sobota 21. dubna 2012

Město


Byl jeden mladý muž a žil ve velikém městě. To město chránily hradby vysoké tak, že z žádného bodu toho města se nedalo pohlédnout za ně. Ostatně těch, co zajímalo co je za těmi hradbami, bylo jen málo. V tom obrovském městě jich vlastně bylo vždy jen několik, protože všichni ostatní věděli, že jim k životu stačí to, co je uvnitř hradeb.
Ten mladý muž se cítil zvláštně. Celý svůj dosavadní život se učil, jak žít v tomto městě. Pomáhali mu v tom rodiče, kamarádi a vlastně celá společnost prostřednictvím škol, televizí, rádií, novin, knih a internetu. Přesto si nemohl pomoct, protože cítil, že v životě toho přeci musí být víc. Víc než jen to, co viděl, za čím se hnali ti všichni kolem něho. Vždyť to bylo obyčejné pozlátko, nic než prchavý pocit nestálého štěstí. Věděl, že v životě musí být něco pevného, něco pro co vlastně stojí žít, nějaké čisté svěží místo v tom všem prachu a špíně.
Moc nedokázal porozumět celému systému. Proč má studovat školu, když cítí, že vše potřebné má v sobě? Rodiče mu vždy odpověděli jednoduše: „Jak jinak se chceš uživit?“ Věděl, že nemají pravdu, ale tehdy jim to neuměl vyvrátit.
Proč má vydělávat peníze, když je hned utratí za drahé jídlo a nekvalitní oblečení, spotřebiče a výrobky, když hned po tom, co se rozbijí si je bude muset koupit znova, za peníze, co po dobu jejich trvání stihl vydělat? Vždyť je to začarovaný kolotoč.
Proč má hledat potěšení v prchavých zábavách jako jsou hospodské pijatiky, diskotékové rejdění nebo třeba náhodné pomíjivé známosti, když to vše slouží jen pro zabití času a zapomenutí na tu špinavou realitu kolem?
Proč měl pocit, že to, co cítí, jej straní více a více od ostatních lidí? Proč když se snažil přizpůsobit v takovýchto názorech ostatním, tak byl stále více a více nešťastnější? Nenalézal v tomto lidském mumraji žádný smysl? Žádný smysl opravňující lidi žít?
Často takto rozjímal na střeše jejich domku nedaleko hradeb. Měl rád ten pohled na hvězdnou oblohu se zářícím měsícem. Dávala jeho myšlenkám fantazii a volnost. On se tak mohl odpoutat od neustávajícího mumraje kolem a vzlétnout k výšinám bez obav z pádu.

A tak jednou, když se takto toulal očima i v duchu po noční obloze, zahlédl na ní pohyb. Nejdříve si pomyslel, že má jen unavené oči, že blikla nějaká hvězda. Když zpozorněl, zjistil, že jedna hvězda se pohybuje. Jen tak nesměle, zvolna a při tom pulsuje o něco více, než to obvykle hvězdy dělají. Jenže jakmile si uvědomil, že se mu to nezdá, tak hvězda, jako by čekala jen na to, zazářila a mihla sebou tak rychle, že během mžiku zmizela za vysokou zdí.
„Sen?“ ptal se sám sebe, ale v hrudi mu bilo srdce nadšením rychleji, než po náročném běhu. Protože rád četl, tak někdy přišel na zprávy, týkající se podobných jevů, ale obvykle byly prohlášeny na výmysly chorých bláznů a lidí, kteří jen na sebe chtěli upoutat pozornost. Proto ihned neběžel za rodiči nebo kamarády, ale naopak se uzavřel více do sebe a s tajuplným úsměvem navštěvoval knihovny a pročítal si rychle mizející články z internetu o pohybujících se hvězdách. A taky dlouhé hodiny vysedával na střeše.
A ony, jako by čekaly jen na to, přilétaly. Už věděl, že to nejsou hvězdy, ale vůbec netušil, kdo nebo co to být může. Proto jim začal říkat světlušky. Vždyť to byly jen světla na obloze. Někdy větší, jindy sotva patrné, a jen svítily, mihotaly se, ale při jejich pozorování jej napadaly velice originální a úžasné myšlenky.
