Pergamen života

Kdysi dávno, možná i v předaleké zemi, se narodila v jedné obyčejné rodině holčička Karolínka. První noc, jak už to tak bývá, přišly k její posteli tři sudičky, aby jí předpověděly život. Ale protože sudičky jsou holky stydlivé a nespolečenské, vybrali si takovou dobu, aby všichni spali a jejich sudbu nikdo neslyšel.

A pak šly měsíce a roky, až z Karolínky vyrostla nádherná dívenka. Bylo jí zrovínka patnáct a začínala pokukovat po chlapcích, když nastoupila jako děvečka v domácnosti u městského soudce. Práce to byla těžká, od rána až do večera, ale ona se jí nikdy nebála a dělala ji s nezvyklou radostí. Její maminka na ní byla patřičně hrdá. Karolínčina rodina patřila od nepaměti mezi obyčejné rolníky, takže maminka si začala dělat naděje, že by se u tak vlivného člověka mohla někdy setkat s někým důležitým, kterému by se zalíbila a ten by si jí třeba vzal. A nebo pan soudce pozná, jak je Karolínka chytrá a třeba jí pošle někam na studia... Fantazie Karolínčiny maminky nabývala s postupem času nebývalých rozměrů, až se v jejich hloubkách někdy ztrácela ona sama.

Ale Karolínka, byla trochu jiná, než v co doufala maminka. Při každé volné chvilce utíkávala do lesů, do přírody. Tančila na loukách, těšila se z květin, povídala si s pasačkami a pasáčky. V kamenném domě v centru města sice bylo příjemně, soudce se se svou manželkou a dcerami se ke služebnictvu chovali dobře a laskavě, ale pořád to byl jen chladný kamenný dům. Uvězněný mezi spoustou jiných domů. Takže když Karolínka potkala uhlíře Honzu, byla to prostě láska na první pohled.

Ne však po maminku. Ta již Karolínce vyhlédla mnohem lepší ženichy. A ta práce!

„To by jsi snad odešla do lesů pálit milíře!“ omdlévala při té představě. „Vždyť jsi pěkná, chytrá a mladá, tebe čeká úplně jiná budoucnost!“

Chudák děvče ve svých patnácti letech bylo ze všeho úplně zmatené. A ten zmatek se prohloubil ještě více, když na jednom ze společennských večírků pořádaných panem soudcem, se ke Karolínkce, jež tam samozřejmě posluhovala, znal více, než je obvyklé, syn barona ze vzdálené země. Bohužel Karolínčina maminka, která u takových příležitostí vypomáhala, to všechno viděla. V tu chvíli bylo nasnadě, že někdo tak obyčejný, jako synek uhlířů z lesa zcela jistě není vhodným životním parnerem pro krásnou Karolínku.

Mladý baron zůstal ve městě o týden déle, než jeho otec, jehož původně znuděně doprovázel na obchodních cestách. A po celou tu dobu se velmi intenzivně a neomaleně zajímal o Karolínku. Prakticky jí nenechal volnou chvilku. Velmi to lichotilo Karolínčině matce. Ale velice to vadilo samotné Karolínce, jež toužila se sebrat a odejít za Honzou do lesa.Aspoň na chvíli jej spatřit, nechat se od něj obejmout a utěšit.

Ale vše bylo proti ní. Když měla chvíli klidu, matka jí brala do města, protože po ní najednou něco potřebovala, do soudcovy rezidence jí zase chodil vyhledávat mladý baron a rušil jí od práce, takže jí trvala déle, než obvykle. Během pár dnů si ostatní děvečky závistivě šeptaly o tom, že je chudák holka do něj tak zamilovaná, že jí najednou vše padá z rukou a ona nic nestíhá.

„Vždyť to není pravda!“ křičela po týdnu v noci ve své komůrce do polštáře, aby jí nikdo neslyšel. Najednou jí život přišel úplně šílený. Ještě před pár měsíci k budoucnosti nehleděla, prostě pracovala a dělala, co jí rodiče řekli, ale najednou jí to moc vadilo. Podle nich, se má vdát za někoho, kdo jí není ani sympatický, za někoho, s kým si vůbec nerozumí, odejít s ním do daleké země, možná mu porodit děti a pak... Pak co?

„Ale co má přání!“ vytryskly jí slzy. „Co mám dělat, když mé srdce mě táhne za Honzou do lesů?“ zoufale praštila do polštáře. „...nebo kamkoliv, kam půjde on?“ doplnila po chvíli. Vlastně jí bylo úplně jedno kde, ale hlavně, že to bude s tím, koho miluje.

„A co moje přání?“ prohodila znova zamyšleně. Najednou jí docházelo, že vlastně ani neví, co si tak od života přát. Ano, byl tu Honza, ale co dále? On má svoje milíře. K nim vyřezává hračky pro děti a vlastně si tak vůbec rád hraje se dřevem.

„Jak to vůbec se životem je?“ zeptala se do tmy své jizby.

