5D
aneb
Tvoříme si realitu. Ihned!
Jsem u Franty v bytě a loučím se. Jeho manželka Tereza mne ještě poučuje, jak mám zalévat kytky, co kam dávat a co naopak rozhodně nikam nedávat, ale jak je mužským zvykem, vůbec jí neposlouchám, i když statečně přikyvuji.
„Tak Franta mi s jeho rodinou zmizí do páté dimenze,“ táhne mi smutně hlavou. Je to můj nejlepší přítel a společné rozpravy v hospodě mi budou chybět. Vlastně mi už chybí nějaký čas, ale aspoň jsem mohl chodit k nim domů, když se dal před časem na ten New Age.
Očividně mu však prospívá. Hodně zhubl, jeho manželka je teď šťastnější a spokojenější (na rozdíl od něj kulatější) a celkově má jiskru v oku.
Pohazuji si s klíči a mám slzu na krajíčku. I ta Rozárka, které je teď dvanáct a malý Tomík, mi budou chybět. Měl jsem v nich takovou náhradní rodinu a chodil jsem za nimi nasát tu atmosféru. Jenže když oni žili tím skvělým životem a teď za odměnu mohou odejít.
„Vážně si sebou nebudete nic brát?“ zeptám se jen tak na oko. Franta mi to už několikrát vysvětloval, ale já chci jen sobecky prodloužit tu chvíli, kdy je mám ještě u sebe. Je to jeden z těch důvodů, proč prostě s nimi nemůžu. Jsem sobec. Mimo jiné…
„Vždyť víš, jak to je,“ konejší mne Franta. „Všechno si tam v okamžení vytvoříme pouhou myšlenou.“
„Já vím,“ odpovídám, „budeš chtít jablko a hned jej budeš mít v ruce. Stejně mi ale není úplně jasné, s tím zachováním hmoty a energie…“
„Jen nás nepleť,“ řekne trochu příkře Tereza. Očividně už je celá natěšená. „Tam to je všechno jinak.“
Pak se obrátí na rodinu: „Tak se rozlučte a frčíme.“
Dostanu poslední odejmutí od dětí, s Frantou si chlapsky potřeseme rukou a pak „puf“, jsou pryč. Po Tereze nezavlály ani batikované šaty.
Nadechnu se, že si konečně trochu popláču, posmutním a polituji se, že mi teď už opravdu nikdo blízký nezůstal, když tu další „puf“ a všichni jsou zpět.
Vyjeveně na ně zírám, protože Tereza, která má na sobě najednou světle modrou uniformu poštovní doručovatelky s pláčem odběhne do koupelny, malý Tomík s křikem zaboří hlavu do náruče jeho sestřičky, která se hrůzou celá bledá třese a třeští oči skrze mne někam hodně daleko.
„Co…?“ vztáhnu ruku na Frantu, který je úplně od krve. Když si to tak zpětně uvědomuju, tak i něco krve bylo i na Tereze…
Franta se mi zavěsí kolem ramen, aby se mu nepodlomila kolena.
„To bylo o fous,“ slyším jej šeptat. „O maličký fous…“ opakuje ještě chvilku, než se zcela vzpamatuje.
Podivně smrdí kouřem a sírou.
„Co se…?“ zkusím to znova, ale to si už Franta mění tričko a táhne mne z bytu ven. „Panáka!“ vysvětluje, „Potřebuju panáka!“
Nechávám jej oddychnout a po té, co do sebe kopne čtvrtou režnou a obrátí jedno pivo na ex, tak se konečně rozpovídá.
„Kamaráde,“ poplácá mě po zádech. Přijde mi, že mě opravdu rád vidí.
„Tak řekneš mi už konečně, co se stalo?“
„Tak se podívej,“ začne. „Vypadalo to fakt krásně. Ocitli jsme se někde. Všude bylo světlo a já úplně cítil, jak je tam každý ten foton prosycen láskou. Čirou božskou láskou. Vážně jsem se v tom světle koupal a byl dokonale šťastný…“ zavzpomíná a na chvilku se odmlčí.
„A taky tam byl archanděl,“ pokračuje za chvíli. „Takový vysoký s plápolajícím mečem v ruce a vřele nás uvítal:
Vítejte poutníci, říká archanděl.
A já mu na to: Děkujeme. Všude je tu tak krásné světlo!
A on: Můžete jej naplnit čímkoliv, co si budete přát.
…no a tehdy začal ten průser, že jo.“ Skončí Franta a kopne do sebe další režnou. Na to, že v hospodě nebyl už aspoň rok, mu zítřejší ráno nezávidím.
„Co se stalo?“ vyzvídám netrpělivě.
„No co,“ odvětí Franta. „Tereza to zkusila s tím jablkem…“
„Žádné jsem při vašem návratu neviděl," podotknu.
„...mně zase z ničeho nic přišla na mysl ta pěkná pošťačka, co k nám občas chodí nosit poštu a v tu chvíli měla Tereza oblečenou její uniformu…,“ zkroutí oči pod stůl Franta.
Trochu se zakuckám smíchy, ale snažím se myslet na tu krev, takže se ovládám.
„…a hned na to jsem si tu pošťačku představil nahou ve svém náručí.“
Vedle u stolu nás zřejmě někdo poslouchá, protože tam propukne hurónský smích z několika hrdel.
„Do toho zmatku si Tomík vymyslel, že chce pohádku,“ sype se z Franty, „a na Rozárčinu otázku „Jakou?“, jí zcela vážně řekl, že o tom drakovi…“
„A co ta krev?“ zděsím se, jestli někdo nebyl raněn.
„Ta byla pošťačky,“ zakroutí hlavou Franta. „Jak ji Tereza uviděla, tak vzteky rozmáčkla to jablko a pošťačce vybuchla hlava. Mé poslední přání bylo odtamtud se všema zmizet dřív, než by se rozhodla co udělá mně.“
„To bych rád věděl, co na to říkal ten archanděl,“ napadne mne uprostřed záchvatu smíchu.
„Nic moc říkat nestačil,“ pokrčí rameny Franta. „Naposledy sis jej pamatuju, jak se spálenými křídly hustě bere kramle před drakem, kterého očividně dost sral jeho ohnivý meč…“Vím, že nikdo, kdo není schopen zcela ovládnou svou mysl, se do 5D nedostane, ale v tom případě se tam nedostane nikdo. Protože ovládat každou svou myšlenku prostě není a ani nikdy nebude možné. V tu chvíli bychom totiž nebyli lidi.
A takové sny... To by mohlo být opravdu peklo po probuzení...
Žádné komentáře:
Okomentovat