Možná to bylo tím, že byl mladý, že měl skvělou fantazii a vlastně se ničemu nebránil takže mu brzy došlo, že k němu promlouvají prostřednictvím jeho mysli. A vždy, mu potvrdily nějakým zajimavým tanečním rejem, když měl pochybnosti o tom, co říkají. A tak jim naslouchal, učil se novým věcem a rozšiřoval si obzory, za nějž nešel nikdy nikdo, o kom by věděl.
Učil se velice rychle. Po pár týdnech zjistil, že k němu promlouvají v kteroukoliv denní dobu na kterémkoliv místě. Přesto někdy zavítal na střechu a kochal se, pokud se mu zjevily. Jejich návštěvy byly čím dál více sporadické, ale on chápal, že už jen jeho upoutáním riskovaly odhalení. Vždyť už je nepotřeboval vidět, protože s nimi komunikoval telepaticky.
Světlušky mu poskytovaly obrovsko podporu. Zjistil, že jeho dřívější pocity byly správné a svět kolem něj je zvláštní místo naplněné skrytým neštěstím většiny lidí. Prozradily mu, že jen láskou ve svém srdci dokáže toto neštěstí rozpustit. A tak se učil cítil lásku k lidem. Světlušky mu říkaly, ať se nebojí, že jde správnou cestou, jen musí vytrvat. Učily jej jak ovládnout mysl, soustředit se na své srdce, komunikovat i s jinými lidmi pomocí myšlenek a prohlubovat si intuici. Zjišťoval, že s optimismem, láskou a pochopením k učitelům mu jde i škola lépe, že rodiče mu najednou dávají více volnosti a že se vlastně vznáší na vlnách štěstí a lásky ke všemu a ke všem.
Jen jedna oblast mu zůstala uzavřena. Nedokázal si najít žádnou spřízněnou duši, byť se nalézal v lidském mraveništi. Ženy jej přitahovaly vždy, kolem jich bylo spoustu krásných a zajimavých, ale ve vztahu dokázal dojít jen po určitou hranici a dál mu to nešlo. Takže ať chtěl či nechtěl, byl ženám pouze dobrým kamarádem. Trápilo jej to velice, ale v této oblasti telepatická komunikace se světluškami vždy najednou silně vázla a když byl na střeše, tak je vůbec nezpozoroval. A při tom chtěl učinit jednu jedinou ženu dokonale šťastnou svou pozorností a svou láskou po zbytek jejich života.
A tak dokončil střední školu a nastoupil na vysokou, protože zatím vážně nevěděl, co si počít se životem a protože rodiče jej nabádali, že vysokoškolákům se žije snadněji a lépe. A tak šel a poznával život zase z jiné stránky. Z kolejí se domů vracel jen zřídka, protože to bylo jednak daleko a jednak mu vyhovovala ta určitá svoboda.
Užíval si jí dosytnosti a pomalu přestával komunikovat se světluškami, protože si myslel, že už má natolik vyvinutou intuici, aby poslouchal přímo svou duši. Již nechodil na střechy a nesledoval noční oblohu, nenechával své myšlenky volně plout a unášet je větrem fantazie. Měl najednou mnoho nových kamarádů a každý mu říkal své názory na život, čím chtějí být, kam se chtějí v životě dostat a on, protože nad tímhle nikdy nepřemýšlel, tak začal tímto směrem rovněž uvažovat. Stále se snažil utvořit si nějakou představu o svém životě, aby měl také o čem mluvit, ale s hrůzou zjišťoval, že mu to nejde. Měnily se snad s každým týdnem, s každým novým poznaným kamarádem či známým.
Občas se dokázal odpoutat od vší té marnosti, jež na něj doléhala především z jeho nitra ovládaného okolím, a napsal nějakou tu povídku nebo příběh. V tu chvíli nechal opět běžet svou fantazii do dalekých krajin, kde oživovala fantastické příběhy v nichž se zračila jeho zoufalost z okolního světa, z jeho najednou znova neutěšeného bytí.
Po několika letech neustálého chřadnutí seděl večer v hospodě s několika přáteli a protože už měli něco upito, tak jeden z nich navrhnul, že se půjdou podívat na střechu školy.