„Vážně to chceš vědět?“ chtěl vědět na oplátku tichý hlas. Karolínka se ani moc nelekla.

„Ano, moc to chci vědět,“ odvětila pevně.

„A co konkrétně?“ tázal druhý hlas. Podle tónu patřil ženě.

„Jak vlastně máme žít? Je náš život předurčen? Nebo můžeme od života chtít více?“

„A co si myslíš ty?“ zeptal se třetí hlas.

„Já nevím!“ trochu to naštvalo Karolínku. Neměla ráda takovéto hádanky.

„V tom případě,“ řekly sborově tři hlasy, „následuj své srdce. Pokud opravdu toužíš poznat pravdu, ono ti ji vyjeví.“

„Srdce,“ zašeptala Karolínka. Ale odpovědí jí bylo ticho.

Druhý den ráno si mladé děvče svázalo všechny své věci do ranečku, poděkovalo soudci a jeho choti za uplynulé měsíce zkušeností a odešlo. Nezastavila se ani doma, u své matky, ale rovnou zamířila do lesa za Honzou. Vůbec netušila, kde na to vše vzala odvahu, ale najednou měla ve všem jasno. Ale raději o ničem z toho moc nepřemýšlela, jinak by jí asi puklo srdce. A nebo hlava.

A tak se stalo, že za rok se v lese na paloučku, v malé dřevěné chaloupce narodilo děťátko. Byla to holčička. A nejpodivnější na ní bylo to, že druhý den ráno nalezli v kolébce vedle toho drobného uzlíčku radosti svinutý pergamen.

„Co to je?“ ptala se Karolínka Honzy, když jí ráno podal jak malinkou Amálku ke kojení, tak i svitek.

„Nevím, ale mám pocit, že jsem to už někde viděl,“ odvětil jí zamyšleně. Když jej rozvinuli, byl vlastně bílý a čistý. I když byly na něm nějaké, jakoby linky, jako ty, na něž se píšou písmena. Ale tyhle linky nebyly rovné. Byly zakroucené a možná společně tvořily nějaké obrazce, ale byly tak jemné a nevýrazné, že nešlo poznat jaké.

Vysvětlení jim podala Karolínčina maminka, která se přišla podívat na vnouče. Za uplynulý rok se nakonec se svou dcerou zase udobřila, i když před tím hodně zuřila. Honza jí několikrát přirovnal k vichřici, jež vyvrací stromy v lese.

„Každé dítě to má v kolébce,“ začala a vzala si pergamen. „Je prázdný,“ konstatovala, i když Karolínka s tím mlčky nesouhlasila. „Říká se, že jej dávají sudičky všem rodičům, aby na něj tvořily osud svých dětí. Prý to, co je na tom pergamenu, určí celý život dotyčného dítěte. Děti jsou prostě čistý papír. Je na rodičích, aby zodpovědně vychovávali děti a z nich něco v životě bylo.“

„Sudičky?“ podivila se Karolínka. „A kde mám já svůj svitek?“

„Je u mě doma,“ odvětila matka. „Ale je to hloupost. Ne vždy se to plní.. Ostatně ty jsi toho zářným příkladem,“ ušklíbla se matka.

Mezi tím Honza zmizel někde ven a po chvíli se vrátil s vítězoslavným úsměvem na tváři a ušmudlaným a pomačkaným pergamenem: „Já věděl, že jsem něco podobného viděl!“

„Otec to zastrčil v kůlně s nářadím pod střechu,“ vysvětloval a horečně jej rozbalil. Všichni se nad list nedočkavě nahnuli. Přes celý papír byl nezkušenou rukou načmáraný kusem uhlí obrovský milíř, místy notně rozmazaný.

„Tví rodiče asi neměli moc fantazie,“ poznamenala uštěpačně Karolínčina matka. Ještě se stále se svým zetěm moc nesmířila.

Honza byl smutný. Karolínka věděla, že příliš veliký rozhled o světě nikdy neměl a tak byl vlastně odsouzen k tomu, co mu odkázal jeho otec. Přesto její milovaný byl velmi šikovný řezbář. Vlastně na to, jak byli chudí, tak měli asi nejkrásnější chaloupku v celém kraji. Dokázal svými rytinami vyzdobit cokoliv – dřevěné nádobí i příbory, postel i kolébku, nábytek, hračky... Někdy jej přistihla, jak ryje z venku na chaloupce, zdobí lavičku. Dokonce někdy i na dřevo, které se potom změní na uhlí v milíři. U toho se vždycky smál, že chce, aby ten uhlík, až se bude pálit v nějakých kamnech či krbu, vyzařoval jeho radost ze života. Karolínka si z něj dělala legraci, že je to čaroděj a svými kouzelnými uhlíky okouzluje životy. Od těch dob Honza do milíře hází kousky dřeva s rytinami vyzařujícími lásku, štěstí a spokojenost. A Karolínka jej za to zbožňuje ještě více, než by mohla nějakého prince.

