ostatními. Vůbec se mu nechtělo do zatuchlé a zšeřelé džungle. Nic jej tam netáhlo. Ani přátelé, ani rodina.

Třetí den jej nalezli. V jejich čele stál jeho otec a už z dálky si jej měřil zachmuřelým pohledem, slibujícím tvrdý trest. Mladík se podíval na řeku. Najednou jako by slyšel její hlas, který jej zval.

„Pojď na druhou stranu,“ znělo mu v uších. „Pojď!“

Mladík vykročil. Nelákal jej kmen a jeho věčná bloudění. Nechtěl již přijímat žádný trest za svou zvídavost a za to, že poslouchá srdce.

Když byl ve čtvrtině proudu, dorazili jeho bývalí přátelé i s otcem ke břehu.

„Kam si myslíš, že jdeš?“ burácel nad hladinou jeho hlas. „Okamžitě se vrať!“

Otočil se k nim: „Ne, otče,“ zakřičel smířlivě. „Váš život vůbec nemá cenu! Proč se neusadíte na břehu řeky? Je plná dobrých ryb, na okolních stromech roste chutné ovoce. I půda je zde úrodná.“

„Rouhači!“ zakřičel někdo a zahrozil mu oštěpem.

„To by naši předkové nikdy neudělali!“ křičel jiný a křižoval se znamením ochrany před ďábelským pokušením.

„Blázen. Zešílel,“ poznamenal jiný.

„Řeka jej dostala,“ kýval další. „Vždyť všichni ví, jak je nebezpečná.“

„Proto se také od věků držíme v džungli,“ dodal další.

„Jste zaslepení myšlenkami, které ani nejsou vaše,“ zakřičel mladík. „Jen papouškujete to, co vám říkali vaši rodiče a jim zase jejich rodiče.“

„Asi k tomu měli dobrý důvod, ne?“ zakřičel na něj otec. „Díky jejich vědomostem náš kmen přežil!“

„Jenže,“ odvětil zkroušeně mladík, kterému docházelo, že se vydal na cestu, z níž opravdu není návratu a půjde po ní ze všech těch, které má rád stejně nakonec sám, „co když nejde jen o to přežívání?“

Odvrátil se a vydal se na cestu.

„Vrať se!“ zněl za ním hlas jeho otce.

„Nikoliv, tati,“ zašeptal spíše pro sebe. Vedle něj dopadl oštěp a mladík se s úlekem otočil.

„Vrať se, nebo tě vlastnoručně zabiju,“ křičel jeho otec rudý vzteky a sápal se po další zbrani. Naštěstí to bylo na dobrý zásah opravdu daleko. Spíše otázka štěstí.

A tak se vydal dále. Kolem něj padaly kameny, ale vyhýbaly se mu. A s každým dalším krokem se mu odkrýval pohled na blížící se břeh a on začínal chápat, že je to ta vysněná krajina, o níž mluvili všichni jeho předkové. Rostly tam košaté bohaté stromy s ovocem, veliké louky s trávou, zcela jistě vhodné k pěstování obilí. Sem tam viděl zvěř, která si jej zvědavě prohlížela. A nad tím vším zářilo slunce, jemuž nic nestálo v cestě. Zaplavovalo krajinu svým požehnaným světlem a teplem.

Dostat se přes řeku, překonat její dravý proud a nerovné dno, nebylo snadné. Ale nebylo to o nic těžší, než jeden den v džungli. Nejhorší bylo sebrat tu odvahu a vybojovat si ji proti lidem z kmene.

„Tak blízko,“ zašeptal, „ale pro některé nepředstavitelně daleko.“

A když hodlal vystoupit na ten neznámý, přesto na první pohled přátelský břeh, rozevřelo se před ním křoví: „Pojď, pomůžu ti,“ řekla pěkná čistá dívka s přátelským úsměvem a nataženou paží. „Už jsme na tebe dlouho čekali.“