„Vždyť je to nejvyšší budova ve Městě,“ řekl mladík. „Bude zcela jistě pořádně zabezpečená, aby si na ní nikdo nemohl ublížit.“ Ale bylo mu jen řečeno, aby se nebál, že cesta je už prošlapaná.
A tak se jich několik zvedlo a šli. Mladíkovi nějaký vnitřní pocit nedal a on, i když mu rozum říkal, že by z toho mohl být pěkný průšvih, se přidal.
Protáhli se tam velice úzkým větracím okýnkem nad uzoučkým balkónem plným holubího trusu a desítky pater dlouhým pádem. Když stanul nahoře mezi spoustou satelitů, antén a vysílačů, doslova cítil, jak se budova pod ním houpe ve větru. Měl tendenci si čopnout, ale místo toho vzhlédl ke hvězdám.
A byly tam. Zablikaly na něj a rychle zmizely za hradbu, než si jich stihl všimnout někdo jiný. Kamarádi zrovna věnovali veškerou svou pozornost okolní technice, takže nikoho z nich ani na chvíli nenapadlo sledovat něco tak malicherného jako je nebe. Vždyť tam bylo a bude vždycky. Stále stejné a neměnné hvězdy. Nic zajimavého.
Zato mladík přemýšlel: „Vždy mizí za hradbu. Bydlí tam? Nežijí jen ve vzduchu jako ptáci? Vždyť i ptáci musí přistávat na zemi!“ Zabloudil pohledem směrem kde je spatřil naposledy a možná si to jen nalhával, možná jej šálily přiopilé oči, ale možná taky ne. Zahlédl tam totiž takovou nejasnou, nepatrnou záři.
A když večer v posteli na to vzpomínal, stále více mu vnitřní hlasy říkali, ať svým očím věří. Že se nedíval jen jimi, ale i duší. A on si najednou vzpomněl na doby, kdy bytostně cítil, že přeci existuje něco víc, než to, do čeho se propadl.
Následující dny v sobě probouzel a udržoval to poznání a nestačil se divit, jak se za poslední čtyři roky změnil. Vždyť ztratil vše, čemu věřil už od dětství, vše, co jej odlišovalo od myšlenek druhých. Místo toho přejal úplně všechno co před tím popíral. Ztratil se v okolním světě, v okolní marnosti, ve své vlastní trudnomyslnosti…
„To musí ihned přestat!“ rozkázal si. Trvalo mu to půl roku, než se dokázal toho všeho setřepat. Stálo ho to spoustu sil, někdy i zdraví a mnoho zbytečných ideálů. Přesto výsledek předčil očekávání.
Vstoupila mu do života čarodějka. Byla to dívka jeho kamaráda, ale přišla za ním, že jej miluje a že si myslí, že jsou si souzeni osudem. Chvíli ji nevěřil, ale čím více jí poznával, tím více zjišťoval, že je mu s ní dobře. Byla vším, čím žena má být a ještě mnohem více. Ač měl bohatou fantazii a slovní zásobu, takovou úžasnou bytost by si představit a pojmenovat nikdy nedokázal. A tak po pár dnech chození se přistihl, že ji opravdu miluje tak, jak to jen dokáže.
Vzhlížela k němu a obdivovala jej, že píše, někdy kreslí, je moudrý a ví toho hodně o životě. A on jí o tom svém povídal hodně. Chtěl, aby o něm věděla všechno a tak se jí zmínil o světluškách, o svých teoriích jak žijí za hradbou a co se za ní vlastně nalézá. A ona fascinovaně hltala každé jeho slovo a on byl moc rád, že mu někdo naslouchá, že má najednou vedle sebe spřízněnou duši, která mu rozumí a kterou zajímají stejné věci.
Ta dívka byla úžasná. Byl jí stále více a více fascinován a stále více a více se do ní zamilovával, stejně tak, jako ona do něj. Prožívali spolu vášnivé chvíle, navzájem se podporovali ve vývoji duchovním i hmotném, trávili spoustu času rozpravami, milováním nebo jen tak díváním se do očí. Jenže okolní svět na sebe zapomenout nenechal.