„Nakreslíme tam něco?“ zeptal se jí večer Honza, když Amálka spokojeně spinkala a oni spolu leželi v posteli.

„Nevím,“ odvětila po pravdě Karolínka. „Ty bys věděl co?“ zeptala se, ale v hlavě jí stále ležely ty nevýrazné linky, které její matka neviděla.

„Ani náhodou,“ řekl Honza. „Ve skutečnosti sám jsem dost smutný z toho, že tam můj otec nakreslil milíř. Jak bych mohl jít a nakreslit na ten pergamen něco, co chci já?“

„Čteš mi úplně myšlenky,“ políbila jej vděčně Karolínka.

Druhý den ráno vzala pergamen a schovala jej nepopsaný hloboko do truhly spolu s listem svého manžela.

Uplynuly tři roky. Z Amálky vyrostlo krásné děťátko s obrovskýma očima po mamince a širokým úsměvem po tatínkovi. Byl to učiněný poděs, který byl postrachem klidu a míru v širém okolí. Její veselé a bezstarostné výskání ji vždy v lese spolehlivě prozdradilo. Na loukách proháněla motýli i jiný hmyz, trhala kytičky a nosila je tatínkovi na milíře, nebo mamince pro radost.

Někdy v té době, byly na návštěvě ve městě u babičky, a ta se jen tak nenápadně zeptala: „Už jste na ten pergamen osudu Amálce něco napsali nebo nakreslili?“

„Ne,“ odvětila Karolínka po pravdě. „Vlastně jsme na to úplně zapomněli.“

„To vidím,“ poznamenala nesouhlasně babička. „Je to šílený divoch. Mám pocit, že v tom lese jen pustně. Bude z ní divoženka, kterou nikdo nebude chtít,“ řekla s nádechem obvinění. „Čím dříve na něj začnete něco zaznamenávat, tím více se to vyplní. Měli jste začít ještě ten den, co jste ten pergamen objevili.“

„Vždyť na tyhle hlouposti nevěříš, mami,“ poznamenala Karolínka.

„Ale výchovu potřebuje!“ ohradila se přistižená babička. „Chodí si spát kdy chce, vstává kdy chce, jí kdy chce a co chce! Takhle z ní vyroste jen povaleč, který špatně skončí!“

„A jak to ty můžeš vědět?“ nedala se Karolínka. Věděla o svém děťátku svoje. „Můžeš mi dát můj pergamen?“

„Proč ho chceš vidět?“ stáhla se babička.

„Je přeci můj, ne? Mám na něj právo.“

Trvalo to ještě chvíli přemlouvání, ale nakonec jej Karolínčina matka vylovila ze skříně. A když si jej od ní Karolína brala, měla pocit, že se její matka stydí. Velmi moc se stydí za to, co tam její dcera uvidí.

A tak jej raději rozbalila až večer. A nestačila se divit. Všude byly obrázky a nápisy. Mnohé se překrývaly, byly barevné i černé. Některé zaškrtané.

„Šílený mišmaš,“ ohodnotil to Honza.

„Úplně šílené,“ lapala po dechu sama Karolína. „Podívej, je tu nějaký bohatý ženich, moje důležité postavení, stýkám se s princeznami či dokonce s králi!“

„To jsou ale úplně ty poslední malby,“ konstatoval uměleckým zrakem Honza. „Podívej tady,“ ukázal prstem na nějaké staré nápisy. „Starej se o svou maminku. Buď hodná. Nezlob. Poslouchej. Tvá maminka tě miluje. Miluj svou maminku. Hodně pracuj. Pomáhej...“

„Svým způsobem jsem moc vděčný, za ten svůj milíř,“ poznamenal Honza a šel pochovat právě se probudivší Amálku.

„Cos to provedla?“ uniklo Karolínce z úst šeptem a myšlenkami byla u své matky. Vytáhla z truhly svitky Honzy a Amálky, ale nestihla je prozkoumat. Amálka si vyžadovala její náruč. A tak společně všichni tři usnuli.

„Budeme dělat pisi!“ nadšeně ráno pobíhala Amálka se svým svitkem po světnici, čímž probudila své rodiče. A než ji stihli zastavit, vyrazila ven do slunečného dne. Tam si sedla a s kouskem uhlíku, kterých v okolí bylo dost, velmi pečlivě nakreslila kytičku.

„Opatrně, Amálko!“ vykřikl Honza a chtěl jí to všechno sebrat, ale Karolínka jej zastavila. Nechápavě se na ní podíval.

„Kdo jiný na ten pergamen smí kreslit a psát, než ona?“ pohladila jej s úsměvem něžne po tváři. „Pojď,“ vzala svého druha pod paží, „půjdeme se podívat, jestli dokážeme smazat to, co tam načmárali naši rodiče. Třeba pod tím objevíme něco, co nám naše srdce říkají už dlouho.“