čtvrtek 23. února 2012

Proč se 2012 nic nestane - I. část

Teorie změny na základě varování

Žene si to takhle jeden meteorit spíše podprůměrných kosmických rozměrů vesmírem a dostane se do Bohem trochu zapomenutějších oblastí jedné spíše podprůměrně rozlehlé galaxie. Je to světák, ošlehaný mnohými slunečními erupcemi nesčetného množství sluncí a jejich magnetických bouří. Leccos na svých poutích již viděl, ale v téhle sluneční soustavě jej ta maličká modroučká planeta prostě dostane.
„Čau, kotě,“ nadhodí laškovně a zamíří si to neurvale přímo k ní.
Země na něj vyděšeně vytřeští své oči, což si meteorit po mužském zvyku vyloží zcela mylně.
„Už jsem se dost nacestoval a tak si říkám, že bych mohl konečně někde nastálo zaparkovat,“ rozjíždí konverzaci a rozhodně míří přímo k jádru.
„A s tebou…“ významně se odmlčí a zálibně si prohlédne vyděšenou planetku, „s tebou je to prostě osudová přitažlivost.“
„To je gravitace, ty imbecile!“ vykřikne Země.
„Uvolni se,“ zašeptá nadrženě meteorit, „budu něžný…“
„Zkurvení chlapi,“ povzdechne si po aktu planeta. „Posledně to odskákali dinosauři... Kdo se s tím má ty milióny let zase piplat!“

Šimrá to, uvědomí si hvězda.
„Ještě chvilku, mami,“ prohodí z polospánku, ale lechtání ne a ne přestat.
„Je čas vstávat, maličká!“ zazní neodolatelný matčin hlas Centrálního slunce a proud fotonů nabitých extra duchovními vibracemi zintenzivní.
„Fakt musím?“ zavrní rozespale Sluníčko, ale ví, že s maminkou se diskutovat prostě nedá. Zívne a trochu se protáhne svými erupcemi…
„Au,“ ozve se tenkým hláskem vedle něj.
„Doprdele,“ vytřeští Slunce oči na ožehlou, kdysi modrou planetu.

„Co to sakra zase vyvádějí!“ naštve se jako už tolikrát v posledních desetiletích Země při pohledu na ty nezodpovědné lidi.
„Stojí ti to za to?“ zeptá se s úšklebkem Saturn a spokojeně si prohlédne své prstence. „Vzpomínáš, co kdysi provedli Lemurii?“
„Hmm…“ kývne trochu zasmušile Země a její pohled zabloudí k pásu asteroidů za Marsem. Pak její pozornost upoutá přelet Venuše s její jedovatě smrtonosnou atmosférou, což jí taky moc na náladě nepřidá.
„Vyloženě planeta lásky, co?“ ušklíbne se Jupiter potměšile při pohledu na Venuši.
„Já to slyšela!“ ozve se nebezpečná kráska. „Kompenzuješ si něco svou velikostí?“ vrátí mu okamžitě i s úroky.
„Potopa posledně celkem fungovala, ne?“ přiživí původní téma Mars a oči se mu zalesknou vzrušením.
„A nechtělo by to něco originálního?“ nadhodí temně odvrácená strana Měsíce.
„Hlavně nic neplánujte na nějakou debilní konjunkci!“ zazní z okraje soustavy Plutův hlas. „Já chci taky vidět!“

Možností jak sprovodit druh homo sapiens z povrchu Zemského jak již samotný či dokonce se vším životem, je opravdu dost a s blížícím se koncem roku 2012 se jejich množství zvyšuje a nabývá na dramatičnosti. Je to vlastně dobře, protože to jen ukazuje na to, že lidská imaginace stále ještě existuje a dokáže nabývat nebývale fantastických forem i obsahů.
Jádro všech těchto varování o apokalyptickém konci lidstva je však stále stejné. Souvisí se vztyčeným prstem nad lidskou morálkou, uvědoměním a zodpovědnosti. Otázkou však je, zda to vůbec kdy v minulosti fungovalo, zda to bude fungovat aspoň nyní a zda je vůbec v lidských možnostech se takto globálně změnit.
      A co si budeme povídat, do konce roku 2012 je to jen kousek a vzhledem k tomu, že se lidstvo a s ním i valná většina jednotlivců nechytlo za nos doposud, těžko to stihnou v tak krátké době. Takže tuto teorii ani řešit nemusíme. Jednoduše nikdy ve zmapované lidské historii nefungovala. Můžeme ji s klidným svědomím smést ze stolu.