Mladík, už spíše muž, cítil zodpovědnost za jejich životy a tak se rozhodl pracovat, aby ona mohla dále studovat a plnit si své přání. Miloval vidět ji šťastnou a tak jí chtěl plnit všechno co si přála. Ona mu o sobě také řekla hodně a věděl, že v minulosti si toho prožila s muži dost nepěkného a tak jí chtěl ukázat, že on je jiný. Milující, starostlivý. Že jí před vším ochrání a zachrání. Již nikdy nebude trpět, protože on se o to postará.
A tak pracoval. Pak byl nespokojený, protože jej to jen kvůli penězům nebavilo, tak hledal jinou práci a začal podnikat. Jenže v tom se mu nedařilo a skončili v dluzích. A tak zase hledal jinou práci, po dlouhých těžkostech a jeho vnitřního strachu, neklidu a bázni ze života, kdy opět nemluvil sám se sebou, se světluškami ani se svou duší, si nějakou práci našel, ale postupně je několik let střídal a propadal se opět díky novým pracovním známostem do myšlení, strastí a životních starostí ostatních lidí. Přebíral na sebe jejich neutěšené myšlenky o nešťastných, nikam nesměřujících životech a stále více a více viděl v životě opět marnost a zoufalost. A to i když se svou už manželkou počali a porodili nádherné a úžasné dítě.
A tak to šlo den za dnem. Chodil z práce unavený a nešťastný, protože stále nevěděl, co vlastně od života chce. Byl nespokojený, až nakonec zase začal podnikat, protože si myslel, že mu to dá více peněz, více času na rodinu a více vnitřního uspokojení, ale končilo to tak, že mu každý kromě jeho milované říkal, že je to těžké podnikat. Že to chce spoustu úsilí, práce a že mu v cestě budou stát jen samé překážky, starosti a strasti. A on se zapřísáhl, že tentokrát je všechny překoná, jenže od svého strachu a problémů utíkal do zapomnění v počítačových hrách a přechodných koníčků. Stále hledal někde v okolí to, co měl nalézt opět sám v sobě.
Jednoho večera, když se vracel pozdě večer z nevydařeného jednání pohlédl zoufale k obloze a zeptal se: „Proč každý krok kupředu je tak těžký, že se vlastně ani nevyplatí?“ Jenže dnes tam nesvítily a odpověď, pokud přišla, se ztratila v záplavě dalších trudných myšlenek plných strachu.
Když přišel domů, jeho milovaná tam nebyla. Chvíli ji hledal, ale nakonec si všiml že na střechu vedou spuštěné schody a tak se tam vypravil. Našel ji tam s jejich spícím dítětem v náručí jak sleduje noční nebe.
„Hledám světlušky,“ vysvětlila mu s úsměvem aniž se zeptal. Pousmál se, přitulil se k ní a pohlédl stejným směrem jako ona.
„Lítají ještě?“ chtěl vědět, byť mu vzpomínky na ty časy připadaly spíše jako fantazie.
„Nevím, nikdy jsem je neviděla. Znám je jenom ze tvých vyprávění.“
„Už asi není třeba, abychom je vídali. Prostě už máme naslouchat sami sobě,“ snažil se ji uchlácholit.
„A děláme to?“zašeptala aniž to slyšel.
Pracoval dále, snažil se, aby jej to bavilo, používal všechny duchovní praktiky na něž si vzpomněl, ale stále to nešlo a jen jej to přivádělo do stále většího strachu a beznaděje. Jeho milovaná družka se na něj již nedokázala dívat a začala mu pomáhat. Při tom se zvládla starat o dvouleté dítě a o domácnost. On získaný čas jen utápěl v zapomnění, jež mu přinášely hry a nekonečné nic neříkající informace na internetu.
A tak šel měsíc za měsícem a on cítil, že se něco děje v rodině, ale protože byl velice ztracený sám v sobě a ve svých obavách, tak ani nedokázal pochopit, co a kde.
Jednou mu řekla, že viděla světlušky. Byl překvapený, ale ne moc. Přál jí to a říkal si, že asi dospěla tak daleko, aby je konečně viděla.
„Kdo jsou?“ zeptala se jej. „Kam mizí za zdí? Co je vlastně za zdí?“ Chtěla vědět. Najednou byla jiná. Plná ohně a směru, jímž může jít.
„Nevím, nějak jsem nikdy neměl čas nebo příležitost se jich zeptat. Ale když se teď zjevily tobě, tak s nimi určitě můžeš komunikovat a zjistit to,“ odvětil ji a dál si četl nějakou hloupost na internetu. Od té doby se začala uzavírat do sebe, stejně jako on.
A za pár měsíců mu řekla, že jej už nemiluje a že se chce rozvést.
Byl to pro něj šok. Vždyť mu říkala, s ním chce být do konce života! Že jsou si souzeni, že jsou provázáni!
Odstěhoval se zpět k rodičům, ale stále jej to k ní táhlo. Nedokázal se od ní oprostit, i když viděl, že jej už nemiluje. On ji naopak začal milovat více a více. Možná proto, že ji ztrácel. Nedokázal to pochopit, když on se tak moc snažil, aby se jim dařilo, ale prostě všechno bylo proti němu, nic mu nevycházelo. Věděl, že ji trochu zanedbával. Možná docela dost, ale měl starosti a strach a nechtěl je na ni přenášet.
A tak jednou, když byl nad tím asi nejhůře za celý svůj život. Zrovna když vyšel na střechu jeho rodičů a přemýšlel nad, tím, jestli z ní nemá rovnou skočit, zabloudil pohledem tam nahoru, ačkoliv již po dlouhé roky hleděl spíše k zemi a najednou tam byli. Zazářili, zablikali a odlétli za hradbu. A mu došlo, že za poslední čtyři roky, opět dokázal popřít vše, co poznal před více než osmi a co znovuobjevil před tím, než poznal svou lásku. Chvíli brečel, chvíli se proklínal, ale nakonec se začal smát. Vždyť mu to opět aspoň zase došlo!
Sebral se a utíkal za svou bývalou manželkou. Poděkovat jí za poznání, za tu cennou životní lekci. Jenže nikde ji nenašel. Nebyla ani na střeše. Ve skříni jí chybělo několik kusů nejnutnějšího oblečení, stejně tak jako jejich dcery. Ale jinak nic. Vyburcoval policii, vyhlásil odměnu, ale dvě mu nejbližší osoby jako by se do země propadly.
Jak šli dny a postupně i týdny, začal si uvědomovat, že nic není náhodou. A opět chodil na střechu. Sedával na stejných místech, kde jeho milovaná choť a pomalu oživoval dávno zapomenuté umění komunikace se sebou samým. A opět začal mít rád svůj život, sama sebe a lidi kolem, protože jeho zmizelá manželka byla čarodějka se širokým srdcem a ona mu ukázala, co to je láska. Ukazovala mu to více než čtyři roky, kdy si myslel, že on učí ji, ale pomalu přicházel na to, že právě ona jej učila to nejdůležitější, co mu v jeho dosavadním životě chybělo – milovat z celého srdce a bez omezení.
A najednou se mu začalo zase dařit v práci, stejně tak jako před dávnými časy ve škole. Opět dělal věci s úsměvem, nevyhýbal se jim a pomalu miloval všechny a všechno kolem sebe. A začínal i mít opět rád sám sebe i přese všechno, co v životě provedl. Zkazil toho hodně, ale vždy mu to bylo k užitku.
A když tak jednou seděl na té střeše, napadlo jej podívat se pod okap. Na obloze mu k tomu blikalo hned několik nezbedných světýlek. A nalezl tam dobře uschovaný vzkaz od jeho milované, kterou stále nosil ve svém srdci a věděl, že ji tam bude nosit navždy. Stálo v něm:
„Až vykoukneš zpoza svých strachů.
Až vyhrabeš se z pod té hromady prachu.
Tak přijď za námi a světlonoši,
my s radostí tě přivineme v náruč naši.
Hledej dvířka ke kterým láska bude klíčem,
a tvé otevřené srdce zase průvodcem.“

A od těch dob chodí kolem hradební zdi jeden člověk, který se každý den usmívá více a více na všechny, a který ví, že za ní je další svět. Ten pravý svět, který nejdříve musí nalézt a udržet ve svém srdci i přese všechny starosti světa. A na cestu mu k tomu svítí hvězdy, které žádný astronom nezná a možná ani nevidí.